Gesamtkunstwerk aneb Perecův román o světě

 

Perec výřez přebalFrancouzský spisovatel Georges Perec (1936–1982) předkládá ve svém monumentálním románu Život návod k použití (1978) čtenáři precizní poetický náhled do útrob jednoho z mnoha pařížských činžovních domů, přičemž svým zřením odkrývá nejen architekturu samotné budovy, nýbrž i konstituci vnitřních vztahů v uzavřené společnosti mezi zdmi tohoto malého světa ve světě velkém.

 

 

Metafora domu prostupuje celou narativně-poetickou strukturou textu. Prostřednictvím této metafory se díváme na vzorek obyvatelstva, hledíme do útrob zkumavky, ve které se mísí za hlučného třaskání jednotlivých sloučenin samotný život. Lidé přicházejí, budují své domovy, zakládají rodiny, prožívají radosti a starosti, zkrátka žijí. Také však odcházejí, stěhují se, řeší majetkové spory, cestují, stárnou a umírají. Tento přirozený koloběh individuálního lidského bytí ovšem nelze zastavit mávnutím kouzelnou hůlkou ani spisovatelovým perem. I když právě jeho prostřednictvím autor ve čtenáři umně vyvolává neukojitelnou potřebu číst dál, obracet stránku za stránkou a dovídat se další a další podrobnosti ze životů nesčetného množství detailně vykreslených postav. V obrovském množství vzájemně zdánlivě nepodobných a nespojitelných témat se odráží autorova zájmová rozkročenost.

 

Na úsporném formátu pár řádků či stránek se uskutečňuje vskutku mnohé. Přechody mezi tematickými celky se uskutečňují s lehkostí baletní piruety, která Perec přebalčerpá svou sílu právě v tisícerém opakování neopakovatelného. Perec tento taneční duet mezi textem a autorem zvládá s noblesou, a komponuje tak hutný, avšak harmonický a konzistentní celek, který ani po několikerém čtení neztrácí nic ze své krásy. Dává tušit nepoznatelné, latentní kouzlo stálého, neměnného, zrovna tak jako poetiku proměnlivého, měnícího se. Konečně se také samotný text vyznačuje spoustou atypických zajímavostí. Nepřítomnost jindy esenciální součásti výstavby textu – totiž přímé řeči v dialozích – v takto rozměrném díle je až šokující. Těleso textu také ozvláštňuje mnoho záměrných typografických anomálií. U tohoto románu vskutku platí, že umělecké dílo si vytváří jazyk samo pro sebe a možná transgrese, prostupnost platných pravidel, je zde určujícím prvkem výstavby díla. Umělecké dílo mluví samo za sebe a zároveň konstituuje vlastní teorii o sobě samém. Jak úžasná je v tomto kontextu paralela, že přesně toto si v 17. století uvědomil Isaac Newton, když vyčerpal možnost interpretovat svět jazykem soudobé matematiky, a proto si vytvořil diferenciální a integrální rovnice k popisu světa za rámcem běžné zkušenosti.

 

Román Život návod k použití si neklade ambici instruovat čtenáře, jak naložit se svým životem. Daleko spíše poukazuje na krásu přítomnou v každém momentu existence života, která se však nezjevuje na počkání. Život chce být zkoumán, analyzován, popisován, žit, a to dokonce i v případech, kdy se zrovna nachází v negativních hodnotách pomyslné amplitudy sinusoidy, protože i ty jsou přece jeho přirozenou součástí. Žitý život nelze zakonzervovat do pár kusých informací a pak jej pozitivisticky vysvětlovat skrze tyto domněle jediné a správné náhledy. Je v něm něco víc. Latentního, ale i – jak dokazuje tento román – zobrazitelného a kouzelného právě onou zdánlivou všedností.

 

 

Ukázka z knihy:

Zprvu se zdá, že puzzle představuje nevelké, nenáročné umění, které je cele obsažena v jednom chabém naučení z Gestalttheorie: kýženým cílem ­– ať už jde o akt vnímání, osvojování, o fyziologický systém nebo v našem případě o dřevěný puzzle – není suma prvků, jež by bylo třeba nejprve izolovat a analyzovat, nýbrž celek, tedy tvar, struktura: díl tu nepředchází celku, není ani bezprostřednější, ani starší, jednotlivé prvky neurčují celek, nýbrž celek určuje jednotlivé prvky: poznání celku a jeho zákonů, celku a jeho struktury, nemůže probíhat na základě samostatného poznání částí, které jej tvoří: znamená to, že můžeme dílek skládačky pozorovat tři dny a domnívat se, že o jeho obrysu a barvě už víme vše, a přitom ani o krůček nepostoupit: důležitá je jedině možnost spojit tento dílek s dalšími, a v tomto směru má skládání puzzlu leccos společného s hrou go; pouze spojené dílky se stávají čitelnými, získávají smysl: samotný dílek nic neznamená; je to jen nemožná otázka, matná výzva; jakmile se nám však po dlouhých minutách pokusů a omylů či v půlvteřině zázračného vnuknutí podaří jej spojit s některým se sousedních dílků, zmizí, přestane jako dílek existovat: veškerá usilovná snaha, která onomu připojení předcházela a kterou v angličtině slovo puzzle – hádanka – tak dobře vystihuje, nejenom že neztratila opodstatnění, ale jako by ani nikdy neexistovala, natolik je řešení nasnadě: dva zázrakem spojené dílky vytvoří jediný, který se opět stává zdrojem omylů, nerozhodnosti, rozpaků a vyčkávání.

 

 

Nakladatel: RUBATO

Rok vydání: 2017 (2. vydání, v tomto nakladatelství první)

Překlad: Vinšová, Kateřina

Počet stran: 730

Vazba knihy: brožovaná

ISBN: 978-80-87705-60-5

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 12 Leden 2018 14:33 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB