Všechny epochy Gustáva Husáka



Macháček výřez přebalNedávno vydaná husákovská biografie, prostě nazvaná Gustáv Husák (Vyšehrad 2017), je vyčerpávající historiografickou prací prezentující posledního předlistopadového československého prezidenta především jako politickou personu dramatického 20. století.

 

 

Autor biografie, historik Michal Macháček (*1986), absolvent doktorského studia na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, se postavě Gustáva Husáka věnoval devět let. Biografie je de facto rozpracováním a logickým pokračováním jeho dizertační práce. Ve svém Pokusu o úvod hovoří o tom, že jej Husákův příběh „tenkrát nadchl natolik, že jsem mu zůstal věrný a zapsal se na doktorské studium, cestoval po domácích a zahraničních archivech, knihovnách i pamětnících“. Nelze než konstatovat, že devět let takovéhoto úsilí Macháček zúročil na výbornou. Panoramatičnost, s jakou zachycuje osobnost Gustáva Husáka i dynamiku epoch, jejichž aktérem Husák byl, umožňuje hlubší pochopení souvislostí nejen čtenářům s historickým vzděláním, ale i laičtější veřejnosti, pro kterou je Husák často osobností stejně kontroverzní, jako mnohdy sotva reflektovanou.

 

Macháček má výhodu odstupu, a tedy i neutrálnějšího pohledu na vybrané téma, ze zpracování je cítit nadšení problematikou a pokorný přístup k otázkám, ke Macháček přebalkterým se nelze stavět jednoznačně. O žádná jasná stanoviska se autor nepokoušel, ve snaze o co nejširší perspektivu čerpal ze slovenských a ruských archivních pramenů, vedl rozhovory s Husákovými rodinnými příslušníky, ale i s jeho spolupracovníky, jmenovitě například Lubomírem Štrougalem a Milošem Jakešem. Oč méně prostoru je věnováno Husákovu osobnímu životu, o to více je nasnadě, že i Husák sám sebe vnímal především jako člověka politického (houževnatostí, ctižádostivostí i smyslem pro sociální spravedlnost ostatně prý vynikal již od dětství). První manželství s Magdou Lokvencovou i druhý manželský svazek s tragicky zesnuvší Vierou Čáslavskou jsou přirozeně tematizovány, a to nikoli málo, avšak Husákův životopis spíše dotvářejí, než že by v něm přespříliš vyčnívaly.

 

Husákova anabáze je rozčleněna do několika kapitol, které odpovídají jednotlivým epochám, v nichž se tento do morku kostí přesvědčený komunista různým způsobem přirozeně profiloval nebo vzhledem ke společensko-politické situaci profilovat musel či usiloval. Jedná se o jakési dílčí portréty (také je zde v názvech Husák vždy výstižně charakterizován dějinnou rolí, kterou v tu dobu sehrál), jež na sebe plynule navazují a skládají celkovou Gustáv Husák na XIV. sjezdu KSČ kde byl za přítomnosti L. I. Brežněva zvolen 5. květen 1971mozaiku osobnosti osmého československého prezidenta. Co silně vystupuje ze všech kapitol, je cyklická dynamika Husákovy povahy. Proměnlivé politické prostředí střídavě ukazovalo obě polarity jeho osobnosti – na jedné straně individualisty a člověka se silnými dominantními sklony, jemuž „perspektiva moci bola enzymom sily“, na straně druhé vyčkávajícího taktika schopného značných politických ústupků ve jménu (budoucích) vlastních stranických úspěchů, ve které přes mnohdy bezvýchodně se jevící situacistále pevně věřil. Je patrné, že obojí – nepoddajnost i schopnost stáhnout se v pravý čas do ústraní –, bylo Husákovi vlastní a pouze vnější okolnosti (Husák v hlavní roli versus Husák-stafáž) mobilizovaly či tlumily jeho vnitřní sílu. Dramatických okolností, v nichž jedna či druhá poloha převládla, zažil víc než dost: neobyčejnou nepoddajnost prokázal během devíti let strávených ve vězení v důsledku procesu s buržoazními nacionalisty, kde se projevil jako neústupný protihráč neslevující ze své pravdy, jakkoli si byl vědom toho, že si svým přístupem koleduje o provaz. Jako aktér jiných dramatických okolností (především událostí následujících po jedenadvacátém srpnu 1968) a později coby vysoký funkcionář, od generálního tajemníka ÚV KSČ až po úřad prezidenta, bývá naopak interpretován spíše negativně nebo minimálně velice rozporuplně. 

 

Husák jako jedna z klíčových postav rané normalizace (Husák sám o ní hovořil jako o konsolidaci) a pozdější československý prezident byl, je a patrně i nadále bude vykládán jako osobnost nelehko uchopitelná. Slovenskou stranou je vnímán smířlivěji, jednak pro účast na Slovenském národním povstání, jednak kvůli tomu, jak výrazně se zasazoval o zrovnoprávnění Slováků v rámci Československa. Biografie Michala Macháčka, bohatě vybavená souvisejícím dokumentárnímStátní návštěva Gustáva Husáka v KLDR společně s Kim Ir-senem únor 1980 materiálem (fotografie, opisy dopisů a úředních dokumentů, ale i příspěvky z dobového tisku), je nepochybně publikací, jež osobnost jediného Slováka, který kdy vládl na Pražském hradě, pojímá v dosud nevídané šíři a snad pomůže plastičtěji uchopit poměrně nedávné dějinné události i jejich protagonisty.

 

 

Popisky fotografií:

Vlevo nahoře: Gustáv Husák na XIV. sjezdu KSČ, kde byl za přítomnosti L. I. Brežněva zvolen (5. květen 1971) 

Vpravo: Státní návštěva Gustáva Husáka v KLDR, společně s Kim Ir-senem (únor 1980)

 

 

Ukázka z knihy:

Husákův otevřeně kritický projev, stejně jako Svobodova slova, Sověty příliš neoslnil, ale naopak rozhněval. Brežněv nenechal Husáka ani domluvit a prudce zareagoval a udal důvody, které Sověty vedly k vojenské intervenci. Neodpustil si také narážku na to, že se Husák zaštiťuje a hovoří jménem slovenských politických orgánů, ovšem bez jeho přítomnosti se v Bratislavě koná stranický sjezd. Jednání v záchvatu rozhořčení přerušil. Během nenadálé přestávky se pak uskutečnil kuloární rozhovor mezi Brežněvem a Husákem, který Vasil Biľak označuje ve svých vzpomínkách za „historický“ s tím, že k němu došlo jeho prostřednictvím. Údajně ještě předtím Brežněva informoval o složitosti situace v Československu a dezorientované veřejnosti, která považuje „zdravé jádro“ za zrádce, a proto mu doporučil: „,Je třeba hledat třetího.ʻ I tu se potvrdilo, že Brežněv byl pohotový a moudrý politik. Nebylo mu třeba zeširoka vysvětlovat některé souvislosti. Usmál se, otočil, udělal několik kroků k soudruhu Husákovi a velmi příjemným tónem řekl: ,Jsem rád, že vás poznávám. Možná, že jsem vám dosti dobře neporozuměl. Ale metodou, jakou naše jednání začala, těžko najdeme pozitivní východiska.ʻ Husák souhlasil.“

 

Jednalo se o okamžik Husákova myšlenkového obratu, respektive návratu k původním východiskům. Smělost Husákova počínání a mluvy na adresu Sovětů po 21. srpnu 1968 do této doby je přitom až zarážející v porovnání s jeho předchozím i pozdějším vyjadřováním. Nešlo přitom pouze o výše citovaný projev. Husák například neváhal označit kvůli příchodu vojsk, pravda, soukromě a bezprostředně, Brežněva za „debila“ a rovněž během prvního letmého setkání s jeho osobou, patrně během vítání po příletu na moskevské letiště, když mu a ostatním přítomným byl prezidentem Svobodou představován, „žertem poznamenal, že to je on, ten nacionalista“. Avšak neskrývala se v těchto troufalých momentech i dávka pragmatismu, záměru na sebe strhnout sovětskou pozornost, odzbrojujícím způsobem rozptýlit pochybnosti ohledně své pestré minulosti a udělat si vhodnou výchozí pozici pro další jednání, které právě nadcházelo? Husák patrně rozehrál svou dosud největší politickou hru, kterou dohrál až na sklonku svého života.

 

 

 

 

Nakladatel: Vyšehrad

Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Počet stran: 632 stran

Vazba knihy: vázaná

ISBN: 978-80-7429-388-7

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB