Lesk a bída sovětského Ruska očima českých intelektuálů



Šimová výběr přebalAntologie Cesty do utopie. Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů (ed. Kateřina Šimová a kol., Prostor 2017) je hutným přehledem reflexí soudobého Ruska prezentovaných význačnými aktéry československého kulturního života, již se významně podíleli na formování veřejného mínění prvorepublikové společnosti a jejího poměru k sovětské ruské kulturní oblasti po roce 1917.

 

Ukázka z knihy čtěte ZDE

 

Existence sovětského Ruska byla od svých počátků v Československu sledována s bedlivým zájmem. Sovětská veřejná diplomacie kvalitu šířených informací o soudobých poměrech přirozeně neponechala náhodě a od počátku dvacátých let se systematicky orientovala na výrazné levicově a humanisticky orientované osobnosti veřejného života, především na spisovatele, kteří nejlépe a nejdůvěryhodněji plnili roli věrozvěstů a své dojmy zachycovali ve zhusta silně tendenčních, ideologicky zabarvených reportážích. „Nejspolehlivějšími" zdroji se stávali členové delegací československých prosovětsky zaměřených spolků, kteří své dojmy publikovali ve stejně orientovaných tiskových orgánech a nakladatelstvích. O spisy, které vznikly u příležitosti takovýchto návštěv, se kolektiv autorů opírá nejvíce. Koncepce antologie vychází z chronologické a tematické posloupnosti, k výběru samotných textů přistupuje tak, aby podaly co nejplastičtější obraz tlumočených dojmů. Tendenční texty jsou obohaceny o své polemické či ideologicky umírněnější protějšky a společně tvoří kapitoly, které zpravidla korespondujíŠímová přebal s účelem návštěv delegací či jednotlivců. Výjimkou jsou dva – svým vyzněním protichůdné – spisy Jiřího Weila.

 

Antologii otevírají Ivan Olbracht a Bohumír Šmeral, pionýři literárních reportáží o sovětském Rusku. „Dělníci rukou i hlavou čekali na návrat dra Šmerala ze sovětového Ruska s jistým napětím a oprávněnou zvědavostí," píše ve svém spisu Skutečná pravda o sovětském Rusku Šmeralův stranický protivník Jaromír Nečas. Od nadšených pozorovatelů sociálně-politické a hospodářské situace nultých let existence „sociálního laboratoria" se pozornost přesouvá k tématům konkrétnějším. Delegátka pátého kongresu Komunistické internacionály a následného třetího mezinárodního sjezdu komunistických žen Marie Majerová oslavuje kult nedávno zesnulého Vladimíra Iljiče Lenina a na příkladné ústavní péči o matku a dítě demonstruje prospěšnost pokrokového sociálního systému oproti zkostnatělým hodnotám rodinným. Majerové nekritické chvalozpěvy poněkud neutralizuje střízlivější Jan Slavík, který v Rusku pod záštitou československého ministerstva zahraničí opatřoval knihy pro slavistická pracoviště.

 

O rok později, v roce 1925, se členové delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem pokusí „načrtnout několika poznámkami typické znaky sovětské společnosti", zároveň však jsou jejich dojmy již pevně svázány i s uměním: divadlem (Bohumil Mathesius a Jindřich Honzl) a výtvarným uměním (Karel Teige), kapitolu doplňuje recenze sborníku jednotlivých příspěvků, kterou pořídil Ladislav Görlich. Stejně dialekticky jsou zachyceny recepce některých dalších významných kulturních událostí, například oslavy desátého výročí Říjnové revoluce, završené Mezinárodním kongresem Přátel Sovětského svazu v roce 1927, reflektované Zdeňkem Nejedlým, Václavem Tillem, Josefem Koptou a Vladislavem Vančurou, či druhý sjezd Mezinárodního sdružení revolučních spisovatelů roku 1930 v ukrajinském Charkově (Franz Carl Weiskopf, Egon Erwin Kisch, Bedřich Václavek a Vladimír Clementis, jejichž dojmy vyrovnává skeptičtěji vyznívající spis překladatele Tolstého, Karla Velemínského). Hymny Julia Fučíka pak vyvažuje jeho názorový oponent František Klátil a dojmy z prvního ročníku moskevského divadelního festivalu (účastnili se jej Stanislav Lom, Jiří Frejka, Václav Vydra a Ludvík Veverka) jsou konfrontovány se zážitky Jana Wericha, který festival navštívil až o rok později, v roce 1935. Antologii příznačně uzavírá příspěvek Josefa Čapka, který navštívil Moskvu společně s Marií Majerovou a Josefem Koptou roku 1936. Domnívá se, že „... skutečnost, jak tomu už jinde bývá, leží tak někde uprostřed".

 

Záměrem autorů bylo zprostředkovat dobovou recepci meziválečného sovětského ruského kulturního prostoru na základě přímé konfrontace textů nebo přiřazením spisu s mírnějším či zcela opačným nábojem. Součástí výboru jsou pronikavé úvodní studie o problematice, bohatý aparát komentářů a vysvětlivek, slovníček i obrazový materiál včetně plánku Moskvy a Petrohradu. Současně prostřednictvím promyšlených odkazů také vybízí k toulkám dobovou Moskvou a tehdejším Leningradem. Nelze než smeknout klobouk před počinem takového rámce a obsahu, jenž vyniká precizností zpracování i nápaditým konceptem a který snad nalezne stejně silnou čtenářskou odezvu, jakou měla kdysi díla, ze kterých čerpal.

 

 

Nakladatel: Prostor
Rok vydání: 2018 (1. vydání)
Počet stran: 872
Vazba knihy: vázaná
ISBN: 978-80-7260-331-2

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB