Saturninova smutná nová podoba



MACEK VÝŘEZ PŘEBALLegenda se vrací, píše se v kratičké předmluvě, která má za úkol osvětlit okolnosti, jež vedly k přípravě a vydání pokračování Jirotkova úspěšného a oblíbeného humoristického románu z roku 1942. Knihu Saturnin se vrací, již sepsal „bývalý politik, sukničkář, zubař, podnikatel, spisovatel, překladatel, kuchař, bonviván, snob a milovník života“ Miroslav Macek (*1944) a která se honosí požehnáním Jirotkových dědiců, v ní představuje Petr Tychtl, programový ředitel nakladatelství XYZ.

 

 

Navázat na úspěšnou tvorbu autorů legendárních děl je lákavou vizí, ale pro nového autora jde často o velkou zátěž a nevděčnou práci. Jak vyvážit velká očekávání, která čtenáři mají, a zároveň zcela nerezignovat na vlastní autorský styl?

 

Na první pohled Miroslav Macek k Jirotkovu odkazu přistupoval s obdivuhodnou obezřetností. Dal si záležet na zachování specifického jazyka, který je pravděpodobně nejvýraznější spojnicí mezi oběma díly. Pokusil se i o stejný odlehčený tón a suchý humor. Také osazenstvo je, až na nového manžela tety Kateřiny, strýce Františka (toho jména druhého), totožné a rovněž samotný děj knihy se z velké části odehrává – tak jako v původním románu – na prázdninách MACEK PŘEBALv domě starého dědečka.

 

V několika prvních kapitolách zvolená taktika funguje, při bližším zkoumání se ale bohužel vynořují nedostatky, které jsou s postupující četbou stále zřetelnější. Nový Saturnin postrádá jednotící dějovou linii, a ta příběhu chybí asi nejvíce. V krátkých kapitolách, do nichž se vyprávění rozpadá, sledujeme jednotlivé dějové epizody, líčící obvykle události toho kterého dne. A události, motivy, ale i celé pasáže se opakují, úmorně a bez invence. Co jednou či dvakrát pobaví, je po páté již těžkopádnou a únavnou variací.

 

Tento problém se týká i postav, které jsou věčným opakováním zploštělé a přerůstají do karikatur sebe samých. Vypravěč, vznášející se na růžovém obláčku zamilovanosti, opěvuje půvaby slečny Barbory (která zjevně nemá v knize jiného účelu, než být půvabná a dobře vařit). Tentýž vypravěč je rovněž – snad vlivem přetrvávajícího milostného okouzlení – nejen trochu konveční a nesmělý, ale spíše dokonale nedůvtipný. Doktor Vlach buď pronáší dlouhé učené promluvy, jež nikdo neposlouchá a které nikoho nezajímají, nebo mizí do neznáma za svou okouzlující vyvolenou. Nový strýc František, podnikatel a selfmademan, je pouze analogickou verzí tety Kateřiny (namísto přísloví zásobuje své okolí motivačními průpovídkami a slogany). Ke své ženě se pak chová tak, že se těžko ubráníme otázce, proč si ji vlastně bral, a tety Kateřiny je i přes veškerou její přetrvávající otravnost čtenáři na konci téměř líto – jediná opakující se zábava se totiž odehrává takřka výhradně na její účet. Saturnin sám se z elegantně výstředního sluhy, který události vždy nenápadně a s notnou dávkou důvtipu posunoval žádoucím směrem, proměnil ve škodolibého vtipálka, kterému chybí umírněnost. I dědeček poněkud ztratil původní jiskru a jako nejzajímavější se nakonec jeví postava Milouše, který je svým otčímem nečekaně donucen začít se (byť neobratně) stavět na vlastní nohy.

 

Jde zatím (pomineme-li jeho kuchařku) vedle Samomluv Miroslava Macka, které kromě vzpomínek, úvah a překladů obsahují i autorovu vlastní literární tvorbu, o jediné Mackovo beletristické dílo. Milovník života, jak Macka označuje v předmluvě Tychl, se projevuje především v opakovaném (a poněkud schematickém) opěvování ženské krásy a v popisování kulinářských zážitků postav. Macek rád předvádí i svou sečtělost a nelze mu upřít výtečnou znalost originálu. Přes všechny dílčí klady však autorovo dílo ve výsledku nudí a jeho postavy, osekané na stereotypy, působí nesympaticky. Bezpochyby mohlo Jirotkovo dědictví dopadnout mnohem hůře a vytvářet pokračování je, jak jsme již zmínili na začátku, vždy nevděčná práce. Přesto je třeba připustit, že ač Mackovo dílo ze začátku působilo slibně, na konci po něm zůstala na patře spíše nahořklá pachuť.

 

 

Ukázka z knihy:

Teta Kateřina a strýc František odjeli na svatební cestu a Milouše zanechali v rozsáhlé vile v rukou hospodyně, která měla přísně nařízeno, pochopitelně mimo doslech tety Kateřiny, aby dohlédla na počátek jeho nové životní dráhy.

 

Co následovalo, dozvěděl jsem se postupně a útržkovitě, nemohu však říci, že by mne cele zrekonstruovaný příběh nepotěšil.

 

Počátek Miloušovy nové životní dráhy totiž spočíval v tom, že jej o půl šesté ráno probudila rázná hospodyně optimistickými slovy, že ranní ptáče chytí nejtučnějšího červa, což mu zvláště před snídaní připadalo značně nevkusné. Lehkou a výživnou snídani pak absolvoval ve stavu somnabulním, a když byl ujištěn, že jej přede dveřmi rozhodně nečeká automobil se šoférem, aby jej odvezl do jeho přepychové kanceláře, smutně se vydal k továrně pěšky.

 

Vrátný, který si svou rázností nezadal s hospodyní, pak Milouše nasměroval k budově, která již na první pohled nejevila žádné známky kancelářského provozu. Tam si jej převzal postarší mistr, který nejprve pronesl vážné varování, že je to poprvé a naposledy, co se Milouš opozdil o celých 126 vteřin, pokud nechce mít oplétačky s ním osobně a následně se šéfem expedice, ředitelem továrny a posléze s panem továrníkem, a to přesně v tomto pořadí.

 

Zcela konsternovaný Milouš nebyl mocen jediného slova, a to ani ve chvíli, kdy si navlékal modré montérky, jejichž střih mu nepřipomínal nižádný kus jeho šatníku. Během výměny svršků nevěřícně zíral vyvalenýma očima na heslo vyvedené na zdi:

 

Kdo tady vydrží, světa je pokladem,
ten, který neobstál, stává se odpadem.

 

 

 

Nakladatel: XYZ

Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Počet stran: 229

Vazba knihy: vázaná

ISBN: 978-80-7505-836-2

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB