Kopáčův a Schwarzův specielní průvodce Prahou



Kopáč výřez přebalZa slovo specielní v titulku dosaďte, prosím, erotický, byť ne všechna z rovné stovky hesel průvodce Praha erotická (Academia 2017) jsou ryze toho typu.

 

 

Příklad takového vymykajícího se hesla? Třeba kapitola Obrazy Zdeňka Buriana (str. 289) „situovaná“ do ulice Nad Kolonií, kde stojí malířova vila. K erotice se v ní skoro nesdělí víc, než že Zdeňkovy „nahotinky“ působí dosti „uměřeně, jejich smyslnost je tlumená a živočišný náboj minimální“. Ale je fakt, že tu zas nechybíKopáč odkaz na studii (i když dosud nepublikovanou) Petra Hrabovského o erotických aspektech Burianova díla.

 

Zdeněk Burian jen výjimečně tvořil i obrazy spoře oděných či rovnou nahých mužů, jak se autoři rovněž neopomněli zmínit, je však, myslím, patrné, že mu chlapci a muži „šli“ lépe, což by bylo možné dokumentovat už Burian Zdeněk ilustracejenom na jeho ilustračním doprovodu ke Kiplingově Knize džunglí (viz obrázek vlevo).

 

Autoři publikace Radim Kopáč a Josef Schwarz se ovšem ke značnému spektru záběrů přiznávají a zastřešili „širokou škálu odstínů a poloh erotiky, od galantního náznaku po explicitní pornografičnost“. Jedná se přitom již o šestou jejich společnou knihu a vzpomeňme, že kupříkladu pro nakladatelství Paseka spolu udělali svazek Nevěstince a nevěstky, jenž jsem pod titulem Prahou neřesti recenzoval v Literárkách 19. 12. 2013. O samotné Praze erotické píše pak aktuálně v Bibliu Literárních novin 2/2018 (které si kupte) Petr Nagy pod názvem Mírně pikantní průvodce českou metropolí (str. 6) a má nesporně pravdu, že nepoměr mezi počtem stránek o Praze 1 (šedesát zastávek) a počtem stran o Praze 2 až 10 bije do očí.

 

Tak například v Praze 8 postáli autoři jen před nahou sochu Břetislava Bendy Vzpomínka (1964, Kaizlovy sady) a v Praze 9 zas mohli pátrat pouze po soše Ley Vivotové Lavička neřesti, která však byla z ulice K Žižkovu odstraněna už roku 2011 nebo 2010.

 

Počet hesel je sice, jak řečeno, omezen na sto, ale uvnitř některých jsou navrženy zajímavé odbočky. Nu, a jak dokazuje příhodný rejstřík, průvodce erotickou Prahou se vedle obecnějších kulturních a společenských fenoménů (a to včetně pověstné ulice Perlovky) dotkl i řady výtvarníků, fotografů, hudebníků... a také spisovatelů, z nichž abecedně vyberu aspoň Apolllinaira, Aragona, T. R. Fielda, Halase, Haška, Zbyňka Havlíčka, Hrabala, Kafku, Karáska ze Lvovic, E. E. Kische, Jiřího Koláře, Janu Krejcarovou, Máchu, Jiřího Muchu, Nerudu, S. K. Neumanna, Nezvala, Robe-Grilleta, Jana Řezáče, Sacher-Masocha, Jaroslava Seiferta, Vrchlického a Zeyera.

 

Jest ovšem samozřejmě otázkou, proč a jak do takzvaného průvodce městem vkládat osobnosti jako takové a kupříkladu verše historika Martina Putny jsou následkem toho přiřazeny k adrese Ostrovní 13 bez jakéhokoli zdůvodnění. Třísvazková a pro mě osobně skoro legendární (taky jsme ji doma v knihovně měli) publikace Richarda Lewinsohna (1894-1968) Světové dějiny sexuality (česky 1969) je pro změnu přifařena do Valdštějnské ulice, a to prostě z toho důvodu, že tam tenkrát sídlilo nakladatelství Horizont, které ji vydalo, a skrz někdejší sídlo nakladatele Synka jsou připomenuti Hašek a dvě sekvence jeho Švejka. Sexuologický ústav v Apolinářské 4 je ovšem zapojen interesantně, a to diskutabilní figurou Josefa Hynie (1900-1989), a protože účel občas světí prostředky, budiž autorům dotyčná metodologie odpuštěna! Navíc jejich kniha disponuje bohatým fotografickým doprovodem, ve kterém nechybí ani takřka neznámý snímek mladého ještě Ladislava Fukse z roku 1953 či 1954.

 

Radim Kopáč, Josef Schwarz: Praha erotická. Academia 2017. 368 stran. ISBN 978-80-200-2709-2

 

 

Ukázky

Na adrese Národní obrany 15 žil až do své smrti spisovatel Ladislav Fuks (1923-1994), autor psychologických próz Pan Theodor Mundstock (1963), Spalovač mrtvol (1967), Myší Natálie Mooshabrové (1970) nebo Vévodkyně a kuchařka (1983). Jeho práce stojí za pozornost nejen pro vysokou, dobově s málokterým jiným dílem srovnatelnou uměleckou hodnotu, ale i pro fakt, jejž autor skrze psaní rafinovaně, symbolicky tematizoval – svoji homosexuální orientaci.

 

Fuks dospíval v předvečer druhé světové války, a tak svůj pocit sociálního vyloučení projektoval do jiné skupiny, s níž se v čase hitlerovského tažení za krásným novým světem cítil „spřízněný volbou“; jeho literární semitofilie byla maskou, šifrou vlastní existence. Fuks vstupoval do svých textů jako Zeyerův Amis, hledající svého Amila. Jeho literární alter ego je ovšem napsané poněkud nerytířsky: jako hypersenzibilní, slabá a bojácná figura, která v obavách z vnějšího světa prchá do zjitřených fantazií. Fuksovy prózy samozřejmě nemají happy-end.

 

S reálným světem bojoval podobně. V roce 1964 se oženil s bohatou Italkou Giulianou Limitiovou , kterou ovšem , jak se traduje, podvedl hned během posvatebního veselí s jistým rumunským číšníkem. V sedmdesátých letech pak přitakával režimu průměrnými, tendenčními texty, jako Návrat z žitného pole (1974), Pasáček z doliny (1977) nebo Křišťálový pantoflíček (1978). Fuksovu homosexualitu ve vztahu k jeho literární tvorbě pojednali v rámci svých monografických studií mimo jiné Erik Gilk (Vítěz i poražený. Prozaik Ladislav Fuks, 2013) a Aleš Kovalčík (Ladislav Fuks. Tváře a maska, 2006).

 

Navazování krátkodobých sexuálních vztahů

Jedním z nejfrekventovanějších míst pro navazování krátkodobých sexuálních (především homosexuálních) vztahů v hlavním městě byly a jsou bazény, lázně, koupaliště. Za první republiky a ještě i za druhé světové války tak fungovaly třeba Karlovy lázně (Novotného lávka 13), lázně Axa (Na Poříčí 40) nebo Žižkovské lázně (Husitská 7). Minimálně od osmdesátých let minulého století dodnes drží primát plavecký stadion Podolí (Podolská 74), kde operují často i nezletilí prostituti; své kšefty si vyřizují ve sprchách, v páře, v letních šatnách nebo v přilehlém botelu.

 

V závěsu za podolským „plavečákem“, realizovaným podle návrhu Richarda F. Podzemného (1907-1987) a otevřeným pro veřejnost v polovině šedesátých let, jsou například Počernický rybník na Praze 9, vodní nádrž Džbán na Praze 6 nebo Olšanský rybník a rybník Šeberák v Praze 4. V případě posledně jmenované lokality se jedná zejména o tu část, kterou charakterizuje stránka Gayfriendlyprague.com jako „provokativní kus divoké přírody s bohatou vegetací, který se nachází na východním břehu Šeberovského rybníka. Je to místo pro statečné lidi, kteří dávají přednost relaxaci tak, jak je pánbůh stvořil, tedy nazí. Jde o oficiální nudistickou pláž, jejímiž hlavními návštěvníky se v průběhu let stali gayové.“

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB