Martin Jindra: Sáhnout si do ran tohoto světa

Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938–1945Jindra výřez přebal

 

 

 

V současné době se vedou diskuze o základech evropské civilizace. Nacházejí se mimo jiné především v křesťanství. Přesto tradiční církve neoslovují většinu současné populace. Předpokládejme však velký počet lidí hledajících, pro něž duchovní hodnoty jsou výzvou. Do tohoto prostředí přichází nová kniha „Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938–1945“ historika a archiváře Martina Jindry (*1973). Autor monografie, který působí na Ústavu pro studium totalitních režimů a v Ústředním archivu a muzeu Církve československé husitské, se po zpracování předválečných a válečných dějin České pravoslavné církve (Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945. ÚSTR, Praha 2015, s. 375) tentokrátJindra přebal zaměřil na postavení druhé nejpočetnější církve v Protektorátu Čechy a Morava.

 

Po více než desetiletém pilném bádání v archivech a studiu množství literatury vytvořil dílo, které již nyní můžeme považovat za základní, zejména pro pochopení období, kdy totalitní režimy se dopouštěly různých zvěrstev, ubíjely lidskou důstojnost a vraždily. Tím více vyniká hrdinství těch, kteří nezradili a setrvali až do konce jako zastánci lidskosti a demokracie. Dokázali se dokonce postavit na odpor nacistickému běsnění.

 

Autor se v první části knihy zabývá minulostí Církve československé (husitské) v letech 1938–1945, ve druhé části nacházíme medailony usmrcených duchovních a ve třetí závěrečné části biografické medailony dlouhodobě vězněných duchovních. Sympatické na autorově líčení je, že nezastírá různost v názorech, což se projevilo již v postoji k občanské válce ve Španělsku. Na jedné straně byla účast Spolku posluchačů Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké a Společnosti ThDr. Karla Farského ve Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, zatímco Ústřední rada církve zachovala neutralitu, i když podpoře nebránila. I v Církvi československé (husitské) měly vliv iluze o SSSR jako záštitě proti nacismu. Situace Církve československé (husitské) se zhoršila po vyhlášení samostatnosti Slovenska, obsazením Podkarpatské Rusi Maďarskem a provedeném zabrání Těšínska Polskem, kdy byla na těchto územích její činnost úplně znemožněna. Církev měla v roce 1930 v republice 793 000 věřících, z toho na Slovensku 11 495 a na Podkarpatské Rusi 2 218. Je přínosem, že autor dokázal zmapovat i dění v tamních náboženských obcích.

 

Za protektorátu nežilo obyvatelstvo v trpném odporu, ale naopak při různých příležitostech projevovalo své vlastenectví například při Husových oslavách, Vavřinecké pouti, shromáždění na Velehradě, množství obyvatel bylo zapojeno v různých odbojových skupinách. Protestní oslavy 28. října 1939 přerostly v protiněmecké demonstrace. Při nich byl smrtelně zraněn člen CČS(H) Jan Opletal. Kapitola „Smrt MUC. Jana Opletala“ se podařila autorovi zpracovat vynikajícím způsobem a do všech podrobností, takže patří k nejčtivějším oddílům knihy.

 

V dalších kapitolách s čtenáři mohou seznámit s momenty, kdy byla výrazněji ohrožena samotná existence CČS(H). Detailně je popsán celý proces nucené změny názvu církve. Monografie též mapuje zapojení věřících v domácím i zahraničním odboji, celou škálu sociálních aktivit nebo vztah CČS(H) k pronásledovaným Židům.

 

Působivým způsobem jsou zpracovány též medailony duchovních, jejichž život skončil na popravištích a v koncentračních táborech. Působení jednoho z nich, kněze Jaroslava Bendla, začalo na Slovensku. Trvalo pouze pět let, neboť 5. dubna 1939 slovenské ministerstvo školství a národní osvěty zrušilo platnost Ústavy CČS, takže působnost církve na Slovensku byla zakázána. Novým působištěm faráře Bendla byla Sázava. Náboženská obec zde měla téměř 1 000 věřících, výuku náboženství navštěvovalo na osmi školách téměř 200 dětí. Povzbudivá a neohrožená byla jeho kázání. „Když démoni zla nejvíce řádí, jsou nejblíže svému zhroucení.“ Tato slova vlévala do srdcí věřících naději. Bendlův pozemský život skončil v Osvětimi II – Březince 16. října 1943. Dopis snoubence Zorce je vyznáním, svědectvím hlubokého citu i předtuchou konce života: „Nařčení zlých lidí, jejichž nenávist vůči mně nechápu, se uplatnila a jejich úmysl se podařil. Jinak Ti nemohu vysvětlit to, co se stalo. [...] Odpusť mi, jestli jsem Ti kdy ublížil, přeji Ti, abys v životě byla ještě hodně šťastná. Vzpomínka na mne nesmí kalit Tvé štěstí. Pamatuj, že také já budu šťastnější, ovšem zde na zemi ne, ale tam, u Boha, uvidím-li Tvé štěstí. Jinak jsem se všeho vzdal.“

 

Jindrova monografie přináší množství svědectví o statečných postojích věřících a duchovních CČS(H). Z paměti našeho národa nemůže být zapomenuto jejich působení v odboji, činorodé vlastenectví i zachovávání morálních hodnot na křesťanských zásadách. Tím vším je prodchnutá kniha, nesmírně bohatá na fakta doložená četnými poznámkami, bohatou literaturou, rozhovory s pamětníky a především důkladným a pečlivým autorovým archivním studiem.

 

 

Ukázka z knihy:

 

 S ještě větším ohlasem se setkalo slavnostní otevření sboru Božích bojovníků v Táboře. Církev ve městě zakořenila téměř hned po svém založení. [...] Při sčítání obyvatelstva v roce 1921 se k Církvi československé (husitské) v Táboře přihlásilo 3070 osob, v roce 1930 počet věřících mírně poklesl na 2995 osob, tj. 21,02 %, čímž zůstala druhou nejpočetnější církví ve městě. [...] Otevření sboru bylo církví i náboženskou obcí vnímáno jako největší svátek dvacetileté existence CČS(H) v Táboře, čemuž odpovídal i naplánovaný průběh velkolepých oslav1. Český zápas již 8. června 1939 přinesl oznámení o vypravení zvláštního vlaku z Prahy na táborské oslavy. Konkrétní pozvánka i s programem se na stránkách ústředního církevního týdeníku objevila 29. června 1939. Na výjimečnou událost opakovaně zvaly též všechny táborské noviny (Tábor, Český jih i Národní stráž) a církevní regionální periodika Husův kraj a Stráž na Táboře2. Na stránkách tisku byly posléze uveřejněny podrobné zprávy o průběhu oslav, které přerostly v národní manifestaci.


Vlastní slavnosti 6. července 1939 předcházel hudební večer v přeplněném velkém sále Střelnice. V slavnostní den do Tábora od časných ranních hodin přijížděli zástupci jednotlivých náboženských obcí s prapory a korouhvemi. Ve městě se jich ujímalo 35 pořadatelských dvojic členů táborské Jednoty mládeže, kteří poutníkům rozprodávali odznaky a výtisky slavnostního čísla Stráže na Táboře. Velkolepá oslava 6. července 1939 započala v ranních hodinách na Masarykově náměstí. V 8 hodin nejprve vykonal táborský farář František Rabiška rozlučkové bohoslužby v klášterním kostele Narození Panny Marie. V 9 hodin se vydal průvod, jehož se zúčastnilo 52 duchovních v talárech včetně generálního vikáře Jana Lomoze a přes 8000 věřících, k novému sboru3. Krátce předtím ovšem přišel náhlý zákaz z oberlandratu a hrozilo, že průvod bude zrušen. Vyjednávání se ujal okresní hejtman JUDr. František Macháček4 a člen rady starších Jan Procházka. Mediátorům se nakonec podařilo vymoci souhlas, ale oba byli po dobu průvodu internováni v kanceláři oberlandratu. V případě nepokojů jim hrozilo, že budou okamžitě popraveni. Organizátoři slavnosti, mezi něž patřil také významný odbojový pracovník na Táborsku Jaroslav Vacek, byli o situaci informováni zaměstnankyní oberlandratu Marií Šímovou-Mannovou5. Procesí procházející přes Žižkovo náměstí, Pražskou ulici, Palackého třídu, Riegrovo náměstí, Wilsonovu třídu a Husovo náměstí, třídu Československých legií kolem sokolovny ke sboru do Fügnerovy ulice se organizátorům podařilo udržet a nepřerostlo v otevřené hromadné nepokoje, takže rukojmí mohli být propuštěni. Po příchodu ke sboru Božích bojovníků uvítal všechny přítomné předseda rady starších Dominik Věšín a zazněly projevy církevních a státních představitelů6. Za Jednotu mládeže měl podle plánovaného a zveřejněného programu promluvit také její předseda Jaroslav Vrhel, jemuž ale bylo z nařízení oberlandratu v Táboře veřejné vystoupení zakázáno7. První bohoslužby ve sboru Božích bojovníků sloužil generální vikář Jan Lomoz, liturgii zpíval chýnovský farář Miloslav Čech a kázání proslovil duchovní, redaktor Českého zápasu Antonín Vinklárek8. Celou slavnost před sborem i premiérové bohoslužby od 10 do 11.30 hodin přenášel Český rozhlas. Technické poruchy ale zapříčinily výpadky vysílání, takže reportáž Ing. Josefa Cincibuse byla odvysílána až 9. července 19399. Slavnosti za účasti tisíců lidí odpoledne spontánně pokračovaly na Kozím hrádku, kam autobusy přivážely poutníky z táborské slavnosti10.

 


Táborská slavnost otevření sboru Božích bojovníků byla mimořádnou událostí a nejpočetnější manifestací v Táboře v období nacistické okupace. Svým rozsahem a významem přerostla rámec dějin města. Zařadila se pozoruhodným způsobem do celonárodního hnutí veřejných projevů, demonstrací a poutí v létě 1939, na kterých měly významný podíl církve včetně CČS(H). Dokončení a otevření sboru Božích bojovníků v Táboře se stalo nejen církevním svátkem, ale současně i velkým svátkem národním, který podtrhl touhu českého národa po udržení a rozvíjení potlačované české svébytnosti11.

 

Jarosla Bendlprůvod Tábor

 

 

 

 

 

 

 

Popisky fotografií:

Farář Jaroslav Bendl zemřel 16. října 1943 na nemocničním bloku v Osvětimi II – Březince

Slavnostního průvodu před otevřením sboru Božích bojovníků v Táboře se nemohli zúčastnit internovaní František Macháček a Jan Procházka, 6. 7. 1939

 

 

-----------

1/ Zájezd do Tábora. Český zápas, 1939, č. 23, s. 181.

 

2/  VOŠTA, Otokar: Jak pracovala táborská Jednota mládeže CČS při otevření sboru Božích bojovníků v Táboře. Český zápas, 1939, č. 31, s. 246.

 

3/ Náš největší svátek. Stráž na Táboře, 1939, č. 9, s. 41.

 

4/Hejtman František Macháček byl rovněž členem CČS(H). Jeho bratr Bohumil sloužil v církvi v letech 1928–1965 jako duchovní. Koncem roku 1939 byl hejtman Macháček pro neochotu spolupracovat s Němci zbaven své funkce a přeložen na bezvýznamné úřednické místo do Prahy. VÚA – VHA, f. 255, žádost Bohumila Macháčka o osvědčení podle zákona č. 255/46 Sb., zpráva B. Macháčka o činnosti v odboji (nedatováno).

 

5/ NA, f. ÚV SPB, sign. 3534, soutěž vzpomínkových prací – ŠÍMOVÁ-MANNOVÁ, Marie: Osud jedné z tisíců.


6/ Podrobněji Stráž na Táboře, 1939, č. 9 nebo Český zápas, 1939, č. 28.

 

7/ Více viz životopisný medailon Jaroslava Vrhela ve třetí části této monografie.


8/ VINKLÁREK, Antonín: Bojovník Boží. Český zápas, 1939, č. 27, s. 211.


9/ CINCIBUS, J.: Sbor Božích bojovníků v Táboře. Český zápas, 1939, č. 28, s. 217.


10/ Kozí Hrádek. Tábor, 1939, č. 28, s. 3. V roce 1945 byly mohutné slavnosti na Kozím ohrádku obnoveny.

 

11/ KOŘALKOVÁ, Květa: Stavba sboru Božích bojovníků v Táboře a její společenský význam. Táborský archiv. Sborník SOkA v Táboře, 1991, sv. 3, s. 66.

 

 

Nakladatel: Ústav pro studium totalitních režimů, Církev československá husitská

Rok vydání: 2017 (1. vydání)

 

Počet stran: 704 stran

Vazba knihy: vázaná

ISBN: 978-80-87912-80-5, ÚSTR; 978-80-7000-141-7, CČSH

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 15 Duben 2018 12:36 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB