Může být krásným jenom srozumitelné?



 

Čech výřez přebalCo čtenář očekává s každým otevřením knihy? Jaké jsou jeho nepsané nároky na ni? Tyto a mnohé další otázky vyvstávají na mysl po přečtení knihy Tady a tam (Malvern 2017), souboru sedmnácti krátkých a ještě kratších próz z pera Martina Čecha (*1968), které naprosto boří veškeré dosavadní prozaické struktury, a dávají tak čtenáři zažít chvíle nechápavého strnutí a probděné noci nad základní otázkou, co tím chtěl básník vlastně říct.

 

 

Kdo ví. Můžeme na celou knihu nazírat povrchně jako na texty s podivuhodným, až bizarním průběhem a povětšinou chybějící pointou, přičemž poměrně častým doprovodným jevem bývají nižší polohy čtenářovy brady. Při čtení si nelze nevybavit Řehoře Samsu, který se jednoho dne probudil jako brouk. Ono kafkovské podivno je zde nepopiratelně přítomno. Jak a proč se z člověka stane hmyz, je stejně nevysvětlitelným problémem jako Benediktovy kalhoty s nohavicemi zašitými bez jediného švu. A odpovědi se nám nedostává, jsme nuceni žít s neporozuměním, s nenaplněnou touhou všechno vysvětlit. Co v nás tato vnucená nevědomost vyvolává? Nejistotu i vztek. Jsme tradiční literaturou vychováni ke konzumaci příběhů s jasnou kompoziční strukturou. Příběh začíná, trvá a končí. Čtenářovým úkolem je pak dekódovat poselství v něm skrytá – dosažením tohoto cíle může uzavřít interpretační minietapu svého života, svého snažení věcem rozumět, dávat jim jazyková pojmenování a nalézat v nich smysl, a vydat se na další neprobádané cesty.

 

V tomto případě však autor svým konzumentům připravil těžký oříšek, který nelze snadno rozlousknout ani jen tak přejít. Co totiž dělat s příběhem, který nekončí? Možná je potřeba zamyslet se nad vlastními požadavky, které na literaturu klademe. Proč vlastně vyhledáváme beletrii? Čteme příběhy pro jejich konce? Každý z nás by si vzpomněl na desítky, možná i stovky příběhů od českých i zahraničních literátů, lišící se kompozicemi i gradací, ale pokaždé směřující do finálního, toužebně očekávaného bodu. Ale nezapomínejme, že příběhem je i samotný život. Denně se kolem nás odehrávají tisíce zápletek. A dokud trvají, jsou i ony nedopovězené, a přesto o nic méně poutavé a hodné vyprávění. A pokud je právě vyprávění základním lidským, společenským instrumentem, proč by se mělo týkat jen ukončených příběhů, uzavřených životních cyklů? Teprve na konci se sice dozvídáme smysl předchozího, ale i bez konce se vše děje. Uvědoměním si tohoto neomezeného tvůrčího pole se autorovi dostává neuvěřitelné svobody, nejen z hlediska rozsahu, ale třeba i žánru – jedná se ještě o povídky, nebo spíše básně v próze?

 

Texty Martina Čecha nejsou jen filozofickými pojednáními o lidském (ne)porozumění, popudem k zamyšlení se nad nesamozřejmostí samozřejmého, texty přinášejícími více otázek než odpovědí, ale také jistým sociologickým experimentem. Autor staví své čtenáře před zcela nezvyklý druh vyprávění a pozoruje, jak se jeho zmatené laboratorní myšky vypořádají se světem, který porušuje veškerá obvyklá narativní pravidla. Jak si poradí se šifrou, ke které nikdo nestvořil klíč. Ale takový už svět je. To jen lidská touha mu rozumět nám dala zapomenout, že v něm existují četné neznámé, tvořící jeho stejně plnohodnotnou součást jako to průzračné a samozřejmé.

 

 

Ukázka z knihy:

JMÉNO MÍSTA

Místa zanechávají otisky v jazyce. Je určitý koeficient konkrétnosti, který zrcadlí stupeň definovatelnosti cíle, a používá se proto k výpočtu úhlu palby moderních minometů. Koeficient označující rozptyl cíle v terénu a jeho pohyblivost. Je určitý jazyk nesoucí tak výraznou pečeť těla, které za ním stojí, že je obscénní mluvit jím nahlas. Jsou různé jazyky odpovídající tělesnosti budov, po kterých se pohybujeme, jsou různé jazyky odpovídající tělesnosti ulic, kterými uplývají naše životy. Jsou jazyky zrcadlící časoprostor itinerářů leteckých společností a plány křížení podmořských telegrafních kabelů. Jsou jazyky, které se vymykají kategoriím lidského světa a jejich slovům lze rozumět jen jako šumění deště padajícího z výšin nevýslovného vesmíru.

 

BLOUZNĚNÍ A ZJEVENÍ

Schizofrenik mezi legiemi svých přeludů objeví světce, který ho přiložením rukou na čelo uzdraví ze schizofrenie.
Jeho uzdravená mysl pak bude chápat všechny předchozí přeludy jako přeludy, pouze světec bude zjevením – nehmotným vtělením osudu povýšeným z přeludu na zjevení. Protože: kdyby nebyl světec světcem, nebylo by ani uzdravení uzdravením.

 

HADÍ FARMA

Náš člověk ví, že je třeba se plížit. Plížit se teď, plížit se potom, pořád se plížit – svět už je takový... Do samého snu se proplížit... Já to udělal a krajina, kterou jsem uviděl, mi připomínala hadí farmu. Plížil jsem se sám v šeru – vpřed po zmizelým sluncem dosud vyhřáté betonové plošině, po plošině pokryté podivnými, betonovými polokoulemi – polokoulemi s temnými, kulatými otvory, které v měsíčním svitu připomínaly spící město, jaké může existovat snad někde v Mauretánii...


Plížil jsem se vpřed a můj vlastní dech byl jediný zvuk, který jsem tam mohl slyšet. Všude kolem jsem ve tmě rozeznával tmavá a zkroucená těla spících plazů... Pak najednou! – Překonal jsem svůj odpor, jednoho z hadů jsem sevřel mezi prsty, napřímil jsem se a zvednul ho proti měsíci. Byl průhledný a vypadalo to, jako by byl ze skla.

 

 

Nakladatel: Malvern
Rok vydání: 2017 (1. vydání)
Počet stran: 128
Vazba knihy: brožovaná
ISBN: 978-80-753-0101-7

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 12 Březen 2018 15:40 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB