Vzpomínky vojáka a vlastence Emila Bočka



 

Plachý výřez přebalGenerál Emil Boček (1923) se na konci roku 1939 jako šestnáctiletý vydal přes hranice balkánskou cestou do Francie bojovat za vlast. Od březnového obsazení zbytku oklestěné republiky německou armádou a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava uplynulo několik měsíců. Bylo již poraženo Polsko a jeho území rozděleno. To vše jistě formovalo rozhodnutí mladého chlapce, který byl nucen zalhat a přidat si rok navíc, aby ho do armády vzali. Cesta byla dlouhou a nebezpečnou anabází. Z Maďarska byl opakovaně vracen na Slovensko, V Budapešti se ocitl i ve vězení. Než se dostal do Francie, trvalo to šestnáct týdnů. Tam byl nemile překvapen nepřipraveností, nepořádkem, rozkladem. Zanedlouho jeho cesta pokračovala s těmi, kteří se rozhodli bojovat dál, do Británie.

 

 

Vzpomínky Emila Bočka se vztahují především k válečným rokům. Poutavě líčí, jak se vojín a pěšák, stal mechanikem u letectva a pak realizoval přání stát se letcem a jako stíhací pilot se zapojil do bojů. Patřil tehdy k nejmladším, dnes po úmrtí Miroslava Liškutína (Nar. 23. 8. 1919 v Jiříkovicích u Brna. Zemřel 19. 2. 2018 ve Velké Británii, kde žil od roku 1948.) je jediným žijícím z pilotů 310. československé stíhací perutě RAF. Brněnský rodák, který tu celý život žije, obdržel Cenu města Brna a čestné občanství až v lednu letošního roku. (Cena Jm. kraje: 2015) Od roku 2016 však jezdí ve městě jedna tramvaj s jeho jménem.

 

Vyprávění generála (první generálská hodnost od 2014), nositele Řádu Bílého lva (2010) a řady dalších našich i zahraničních vyznamenání upoutává jasnou, prostou chlapskou řečí, přímým srozumitelným vyjadřováním. Samo, myslím, dost vypovídá o povaze a charakteru muže, který v chlapeckém věku považoval zaPlachý přebal samozřejmé „jít do toho“, vzít zbraň na obranu uloupené republiky. Knížka se čte od začátku do konce jedním dechem, čtenář jako by měl vyprávěče ve své blízkosti, jako by bezprostředně naslouchal. Je to vyprávění věcné, bez přikrašlování či patosu, přiblížení událostí očima toho, který prožil a aktivně do nich svým dílem zasáhl.

 

Bočkovu vyprávění naslouchal a citlivě zaznamenal Jiří Plachý, vědecký pracovník historicko-dokumentačního odboru Vojenského historického ústavu v Praze. Kniha o sto padesáti stranách textu je doplněna bohatým dokumentačním materiálem. Samotný text obsahuje nejen vlastní vzpomínky, ale vždy navazující faktografické doplnění. Plachý zde výborně zasazuje Bočkovo „osobní“ do kontextu dění s nezbytnými informacemi. Takto koncipovaná knížka nabízí čtenáři i potřebnou širší orientaci.

 

O osobnosti Emila Bočka vypovídá i to, jak se po návratu domů, zcela prostě zařadil do běžného života. Byl vždy manuálně zručný, technicky mu to myslelo. Uplatnil se jako mechanik, dokud bylo možné, s kamarády na „vlastní noze“ v soukromém sektoru. Motorky nejen opravoval a dával dohromady, byl i velmi úspěšným motocyklovým závodníkem. Přestal, když se oženil a přišly děti. Pana generála osobně neznám, při četbě jsem však viděl toho, kdo nenadělá mnoho řečí, za tím, co považuje za správné, houževnatě jde, osobní čas i dobová počasí zvládá a bere, jak život jde, a to s optimismem. Říká, že politika ho nezajímala. Čeho je nadbytek a je jen politikařením, určitě ne. Ovšem, když se nezletilý kluk rozhodne jít bojovat za vlast…

 

Po změně společenských poměrů se Emil Boček zasadil o vybudování pomníku prezidenta Beneše v Brně. Druhý československý prezident je přijímán kontroverzně. Žádný z ostatních našich se ovšem neocitl dvakrát v tak hraniční situaci s vynucenou volbou mezi jen špatnými, tragickými variantami. E. Beneš vojáky v Anglii za války často navštěvoval, byl pro ně symbolem boje proti bezpráví. Upřít mu nelze, že se zasloužil jak o vznik první republiky, tak o další existenci v hranicích s předtím Mnichovskou dohodou uloupenými rozsáhlými oblastmi. Částí dnešních mladých je E. Beneš vnímán zkratkovitě jako ten, který „vyhnal“ Němce a umožnil komunistický převrat. Myslím, že knížka „Emil Boček – Strach jsem si nepřipouštěl“ z nakladatelství Jota by měla oslovit právě mladé a nejmladší. Mohla by podnítit k hlubšímu zájmu a pochopení naší nedávné historie. V roce „osmičkových výročí“ tragický osmatřicátý, se zdá být nejméně připomínaný.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 22 Březen 2018 07:47 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB