Sto let v ohrožení



 

Macák výřez přebalMilana Macáka (nar. 1963) známe jako televizního redaktora, jednoho z mála, kdo se v osudném roce 2000 postavil proti vzbouřencům na Kavčích horách a odmítl se podílet na protizákonném obsazení budov a vysílacích kapacit České televize s cílem prosazení jedné politické linie (J. Ruml, H. Marvanová a spol.) proti tehdy vládnoucí a z parlamentních voleb demokraticky vzešlé neformální koalici ODS a ČSSD (pod vedením V. Klause a M. Zemana). 

 

 

Tuto zdánlivě odtažitou skutečnost nepřipomínám náhodou. Už tehdy se Macák projevil jako „nepohodlný“. Ten, který více ctí realitu než iluzi, má v úctě zákon, víc než vůli k moci, a je ochoten za to zaplatit. Proč? Protože novinářská i lidská čest a profesionalita mu to velí, a v podstatě bez ohledu na výši zaplacené ceny.

 

To všechno vám vytane při četbě Macákovy nové knihy Sto let (chatrné) samostatnosti. Je to kniha zdánlivě směřující k připomínce stého výročí vzniku první československé republiky, ale řekněme rovnou, že její ambice sahá mnohem dál a výše, než by sahalo pouhé memoriální, či dokonce jen oslavné zastavení nad Macák obálkaslovutnou číslovkou. Macák – jak se kdysi sebeironicky říkalo – nastavuje zrcadlo středoevropským dějinám, v nichž osud českého národa nebyl vlastně nikdy podstatný, spíše byl jen zmenšenou platformou či průmětnou, na níž byly světodějné momenty a trendy vidět lépe, než na celku Evropy či světa. Vše důležité, co se za těch sto let stalo v Evropě, stalo se i v našich zemích.

 

To je jedna parola. A druhá je osobnější, méně zobecnitelná a více proměnná. A to je jednání jednotlivců více či méně odpovědných v té či které chvíli za dějiny. A právě takto nastavená optika zřejmě vynese Macákově knize nejvíce kritiků a odpůrců, navzdory tomu, že – aspoň podle mého skromného soudu – právě zde tkví její nejvyšší smysl a hodnota.

 

Macákův „příběh století“ začíná hluboko před rokem 1918, protože je zřejmé, že na ten převratový rok se zadělávalo dlouho dopředu, mnoho bylo dílem dopředu naplánované strategie a jen něco málo vyplynulo z úradku konkrétní dobové situace. A tak spolu s autorem procházíme dějinami zdánlivě dobře nám všem známými, a přece s některými novými akcenty nebo nečekanými úhly pohledu. Setkáváme se s historickými osobnostmi (Masaryk, Kramář, Beneš, Pekař, Durych, ale třeba i Stříbrný či dokonce Krychtálek a desítky, ba stovky dalších, až do časů současných), které v Macákem citovaných odkazech podávají svébytný průhled historickým periskopem. Mnohé Macákovy závěry jsou z pohledu historiografického mainstreamu až provokativní, rozhodně neotřelé, ale vždy odargumentované a doložené primárními zdroji. Jak stojí v titulku recenze, ona „chatrnost“ naší národní samostatnosti spočívá samozřejmě v neustálé závislosti našeho národního vědomí na řadě (často jen iluzi či chiméru navozujících) nadnárodních vazeb a zpravidla jen rétorických příslibů ochrany v krizové chvíli. Těch krizových chvil jsme si v našich zemích za oněch plus mínus sto let prožili nepočítaně, splněných slibů a dodržených záruk odjinud jsme se zpravidla nikdy nedočkali. Spíše jen zneužití, politické, geopolitické, ekonomické, kulturní. A tato Macákova skepse při pohledu na mapu Evropy s Českem v jejím srdci platí až do nejaktuálnější současnosti.

 

Dovolím si závěrem ocitovat pár úryvků z různých míst knihy, které se mi jeví jakýmsi vyjádřením autorovy metodologie, a také esencí jeho hodnotového přístupu. Komu budou tyto věty blízké a pochopitelné, nezklame se, vezme-li knihu do ruky a začne pozorně číst.

 

„Zdaleka ojedinělý není dnes názor, že právě abstraktní, všeobjímající a často od reálného života odtržená humanita, podtržená hesly volnost – rovnost – bratrství, vzešlá paradoxně z krveprolití Velké francouzské revoluce a nekriticky zpopularizovaná v západoevropském myšlení, evidentně umetá cestu pokračujícími vykořenění Evropy.“ (str. 41)

 

„Vykořeněný člověk, zbavený pout tradice a rodinné i národní pospolitosti, bude snadno ovladatelný a nedá příliš práce ho zotročit.“ (str. 54)

 

„Vlivné neosobnosti se vyskytují v různých sférách, například mezi tzv. politology, tedy odborníky na všechno a na nic v složité sociální oblasti. Také mezi ambiciózními žurnalisty, kteří mají zdánlivě po ruce vše nezbytné k zahájení skvostné kariéry, ale schází jim často jediná drobnost – solidní společenskovědní vzdělání. Ale toho tvrzení je také zavádějící. Jediné, co se dnes po mediálních hvězdách nechce, je totiž právě vzdělanost. Ony hvězdy přece nezáří ve zpravodajských velínech proto, že se předtím vzdělávaly a o věcech také přemýšlely. Byly tam posazeny proto, aby sloužily vládnoucí ideologii přesně tak, jako to bylo vyžadováno po jejich ,předsametových´ předchůdcích.“ (str. 155–156)

 

„A tak se stává, že některý národ přestává být národem, plive sám na svou ústavu, dá si spoutat a mravně zničit svůj parlament, dá si vládnout mužskými Pompadoury, dá vyžrat státní majetek, nakrmí banky, živící se spekulacemi a simulantstvím, dá si přelhat svou historii, dá své děti obelhávat už v čítankách…“ (str. 175 – tuto větu citoval Macák z vyjádření novináře Karla Horkého z roku 1933 – jak jsou ta slova dnes aktuální!)

 

 

Vydalo nakl. Petrklíč 2018

ISBN 978-80-7229-623-1

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 02 Květen 2018 15:23 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB