(Ne)uzavřená kapitola dějin Bosny a Hercegoviny

Tochman coverTéměř synchronně s rozsudky, které na konci minulého měsíce Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii vynesl nad „srebrenickým řezníkem“ generálem Ratkem Mladićem a šesti bývalými bosenskochorvatskými předáky vydalo 9. listopadu nakladatelství Absynt literární reportáž o válce v Bosně a Hercegovině s jadrným názvem Jako bys jedla kámen. Překladu se na výbornou zhostila Lenka Kuhar Daňhelová.

 

 

Reportáž Wojciecha Tochmana je hutným zprostředkováním situace „po“ a rekapituluje stěžejní milníky konfliktu – obléhání Sarajeva, masakr ve Srebrenici a Potočari i internace v koncentračních táborech Trnopolje, Omarské a Keratermu. V přítomnosti je děj ukotven přímo fyzicky – od roku 1996 v Bosně a Hercegovině probíhala identifikace ostatků, kosti byly hledány a nalézány nejen při exhumacích masových hrobů, někdy je země vydala sama. Polská antropoložka Ewa Kowalská „vykopala dva tisíce těl. Vylovila je ze studní, vytáhla z jeskyní, vyhrabala na smetištích nebo ze skládky prasečích kostí“. Prokázáníobálka-knihy-Jako-bys-jedla-kámen totožnosti obětí a jejich následný pohřeb byly pro druhou polovinu devadesátých let klíčovým tématem a prvním možným krokem k tomu, aby spolu s kostmi mohly být pohřbeny alespoň ty nejbezprostřednější prožitky.

 

Tochman, jeden ze zakladatelů polského Institutu reportáže a někdejší redaktor deníku Gazeta Wyborcza, k tématu přistupoval citlivě a svou reportáž vystavěl na několika konkrétních příbězích lidí, které válka zasáhla na tom nejcitlivějším místě – vzala jim jejich blízké. Neomezoval se však jen na přímá svědectví, zajímal jej i způsob, jakým se země vyrovnávala s důsledky konfliktu. Nemalou pozornost věnoval právě tématu identifikace obětí. Takzvané předsmrtné informace a prokazování totožnosti na základě porovnání DNA s příbuznými byly v oblasti válečného vyšetřování novou metodou a v Tochmanově reportáži jako by představovaly jediný ostrůvek naděje. Tematizována je především tuzelská hala se zmraženými ostatky a osoba výše zmíněné antropoložky Kowalské, jejíž nálezy pro pozůstalé představovaly jedinou možnost, jak se s traumatem alespoň zčásti vyrovnat.

 

Tito pozůstalí, zpravidla ženy, matky a vdovy, každý prostřednictvím svého příběhu přispěli k dokumentaci moderních dějin země, která byla tři a půl roku zmítaná občanskou válkou a vším, co s sebou válka přináší – genocidou, pleněním, vraždami a psychickým i fyzickým terorem. Sotva lze konec takových hrůz vymezit rokem 1995. Ztrátu smyslu života tak přeživším zčásti suplovala snaha nalézt kosti těch, jimž nebylo dopřáno vrátit se domů, a dozvědět se, jak s nimi bylo nakládáno v jejich posledních minutách. Bosenské ženy se opakovaně vydávaly do Srebrenici, neboť pro ně byl návrat do místa, kde přišly o své muže i o důstojnost, katarzní zkušeností.

 

Sugestivnost líčení, které ani není třeba stylizovat, je skutečností, s níž je v edici Prokletí reportéři třeba počítat a která ji činí tolik atraktivní. Reportáž Wojciecha Tomana vyšla poprvé v Polsku roce 2002, deset let po začátku války, a dočkala se dalších dvou vydání, autor za ni byl nominován na nejprestižnější polskou literární cenu Nike.

 

Je jisté, že rány, které válka v Bosně a Hercegovině způsobila, budou ještě dlouho jitřeny. Zcela jistě nelze bezpečně hovořit o zakopané válečné sekeře, můžeme však v souvislosti s listopadovými rozsudky doufat, že se alespoň její ostří otupilo natolik, aby se minulost stala mementem, a nikoli podnětem k dalším nepokojům.

 

 

Ukázka z knihy:

 

HRAČKA

Ednu, stejně tak jako ostatní, nejdříve zasáhli do oblasti pánve. Pro každý případ. Předtím se totiž stávalo to, že lidé kulkám utekli. Potom ji střelili do hrudi.

 

                Tolik doktorka Ewa vyčetla z kostí. Mluví o tom nevzrušeně: „Máš v sobě emoce, v noci neusneš. Já tady beztoho spím špatně. Budím se ve tři ráno a vidím proděravělé lebky. Zastřelili kluka. Jednoho, druhého, padesátého. Tomu rozumím. Ale jak se může stát, že padesát mužů jede odevzdaně na smrt? Proč nic nedělají? Proč se nezachrání? Několik vrahounů jim poručí, aby vystoupili z auta. A oni odevzdaně vystoupí. Odevzdaně se postaví ke zdi.“

 

                Nejraději by si žádné otázky nekladla: „Rozvrací mě to a bere mi to síly. Jsem tady kvůli sestavování kostí. Tím můžu pomáhat. Do války se nehodím.“

 

                V Komisi pro zmizelé osoby vzpomínají na slova doktorky Ewy při exhumacích v okolí Prijedoru. „Kopala jsem a přitom jsem věděla, že narazím na děti. Je mi docela jedno, jestli vykopávám dítě, nebo starce. Kosti jsou kosti. Jen s tím rozdílem, že u dětí je kostiček víc a mají menší trvanlivost. No, a narazila jsem právě na takové kůstky, jaké jsem čekala. A na hračku vedle nich – na figurku Supermana. Bylo třeba dát ho do plastového pytlíku. Nemohla jsem. Držela jsem figurku v ruce, nade mnou stál otec dítěte. Cítila jsem, že tohle nezvládnu, že se rozpláču. Sama sebe jsem přesvědčovala: Ewo, někdo tu musí pracovat. Kosti jsou kosti. Tohle je hračka nalezená u kostí. Musíš ji dát do plastového pytlíku a věnovat se dalšímu tělu.“

 

 

Nakladatel: Absynt

Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Překlad: Kuhar Daňhelová, Lenka

Počet stran: 128 stran

Vazba knihy: brožovaná

ISBN: 978-80-89876-73-0

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB