Pražský večer Kateřiny Tučkové a její Vitky



 

Vitka-foto-Jakub-JíraJak čtenáři Biblia, potažmo Literárních novin, vědí z rozhovoru se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou (*1980), publikovaného v dubnovém čísle, novým titulem této úspěšné prozaičky a kurátorky se stalo trochu překvapivě drama Vitka, inspirované osudy hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940). Hru vydanou knižně nakladatelstvím Host uvedlo 23. února Divadlo Husa na provázku a o přesně o dva měsíce později, v pondělí 23. dubna, ji mělo možnost zhlédnout pražské publikum v Divadle Archa, kde tímto představením skončil čtyřdenní festival Divoká jízda aneb Provázek v Arše, pořádaný u příležitosti letošní jubilejní 50. sezony Divadla Husa na provázku a představující současnou tvorbu tohoto souboru.

 

 

 

Vlastnímu představení předcházelo setkání s autorkou, jehož označení za „autorské čtení“ se ovšem ukázalo být dosti zavádějícím. Několik desítek přítomných (větší množství lidí by vyhrazená místnost stejně nepojala) totiž čekala hodinová přednáška Kateřiny Tučkové o životě a díle Vítězslavy Kaprálové (níže na Vítězslava-Kaprálová-v-den-absolvenstkého-koncertu-Brno-1935snímku), doprovázená projekcí archivních fotografií i několika ukázkami její hudební tvorby. Nutno podotknout, že „život“ měl nad „dílem“ výrazně navrch, což ale rozhodně nelze literárně a výtvarně orientované Kateřině Tučkové vytýkat. A troufám si tvrdit, že i většina přítomných posluchačů ocenila seznámení s poutavým, leč tragickým životním příběhem talentované brněnské skladatelky a dirigentky více než případné muzikologické rozbory.

 

Na brněnské herce čekalo vyprodané hlediště, v němž nechyběla řada známých jmen pražské kulturní scény, počínaje režisérkou Olgou Sommerovou a spisovatelem Markem Tomanem konče (rozhovor s ním naleznete v květnovém Bibliu). Jevištní podoba, do které převedly text Kateřiny Tučkové režisérka Anna Petrželková s dramaturgyní Lucií Němečkovou, nešetří humorem ani nadsázkou, což napomáhá příběhu pojednávajícím o tragickém lidském osudu (předčasná smrt talentované umělkyně) v tragické době (druhá světová válka a nacistická okupace Československa) vyvarovat se přílišného patosu. Tato odlehčenost, přecházející mnohdy až do grotesknosti, pak prostupuje všemi rovinami inscenace, od kostýmů Hany Knotkové až po samotné herecké projevy.

 

Stran hereckých výkonů je třeba na prvním místě vyzdvihnout představitelku titulní role Terezu Marečkovou, která jeviště během představení takřka neopustí a živelnou Vitku ve všech jejích emocionálních polohách (jejichž množství a rychlé obměňování souzní s převažující dětskou stylizací této figury) ztvárnila s udivující energičností a přesvědčivostí. Ostatně chválu na ni pěla i Kateřina Tučková ve zmíněném rozhovoru: „Dokáže být zároveň uvěřitelným dítětem i uhrančivě sexy múzou, a navíc je mimořádně hudebně nadaná.“ Groteskní pojetí postav dalo vyniknout komediálnímu talentu většiny obsazených herců, někteří z nich přesto měli dostatek prostoru a/nebo talentu, aby své figuře vetkli kýženou hloubku a vícevrstevnatost. To platí zejména pro hostujícího Dušana Hřebíčka (NdB), jehož Bohuslav Martinů dokáže přes četné komické výstupy diváka též strhnout či dojmout, a v menší míře i pro Ivanu Hloužkovou, která zde ztvárnila dokonce dvě stěžejní ženské postavy – hrdinčinu matku Vituši Kaprálovou a manželku výše jmenovaného skladatele Charlottu Martinů.

 

Není jistě překvapivé, že leitmotivem dramatu o hudební skladatelce a dirigentce se stává hudba. Lenka Odvárková vtiskla své minimalistické, ale navýsost účelné scéně formu pódia pro členy orchestru s vyvýšeným místem pro dirigenta v popředí. Výraznou složku hudebného doprovodu tvoří skladby Vítězslavy Kaprálové či Bohuslava Martinů v živém podání několika profesionálních hudebníků, organicky začleněných mezi herce. Hned několik významných osobností našich hudebních dějin figuruje mezi ústředními postavami – vedle titulní hrdinky a zmiňovaného Bohuslava Martinů kupříkladu Rudolf Firkušný nebo Václav Talich (jehož způsob zobrazení již hraničí s karikaturou). A pečlivá orchestrace dění na jevišti spolu s výraznou rytmizací zvukové složky prostupují celou inscenací.

 

Přestože osud nadělil Vitce pouhých pětadvacet let života, o jeho nesmírné bohatosti svědčí již sama skutečnost, že aktuální pokus o jeho převyprávění vyvolává i při nadprůměrné délce představení (140 minut) dojem výrazné zkratky. Inscenátoři hry Kateřiny Tučkové nadto dovedli autorčino úsilí o „rehabilitaci“ Vítězslavy Kaprálové téměř ad absurdum, když naprostou většinu již tak nelichotivě vykreslených mužských postav degradovali na jednorozměrné, povýtce groteskní figury, nad které Vitka paradoxně vyniká opět jakoby ne vlastní zásluhou, ale zkrátka proto, že je mezi nimi takřka jedinou plnokrevnou a sympatickou postavou. Přesto je inscenace Vitka – a ještě více samotná divadelní hra – záslužným a v mnoha ohledech zajímavým počinem, který snad přispěje k většímu i hlubšímu povědomí o této výjimečné umělkyni.

 

Snímky ze setkání s autorkou Kateřinou Tučkovou a z představení:

Kateřina-Tučková-zapáleně-vyprávějící-o-VitceKateřina-Tučková-a-její-posluchačiDušan-Hřebíček-jako-Bohuslav-Martinů-a-Tereza-Marečková-coby-Vitka-foto-Jakub-Jíra

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 02 Květen 2018 07:35 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB