Know-how starého prasáka: Charles Bukowski píše O psaní

 

Bukowski výřez přebalNakladatelství Argo vydalo nový titul ze své „řady Bukowski”. Jmenuje se lakonicky O psaní a na rozdíl od stejnojmenných knih od jiných autorů na čtenáře tentokrát nečeká snadno stravitelná kuchařka rad o řemesle, nýbrž posmrtný výběr z autorovy osobní korespondence mezi lety 1945–1993, mapující těžké začátky Bukowského kariéry i jeho postupný přerod v literární celebritu.

 

 

 

Od lahve k lahvi, od bídy ke slávě

Na ploše dlouhých 48 let můžeme voyeursky sledovat Bukowského proměnu z odmítaného blouznivce přesvědčeného o výjimečnosti vlastního talentu až po ženami i intelektuály oblibovaného autora s celosvětovým renomé. Mění se jména, okolnosti, částečně slovník, ale Bukowski samotný zůstává konzistentní, místy až nudně repetitivní, obzvlášť když neustále vypočítává, kolik toho při psaní vypil, nebo výjimečně nevypil.

 

Mezi adresáty dopisů se sice nacházejí velikáni jako Henry Miller či Lawrence Ferlinghetti, ale i celá řada dnes prakticky zapomenutých básníků, redaktorů nebo prostě jen Bukowského známých, jejichž Bukowski přebaljména dnes mají dosti chabou výpovědní hodnotu.

 

Čtenářskou bolestí je jednostrannost korespondence. Na téměř dvou set stranách čteme rok za rokem, co si myslí a co píše Bukowski, ale nikdy se nedozvíme, jaké mu přicházejí odpovědi. V takovém uspořádání místy působí jeho rozhořčení jako plané výkřiky do prázdna, nikoliv jako součást oboustranně přínosného dialogu, který zřejmě v korespondenci probíhal.

 

První polovina vybrané korespondence zachycuje především povzdechy nad odmítáním ze strany redaktorů a nevracením zaslaných básní (od kterých si Bukowski ze zásady nedělal průklepy) a komentáře k prostředí malých literárních časopisů, které je pro českého čtenáře povětšinou cizí, a tím pádem nepříliš záživné.

 

Zbylá část svazku přináší zajímavější čtenářský zážitek: Bukowski se už nesoustředí na poezii, ale spíš na prózu, hádá se s vydavateli i redaktory, u kterých sklízí hořké plody vlastního obrazu – často ho považují za burana a hlupáka, a podle toho s ním jednají. Nešetří kritikou na adresu vysoké a podle jeho názoru zkostnatělé literatury, jen výjimečně před některými autory smekne pomyslný klobouk.

 

 

Recept na úspěch: opravdové utrpení

Pro čtenáře, kteří O psaní otevřou, aby načerpali trochu inspirace pro své vlastní literární ambice, má Bukowski velmi jednoduché rady. Hodně trpět, být autentický a zdržet se zbytečných jazykových ozdob. To je vše, co o své metodě v korespondenci prozradí, a zdá se, že kromě touhy po opravdovosti neměl přísněji formulovaná kritéria pro vlastní ani cizí tvorbu.

 

Bukowski po celou dobu omamuje svou vytrvalostí a ryzostí záměru – psaní pro něj není volnočasovou aktivitou, nebo později prostředkem k obživě, je pro něj nutností, která mu umožňuje přežít vnitřní běsy a vyrovnat se s nehostinností okolního světa.

 

Ctitelům Bukowského, znalým jeho díla a toužícím poznat autorovo pravé já, kniha asi nepřinese žádné velké překvapení. Její četba budí dojem, že Bukowski je extrémně autentický v próze, poezii i korespondenci. Při poctivém čtení lze sice vysledovat sebevědomou autorskou linku, která se táhne celou jeho kariérou – víra v dobrý první nápad, který se při případném přepisu pouze čistí, ale většinou ho Bukowski (hlavně u poezie) posílá do světa „na první dobrou”. Nicméně pokud by někdo chtěl znát Bukowského autentický recept na úspěch, je to nepochybně vytrvalost, kterou precizně formuluje hned na prvních pár stránkách: „No, je mi 34, jestli neprorazím do 60, dám si na to prostě ještě 20 let.“

 

Bukowski se v korespondenci často opírá do autorů, kteří se – podle jeho názoru – zaprodali a snížili se k výuce tvůrčího psaní. V tomto ohledu by jistě nesouhlasil s vydáním svého psaní O psaní. Na druhou stranu celou jeho korespondencí jednoznačně prosakuje sebestřednost a potřeba dokazovat si jakousi nadřazenost nad většinou autorů své i předchozí generace. Z tohoto pohledu by Bukowskému zřejmě vydání O psaní přinejmenším pohladilo ego – a možná by ho dokonce přijal s povděkem.

 

 

Ukázka z knihy:

Spisovatele si představuju jako někoho, kdo píše. Kdo sedí u stroje a sází slova na papír. Tak by mohla vypadat podstata. Neučit ostatní jak, nedřepět na seminářích, nepředčítat splašenýmu davu. Proč to jsou takoví extroverti? Kdybych chtěl být hercem, pokusil bych se o hollywoodský kamery. Z tý půlstovky spisovatelů, který jsem tak či onak poznal, se mi dva zdáli aspoň trochu lidský. Jednoho z nich jsem viděl 3krát nebo 4krát – je slepej a obě nohy má amputovaný, 72 let, píše pořád dál, a dobře, na smrtelný posteli diktuje svý úžasný ženě. Druhej je blázen a přirozenej talent a datluje svoje věci v Mannheimu, v Německu.

 

Jinak je spisovatel ten poslední, s kým bych chtěl popít nebo ho poslouchat. Našel jsem víc niternýho života ve starých kamelotech, vrátných, v klukovi, co prodává v nonstop stánku tacos. Zdá se mi, že psaní vytáhne z člověka to nejhorší, ne to nejlepší, zdá se mi, že tiskařský stroje celýho světa jen donekonečna tisknou škvár nedostatečných duší, a nedostatečný kritikové tomu řikaj literatura, poezie, próza. Je to k ničemu, snad až na to, že ta osamělá, občasná jiskra, která málokdy vydrží, ví jak na to.

 

Jak se tak dostávám do 2. láhve vína a prolítnu si tenhle dopis, všimnu si, že jestli tohle někdy někdo uvidí, objeví se komentáře, že Bukowski zmínil Černochy a Homosexuály, jako by měl vůči nim nějakou averzi. Proto mi dovolte zmínit: ženy, Mexičany, lesby, Židy.

 

Dovolte mi prohlásit, že moje averze patří Lidstvu a zejména tvůrčímu spisovateli. Tohle není jen éra Vodíkové zkázy, je to taky éra Strachu. Nezměrného Strachu.

 

Taky nemám rád Bělochy. A to jsem sám Běloch.

 

Co mám rád? Těší mě, jak se dostávám do tý 2. láhve vína.

 

 

Nakladatel: Argo

Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Překlad: Penkala, Vít

Počet stran: 200 stran

Vazba knihy: vázaná

ISBN: 978-80-257-2356-2

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 04 Červen 2018 07:11 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB