Mytický pérák – obávaný přízrak i neohrožený superhrdina

 

Janeček výřez přebalV nultých letech tohoto století se dočkal renesance mýtus o pérákovi, legendě populární kultury, stereotypně spojované především s obdobím Protektorátu. Postava skákajícího fantoma však neunikla ani zájmu badatelskému, byť doposud pohříchu nepříliš velkému. Pražský etnolog a folklorista Petr Janeček (*1978), autor proslulých sanitkovských cyklů, se motivu péráka intenzivněji věnoval od roku 2004, první vyprávění o tomto fantomovi uveřejnil o tři roky později v souboru Černá sanitka: druhá žeň (2007) pod názvem Pérák, ukradená ledvina a jiné příběhy. Svodem jeho soustavného zájmu o pérákovský fenomén je pak loňská publikace Mýtus o pérákovi: městská legenda mezi folklorem a populární kulturou (Argo 2017).

 

 

Janeček shromáždil během svého terénního výzkumu 168 vyprávění a zpráv o postavě péráka a její genezi. Jeho práce vychází ze dvou prolínajících se diskurzů – folklorního, realizovaného především ve vyprávěních, který převažoval zhruba do počátku druhé poloviny 20. století, a popkulturního, tedy pérákovského mýtu, který nabyl převahy v období následujícím a přetrvává doposud. Ač právě populární kultura, využívající umění vizuálního i slovesného, udělala z postavy skákajícího přízraku superhrdinu (od desátých let k tomu kontinuálně přispívají například absolventské filmy Pérák Pavla Soukupa a Pérák: Stín nad Prahou Marka Bergera či divadelní zpracování motivu Pérák, na jméně nezáleží, rozhodují činy! souboru VOSTO5), prvotní, ústně předávané a regionálně rozrůzněné Janeček přebalvarianty byly často spíše předmětem obav než obdivu.

 

Pérák je u nás poprvé lokalizován již roku 1919 v industrializovaných oblastech severozápadních a části středních a východních Čech a má spíše povahu vágně definovaného přízraku či démonické bytosti s proměnlivými fyzickými znaky (svítící oči, bílý oděv), od druhé poloviny 30. let, kdy se dostává za hranice svého původního působiště, získává další atributy, a leckde se stává bytostí voyeurskou, ba kriminální, často nabývající rysů sexuálně agresivních. Nebývalý zájem o tohoto fantoma pak přirozeně narůstá v období druhé světové války, která díky šeptandě skýtala šíření podobných fám a pověstí plodné podhoubí. Tato éra pérákovy působnosti je standardně spojována s jeho osobitě pojatou protinacistickou činností. V době poválečné se s ústupem šeptandy pozvolna stává nejen ústně předávanou pověstí, ale též atraktivní literárně či filmově zpracovávanou látkou. Janeček však nesleduje pouze osu časovou, ale také místní. Postava péráka se těšila několika regionálně variantním označením, která čerpala z vizuálních znaků. Nejsilnějším motivem zůstávaly silné pružiny připevněné na nohou (pérák, skákavej), současně se však emancipovaly i druhotné znaky tohoto přízraku – fosforeskující barvy (bratislavský fosforák) či žiletky a břitvy, které často tvořily součást jeho vybavení (žiletkář, břitvák).

 

Postava muže na pružinách ovšem není pouze česko-slovenské specifikum. Janeček si všímá jak pérákova předchůdce, viktoriánského urbánního fantoma Spring-heeled Jacka, tak jeho současníků, ruských poprygunčiků, ba i následovníků, poválečných německých Hüpfemännchen. Stejně jako on, i tyto fantomatické bytosti jsou produktem kolektivní imaginace, ústně tradovaným po generace a podléhajícím přirozeným historickým a sociokulturním proměnám. Pérák se tak stává prostředkem výzkumu této širší problematiky.

 

Jakkoli se jedná o publikaci vědeckou, bezesporu si najde cestu k širokému okruh čtenářů, které fascinující fenomén skákajícího fantoma oslovil.Autor se v úvodu Mýtu o pérákovi výslovně vzdává snahy objasnit pérákovskou problematiku jinak než z hlediska folkloristiky a populární kultury, nedočkavého čtenáře neznalého či nedbalého teoretických východisek pak přímo odkazuje až na kapitolu zabývající se zrodem legendy samotné. Pověsti a vyprávění, ze kterých Janeček čerpá, dokládají dynamické proměny a svébytný vývoj této mytické bytosti a snad přispějí k širšímu pochopení péráka nejen coby komiksové, filmové či literární postavy, ale především jakožto ztělesnění širšího kulturního fenoménu, jímž je právě kolektivní imaginace a její místo v každodenním životě.

 

 

Ukázka z knihy:

 

To víš, že jo. To bylo za války, bylo zatemnění, a říkalo se, že venku chodí pérák a přepadá lidi. Byl to člověk, co uměl rychle běhat, a tak se říkalo, že má dráty na nohou a pomocí nich skáče. Já jsem na něj nevěřila, ale byli lidi, co na něj věřili a báli se ho. Asi to vzniklo tak, že někoho opravdu v té tmě někdo přepadl a pak asi nějak hodně rychle utekl, že jim připadalo, že to není obvyklý, tak vznikla fáma, že má péra na chodidlech. To jsou takový věci, na který člověk zapomene, ale tehdy to bylo rozšířený a opravdu se ho lidi báli a říkali: „Nechoď ven, je tam pérák.“

 

Tato racionalizující vyprávění byla poměrně častá i po válce, tak jako na přelomu 50. a 60. let na Jičínsku, kde byl pérák dominantně konceptualizován jako fetišista kradoucí dámské prádlo:

 

Von byl úžasně vytrvalej, ten pérák, von měl kondičku. Von vydržel hodně dlouho běžet a tak. Když utíkal před někým, tak nebyla šance ho chytit. Pérák se mu říkalo proto, že kradl i z vyšších pater, von si pro to prádlo na ty balkóny vyskočil nebo vylez po hromosvodu a tak všelijak, no.

 

Tento nejdůležitější a jediný stabilní rys narativů o pérákovi, který dal tomuto fantomovi jeho převládající název, plnil v dobové orální kultuře i důležitou interpretační funkci. Ve své podstatě bylo pérákovo nadlidské skákání totiž pouze extrapolací rychlého mizení tohoto fantoma z místa činu. Proto bylo také „uvěřitelné“, že péráka většinou spatřila pouze jedna osoba (stejně jako všechny podobné fantomy a přízraky v dějinách). Než přivolala další svědky, byl údajný pérák obvykle dávno pryč. Jeho bizarní pohybové schopnosti také pomáhaly vysvětlovat jeho spatřování na různých, od sebe značně vzdálených místech v krátkých časových úsecích, či prostě jen jeho extrémně rychlý pohyb. V jistém smyslu se tak jednalo o kolektivní snahu vysvětlit problematičnost až nemožnost pérákových činů či dokonce jeho samotné existence. Snahu zakrýt skutečnost, že pérák v tak extrémních polohách, v jakých ho vykreslovala orální kultura, nemohl v sociálním provozu existovat.

 

 

Nakladatel: Argo

Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Počet stran: 359

Vazba knihy: vázaná

ISBN: 978-80-257-2315-9

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 29 Květen 2018 08:23 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB