Kohoutova emocionální revoluce

 

Kohout výřez přebalPo autobiografickém románu Proveď vola světem, volem zůstane (2011) obrátil kontroverzní umělec a performer Milan Kohout (*1955) tentokrát svoji pozornost k poezii, a to sbírkou Vztek (JT's nakladatelství, 2018).

 

 

Ukázku z knihy můžete číst ZDE

 


Jakkoliv je osobnost Milana Kohouta spojena s nejrůznějšími pobuřujícími výroky a činy (autorovýma očima performancemi), představuje Vztek až překvapivě vyzrálý a zajímavý básnický počin. Už samotné téma je nápadité – sbírka věnovaná jediné (negativní) emoci není v kontextu české poezie až tak Kohout přebal častým úkazem, pomineme-li věčně se opakující lyrismy o lásce, která je vlastně konstitutivním tématem umění. 

         

Pocit vzteku si ovšem s láskou svojí vášnivostí v ničem nezadá – alespoň v Kohoutově pojetí, které se nebojí jít v radikalitě vyjadřování (doslova) až na krev. Byť je sbírka rozdělena na dvě části (Amerika a Evropa, podle dvou autorových domovin), výsledkem je kontinuální běsnění, které si opravdu nebere servítky. Kohout osočuje tu americkou, tu českou (evropskou) společnost a obviňuje obě ze sobectví, ignorance, krutosti, bezcitnosti a konzumní vyprázdněnosti, pokrytectví: „Protože lež je pravda / oblečená do teplého kožíšku / krásných a ušlechtilých pokrytectví“ (báseň Počáteční slovo). Nepřekvapí, že jeho verše vulgarismy skutečně nešetří, autor se ovšem nestydí sáhnout ani po těžším kalibru, jako je tomu např. v básni Prodaná slova.


              

Kohoutův Vztek je totální obžalobou lidství (nebo alespoň západní společnosti), které – jak se z jeho slov zdá – selhalo a selhává snad ve všem. Jediný způsob, jak tomuto zvrácenému světu páchnoucímu člověčinou vzdorovat, je právě vztek. Vztek jako důrazná, ale pravdivá emoce, jako jednoznačný a radikální názor na zvrácenosti ve světě. Vztek jako alternativa zoufalství, k němuž by stav věcí mohl intuitivně svádět, jako radikální „NE“ rezignaci na věci veřejné i vlastní hodnoty – prizmatem sbírky Milana Kohouta je vztek coby projev jakési „emocionální revoluce“, která brojí nejen proti věcem, co jsou „špatně“, ale i proti plytké líbivosti a vše umrtvující letargii. Kritice kapitalismu se věnuje např. báseň V. H.: „V supermarketech si lízáme mozky / Hledáme zapadlé dobro / abychom ho mohli prodat bankám […] Ocelové sloupy ekonomik / mají právo na naše názory / a podpírají most / nad blátem a louží.“ Ostatně, k revoluci se odhodlává lyrický subjekt v básni přímo nazvané Jak začít revoluci, kde prohlásí příslovečné „a dost!“ stavu věcí: „Už mám po krk těch zasranejch lží a podvodů!“

       

Zároveň ovšem sbírka osvětluje i druhou rovinu hněvu: je to nejen radikální gesto odporu, ale také nespoutané, destruktivní běsnění, které nemá ani sám člověk pod kontrolou. Přiznává to i Kohout: „Ale moje srdce praská nasraností a nemám sílu ho kontrolovat / žije a myslí samo / mimo mé tělo“ (báseň Živá voda). Je připomínkou animální stránky člověka, která je jeho přirozenou, bytostnou součástí. Je to právě vztek, který často dává věci do pohybu, zejména pokud přeroste v nenávist. To Kohout tematizuje např. v básni Hlavní město kultury, kde verše navíc znějí podivnou ironií: „Není ti divné / že jsou všichni diváci i muzikanti bílí a posloucháte černošskou / hudbu a přitom černochy nenávidíte a ženete armádu na / hranice svého strachu z neznámého […] Ty vole / odvětí hlava s dírami na uši tónů blues / Negři sou jako cigoši a parazity tady nechceme“. Jinde ovšem získává nenávist svůj mrazivý rozměr: „oddanost je nutná / říká / jinak nedosáhneme kýžené pomsty […] bývalej režim nenávidíme / ohnul nám totiž život / a chtěl / abychom drželi hubu a krok“ (báseň Přátelská cenzura). 

          

Kohoutovi se podařilo vykreslit hněv jako mnohotvarý, vrstevnatý, ambivalentní motiv. Jednou je vztek vnitřně nepříjemný, popouzející stav, který jako by byl pro svého nositele otravným svěděním: „Sedím a pálí mě vnitřnosti narůstajícím vztekem uprostřed / chladu lidské masy“ (báseň Hlavní město kultury), jindy vztek přináší pocit poněkud zvrácené slasti: „Vztek pročišťuje oči / Vztek je krásný / Vztek je dojemný […] Vztek je průzračná vášeň“ (báseň Vztek).

 


Sbírka je doprovázena ilustracemi Blanky Dvořákové, jejíž zpitvořené a různě zdeformované postavičky ještě dokreslují atmosféru perverzní a defektní společnosti. A Kohoutův Vztek je v posledku také svého druhu performancí, která představuje – ač má podobu textu – velmi naléhavou, nesmířlivou a útočnou autorovou výpověď.  

   

Je nasnadě, že dojmy kontroverze či radikality se nevyhnou ani pokusům o reflexi Kohoutovy nejnovější sbírky, která však překvapivě provokuje spíše osobností autora než samotnými verši. Nakonec totiž čtenáře nejvíce popuzuje nepřehlédnutelná míra sebestřednosti básníka, který nejenže nezapomene připomenout, že je součástí „legendární“ umělecké skupiny, ale také uvádí z hlediska recepce básnické sbírky i charakteru jejího autora zcela zbytečnou informaci o tom, že kandidoval na prezidenta.

 

 

Nakladatel: JT’s nakladatelství

Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Počet stran: 92

Vazba knihy: vázaná

 

 

ISBN: 978-80-905633-5-3

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB