Kdo má vyřešenou minulost, může být přítomným beze zbytku

Email Tisk PDF

 

Vovsová výřez přebalJaký pocit zažívali emigranti po návratu do vlasti, poté co ho za dob komunistického režimu byli nuceni z různých důvodů opustit? A jak velký podíl v našich současných životech tvoří události, které se odehrályjiž před mnoha lety? Téměř tři dekády dělí román Ladič (Knižní klub 2017) od témat minulého režimu, přesto se k nim vrací. Avšak zcela novým a neotřelým způsobem.

 

Čtěte: 22. ročník Ceny Knižního klubu zná svou vítězku 

 

Jedná se o románový debut scenáristky Anny Vovsové (*1956), která s ním vyhrála letošní 22. ročník Literární ceny Knižního klubu. Autorka po absolvování oboru dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU pobývala mezi lety 1982 až 1988 ve Francii. Od roku 1988 pracovala na různých televizních a filmových scénářích, starší omladině by nemusel být cizí např. seriál Josef a Ly. Nyní působí jako překladatelka a pedagožka.

 

Ladič nás zavádí zpět v čase, do roku 2001. Ivan přijíždí z Kanady, kam kdysi v dobách minulého režimu s matkou emigroval, zpět do Čech, aby matce připravil Vovsová přebalpřekvapení – chce vrátit jejich starému bytu dřívější podobu a oslavit v něm společně její osmdesátiny. Nevinný nápad potěšit svou matku vzpomínkami na starý domov však nesklízí předpokládaný úspěch. Minulost se totiž rozhodla odkrýt staré rány. Zjišťujeme, že země, do které se Ivan vrací, se od jeho odchodu vůbec nikam neposunula. A lidé jakbysmet.

                                                                                              

I po tolika letech postavy románu stále bojují s křivdami z minulého režimu, nedokázali se vyrovnat s odchodem svých blízkých nebo se snaží obnovit staré lásky. Ivan však prožil svá stěžejní mladická léta ve svobodném světě, tudíž u něj místo komplexů z minulosti nalézáme spíše naivní nevinnost a nezkažený optimismus. Proto je na něm velmi zřetelný jakýsi střet dvou odlišných mentalit. Jeho role s sebou také nakonec přináší jedno z podstatných poselství celé knihy: minulost nelze rekonstruovat.  Další protagonisté – Masákovi s Ludvíkem – mají paradoxně opačný problém. Hana Masáková tráví dny úzkostlivým strachem o svého manžela a její dcera Alice bojkotuje téměř jakýkoli společenský život. Trčí v minulosti, což ostatně nakonec platí o všech. Na rozdíl od Ivana se ji však mermomocí snaží vytěsnit. Doplňuje to už jen ladič klavírů Ludvík, který nalézá klid v alkoholu, s jehož pomocí také oddaluje konfrontaci s realitou. Jak se má taky jinak vyrovnat s tím, že se jeho přítel Slávek upsal do služeb StB, a zřejmě tak prásknul jeho úmysl utéct ze země? Ludvík je tedy mimo jiné nositelem dalšího důležitého motivu – důležitého snad už jen proto, že Ludvíkovo povolání zastřešuje celý román svým názvem –, a to motivu viny a trestu.

 

Jak se s minulostí účinně vypořádat? Lze to vůbec? Dosavadní tichá, absolutní tolerance dělá ze všech postav otroky svých dávných rozhodnutí. Pro všechny se však dusné ticho (a to téměř doslova) stává dlouhodobě neúnosné, nicméně nikdo nemá odvahu dát dávné domnělé zradě konečné rozhřešení. Dokud nezasahuje sám osud. Jaké klišé. Ve finále sice nikdo není tím, kým se zdál být na začátku, konečně si však můžeme říct: co bylo, bylo. Vyřčení těchto slov však zůstává spíš na samotném čtenáři, postavy se striktně drží skromného scénáře obsahujícího minimální počet promluv. Není však čeho se obávat, vypravěč ukáže vše, co je třeba.

 

V románu můžeme pozorovat propracovanou zápletku, trochu stereotypní, nicméně s vysokou výpovědní hodnotou. Celkově vzato totiž Ladič brilantně zobrazuje českou mentalitu, která se stále vypořádává se svými historickými komplexy. Jeho postavy to nakonec dokázaly, teď je řada na nás.

 

 

Ukázka z knihy:

„Ne, já nejsem jeho táta… Já jsem…“

„Ivan!“ vydechla s údivem, jako by nevěřila tomu, co právě řekla. Na chvíli si ho k sobě přitáhla. Když si dávali pusu naposled, musela se k němu sklánět ona.

„Tak jsi přece přijel. Tolik lidí se vrátilo. A vy pořád nic.“ Vtáhla ho dovnitř. Ivan zahlédl pootevřenými dveřmi v pokoji u klavíru kluka se starým pánem. To musí být Alicin otec, Slávek, jak se mu říkalo.

„Pořád učí,“ šeptla, „a to měl už dva infarkty! Sedneme si do kuchyně. Nebude ti to vadit?“ „Naopak! Kuchyně, ty jsou přece moje!“

„Bože, Ivane, to je let, skoro celý život!“

Ivan se usadil na židli u okna – moc se tam toho nezměnilo, snad jen sporák a lednička jsou jiné. Hana začala pobíhat po kuchyni, shání a snáší, jak jí pohostinnost velí.

„Udělám ti turka. Určitě jsi zvyklý na lepší, ale u nás budeš mít turka!“

Ivan ji ujistil, že turka má rád, a na chvíli se lekl, že má Hanička mindrák. Někde si přečetl, že Češi trpí vůči západním zemím komplexem méněcennosti. Ale u ní by mu to vadilo dvakrát tolik. Protože si nikdy z ničeho a nikoho nic nedělala. Když jim všechno vzali, jak se říkalo, nebylo jí zatěžko zametat chodník před domem, uklízet popelnice nebo posluhovat. Žádné práce se nezalekla. Čím hůř, tím líp. Skoro by se dalo říct, že si všelijaké ty práce přímo užívala. Za normálních okolností, kdyby se poměry nezměnily, by se k nim sotva dostala. Co vlastně uměla než vést domácnost a být milou ženou? Nebyl emancipovaná jako manželky Slávkových přátel, neměla skoro žádné vzdělání nebo umělecké sklony, neměla žádné ambice.

Jako by až po únoru začala pořádně žít. S hadrem na holi, s lopatou, když skládala uhlí, se štětkou a kýblem chlóru, když umývala záchody v bufetu na nádraží – mimochodem, v té době by se z těch mís a mušlí dalo jíst, tak byly vycíděné! A teď že by měla problém s kafem?

„Alice před časem koupila kávovar, ale pak se v něm rozbila taková jedna trubička a nešla spravit. Tak zase děláme turka.“

Rukama pohladil lesklý ubrus z voskového plátna a potom se podíval na bříška prstů, jako by mu na nich ulpělo trochu lepkavosti. Prsty zamnul. A Hana slila kávu.

„A co Zora? Taky přijela?“ postavila před Ivana hrnek, a aniž by počkala na odpověď, pokračovala: „Ta musí koukat, jak se to tu změnilo!“

Z kredence vytáhla pytlík piškotů, přičichla k nim, trochu jimi zatřásla – sice nejsou nejčerstvější, ale žádné pavučinky na nich nevidí, koneckonců přišel neohlášený –, a nasypala je do misky.

„Pořád je to taková fešanda?“

Ivan se už nenamáhá něco říct, Hanička si vystačí sama.

„Bylo v ní něco, čím si uměla každého ochočit,“ strčila hlavu do ledničky a s jistým ostnem v hlase dodala, že i jejího Slávka.

„A co Alice?“ zmohl se konečně Ivan na otázku.

Chtěl vědět, jestli tu pořád bydlí, protože zatím tu po ní nenašel jedinou stopu, ani ten rozbitý kávovar.

„No to se rozumí, že si ji taky ochočila! Ale běda, kdyby se Zoře, totiž tvojí mámě, někdo zpěčoval!“

Ivan poposedl. Podíval se na hodinky. Zajímá ho Alice. Kvůli ní sem přišel. Jenomže stará paní se pořád točí kolem jeho matky. Jako by pro ni i po tolika letech byla soupeřkou. Ale marná sláva, i dnes by Hanu zastínila, napadlo ho. I když už dávno nehraje na klavír a téměř nemluví, proti téhle upovídané paní by vyhrála na celé čáře. Jen ty její vlasy a pleť, hedvábí hadr, a ta křehkost! Ta nevýslovná křehkost kostí, dechu a tajuplných myšlenek.

„Udělala by všechno na světě, aby si někoho takového k sobě připoutala. Třeba i násilím!“ Hana vystrčila hlavu z ledničky, v ruce kelímek se smetanou. A o něco déle zůstala viset očima na Ivanovi, který neví, jak odejít.

„Už jsem se lekla, že ji Alice vypila. Celý dny zobe jako ptáček, ale pak ji to popadne a sní a vypije, na co přijde!“ Vrazila Ivanovi do ruky mixér. „Ušleháš to? Pamatuješ? Vždycky jsi u nás šlehal.“

Ivan si to pamatuje. A šlehá. Jak se to stalo, že je zase malým chlapcem? I Haně se vynořil ten obraz. Ale potom potřásla hlavou, protože to všechno je pryč, nenávratně pryč.

„A co ty? Jak žiješ? Jsi ženatý?“

„Byl jsem… Ale nevyšlo to.“

Jako by ji to ani nepřekvapilo: „A děti? Máš?“

Ivan naznačil hlavou, že nemá. A hned dodal, jako by se chtěl omluvit, jako by chtěl vysvětlit, proč se zatím jeho život ubíral tak, jak se ubíral, že chtěl přijet už dávno, ale matka nechtěla. Pokaždé mu to rozmluvila. Že by byli zklamaní, že tu bude všechno jiné, že si mají uchovat vzpomínky, jak to tu bylo kdysi.

Ivan se usmál a Hana mu úsměv oplatila: ano, to je přesně Zora, vždycky muselo být po jejím.

„Kde bych teď mohl Alici najít?“

„Teď? No přece ve škole! Poznáš ji vůbec? Má takový rozcuchaný drdol. A béžový baloňák. Ale napřed si snad sníš ty piškoty, ne?“

Ivan snědl piškoty a šel.

 

 

Nakladatel: Knižní klub

Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Počet stran: 208

Vazba knihy: vázaná

ISBN: 978-80-242-5825-6

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 23 Prosinec 2017 10:21 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB