Vypůjčený život

Leierová výřez přebalZnámá Praha, rušný New York, neznámé Japonsko. Na tuto cestu se vydává hrdinka románu Dům s vypůjčeným výhledem (Host 2017). Příletem do Japonska ale její cesta ani zdaleka nekončí, ba naopak, stojí před ní daleko složitější cesta – cesta k porozumění nové kultuře a hlavně cesta hledání domova i sebe sama.

 

 

Dům s vypůjčeným výhledem je prvním románem novinářky Martiny Leierové (*1967). Autorka procestovala mnoho zemí a v několika z nich (Indie, USA, Rakousko) i po delší dobu žila. Poslední čtyři roky strávila v Japonsku, do kterého také zasadila převážnou část děje svého románu. V něm kombinuje prvky psychologického románu s detektivní zápletkou, která se navíc točí okolo velmi zajímavého (a mnoha čtenářům nejspíš nepříliš známého) tématu padělání slavných obrazů a jejich prodeje na světovém trhu s uměním.

 

Hlavní hrdinkou románu je Zoa, novinářka žijící v Praze. Má přítele i práci, tedy vše, co většině lidí stačí ke spokojenému životu. Zoa si ale v sobě nosí zvláštní neklid, který jí nedovolí zůstat dlouhou dobu na jednom místě. Toto puzení ji táhne do světa, touží objevovat nepoznané a nejvíce ze všeho miluje první chvíle strávené v cizí zemi, kdy může jako nezúčastněný pozorovatelLeierová přebal zkoumat život místních lidí a vidět detaily, které místním unikají a staly se pro ně něčím naprosto běžným a obyčejným, zatímco pro ni jsou něčím nevšedním. Neklid se hlásí o slovo právě nyní a Zoa ví, že mu nedokáže (a ani nechce vzdorovat), ale naopak se mu ochotně podvolí a nechá se jím unášet vstříc neznámému.

 

Zoa tak odlétá z Prahy do New Yorku, ze kterého se vydává až do vzdáleného Japonska. Japonsko je pro ni zpočátku naprosto nepochopitelným místem. Plánuje zde jen vykonat, co je nezbytné, a pokračovat v cestě. Jak se ale proplétá ulicemi Tokia, postupně zjišťuje, že kromě rušných čtvrtí osvětlených nespočetnými neony skrývá město množství malých uliček, ve kterých jako by se zastavil čas a kde na člověka dýchne atmosféra dávných časů. Dva světy existují paralelně jeden vedle druhého, každý si žije svým životem a vzájemně si nepřekáží. A právě tato dvojakost města hrdince učaruje. Situace se tak nakonec vyvine úplně odlišně a Zoa začíná zemi vycházejícího slunce stále více rozumět a podléhat jejímu kouzlu. Cesta, o které se její známí domnívali, že je pouze jedním z jejích „dalších úkroků směrem nikam“, se ukáže být zásadním zlomem, který její život posune nečekaným směrem.

 

Zoa se setkává se zajímavými lidmi, mezi které patří i malíř Tomohiro, díky kterému začíná pomalu pronikat hlouběji do tajů Japonska, jeho zvyklostí a kultury. Tomohiro je fascinující a brilantně propracovanou postavou, která působí jako poklidný ostrov nehnutě stojící uprostřed rozbouřeného oceánu. Vypráví jí o východní filosofii, jejím chápání světa a místa jedince v něm, což hrdinku naprosto fascinuje, protože je to pohled odlišný od všeho, s čím se kdy setkala na Západě. Zoa se (tak jako Tomohiro) snaží žít v přítomném okamžiku, poznává, že ticho nemusí být tou dobře známou „chvilkou trapného ticha“, ale může se stát netíživým momentem, v němž je možné zahlédnout záblesk přítomné chvíle. Zoe se nakonec podaří zaplnit prázdno, které v sobě již dlouhou dobu nosí, a najít sebe samu. Každá mince má však i druhou stranu a Zoa se učí, že vše v životě je pomíjivé a člověk by neměl na ničem lpět a bouřit se proti přírodě, proti přirozenému proudu věcí. Ačkoli ji naplňuje pocit naprostého štěstí, cítí Zoa zároveň nejistotu, že život, který právě žije, je jen vypůjčený – a jak je známo, každá půjčka se musí dříve či později splatit.

 

Autorce se v románu podařilo zachytit velké množství japonských reálií, jež jsou do textu zakomponovány velmi nenásilně – v některých případech prostřednictvím popisu, ale mnohem častěji jako součást dialogu mezi postavami. Statické výjevy jsou tak neustále střídány údernými replikami, což vyprávění činí vyváženým a knize přidává na čtivosti. Leierová ve svém příběhu ukazuje, že i mezi naprosto odlišnými kulturami je možné najít porozumění a vzájemné pochopení a že každá kultura může tu druhou obohatit. Zajímavou a velmi pečlivě propracovanou postavou je pak malíř Tomohiro, jehož tajemnou minulost autorka odkrývá velmi pomal, čímž stupňuje čtenářovo napětí. Dům s vypůjčeným výhledem je románem postaveným na vyvážené kombinaci psychologie, napětí, filosofie, kunsthistorie a japonských reálií, který ve svém čtenáři zanechává pocit hlubokého klidu.

 

 

Ukázky z knihy:

PROLOG

Krok těžkne. Úzká asfaltka se plazí vzhůru neochotně, pevně přivinutá k hoře. Mění šířku podle toho, co jí hora dovolí. A na dohled jen hluboké lesy, neprostupná zelená ve všech odstínech, od zářivé až po tu nejtemnější. Ticho houstne, už neslyší ani horskou říčku dole ve strži.


Nad nejvyššími srázy chybějí svodidla, nezbylo na ně místo? Zoa přistoupí až k úplnému okraji cesty, předkloní se a nad propastí vidí jen konečky svých vlasů a špičky červených bot. Jeho bot, na jejích nohou. A hluboko pod ní říčka — tyrkysová barva vody vypadá jako na fotce z přepálených prospektů cestovních kanceláří. Kdyby teď skočila dolů, nesl by ji chvíli proud? Ulevilo by se jí vůbec?


Skončit právě tady, v posvátných mělkých vodách řeky Otonaši, by nakonec nemuselo být tak zlé — kdo do nich vstoupí, bude očištěn, voda odplaví všechny nečistoty z hloubi jeho nitra. Tak to určitě.


Zoa se od strže pozvolna otáčí a i se svými nečistotami v duši pokračuje pomalu vzhůru. Zaplavuje ji smutek, hluboký a nevyhnutelný, který pokaždé trpělivě číhá na svou chvilku. Zoa se snaží rozptýlit myšlenky, vyvést je z bloudění v popelavých tmách. Nohy se rozcházejí ztěžka, unavené dlouhým putováním nebo gravitací, která se ve výškách zdá být silnější.
Každým dnem musí dorazit k hoře Kója. Snad se tam mezi holohlavými mnichy a gajdžiny rozpustí jako pěna do koupele. Mezi cizinci, kteří ve starých chrámech hledají cestu ke štěstí, přijeli z daleka a nakrátko, ze zvědavosti, nebo ve snaze schovat se tu před životem, v němž nemůžou najít klid. A doufají, že ho najdou zrovna tady. Ona míří do těchhle míst z důvodů o tolik prozaičtějších, až se jí tomu chce smát, osudu, jeho schválnostem, sobě samé. Ztracená v zemi, kde se nedomluví, kde se slunce maluje červenou barvou, kde není budoucí čas, snad proto, že všechno důležité se odehrává právě teď a tady, byť v sebeubožejší přítomnosti.


První věc, kterou v městečku Kója udělá? Pořádně se nají. A umyje. Možná se nejdřív umyje, pak nají. Usnout, spát tři dny a tři noci, sto let, nemyslet na nic, jen spát. Možná potom vyjde ven a pokusí se naplnit zásobník v hlavě novými obrazy, aby nemusela myslet na ty, které se jí nechtěně, nejčastěji těsně před usnutím, vynořují z paměti. Cigareta balancuje na Tomohirových rtech, když se chechtá. Štětec v levačce, barvami pocákaná kostkovaná košile. Tomohiro se otáčí zády, vlasy svázané do culíku, a mizí svým rychlým tichým krokem ve dveřích.
Zoa se vleče, bolí ji nohy, ramena, záda, už i za krkem. Pohladí bezmyšlenkovitě jeho tričko, ještě není nasáklé jejím potem, ještě cítí jeho vůni. Snaží se v hlavě zaplašit ten nejpronikavější obraz ze všech, ze kterého mrazí. Obraz smrti, tělo, z něhož život zmizel bůhvíkam a nechal tu jen pohozenou slupku. Prázdnou, nadbytečnou. Smrt je všechno, jenom ne dotyk nekonečna. Přesně naopak.


Kolik je to měsíců, co odjela z Prahy? Rok? Už si nevzpomíná, čas se zvláštně prohnul, je teď nepodstatný, nepřerušený dny a hodinami. Proč na ni teda padá těžký jako věčnost?

 

 

ČÁST I.
PRAHA

Kapitola 1

Den začíná obvykle okolo sedmé, zvoněním budíku po spánku kratším, než by bylo třeba. Zoa se pozvolna probírá a poslouchá, jak se město vrací do života. Vnitřky domů se začínají rozespale hýbat. Někde zaskřípe otvírané okno, někdo pouští sprchu, jiný rádio. Sousedova dodávka — už pořádnou chvíli nastartovaná — se konečně hlasitě rozjíždí do kopce, po chodníku poskakují lehké kroky vedle delších a mnohem těžších, dnes s tatínkem směr školka. Pejskař přímo pod jejím oknem spílá psovi, což Zou probudí úplně, a až pana Matyáše uvidí, poprosí ho, aby tak neřval. Všichni se tu znají, na téhle vesnici uprostřed velkoměstské džungle, kde člověka v noci budí leda tak noční ticho. Tedy alespoň ji budilo, když se sem před dvěma lety přistěhovala z New Yorku. Lekala se, že se něco stalo, když je takové ticho, že Praha náhle zemřela a místo ní tu zbyla jen černá jáma.


Zoa vyskočí z postele, ještě se otočí na Adama. Spí tvrdě a klidně, pravidelný hluboký dech mu zvedá hrudník, ruce má rozhozené do stran a pusu dokořán, jako by chtěl ještě něco dodat, ale nemohl si vzpomenout co. Jen ať spí, znavený muž svobodného povolání, má ještě čas. Alespoň zaspí kocovinu, kterou mu pondělní ráno naservíruje až do postele.
Zoa schází po schodech do kuchyně, ve které je chladno nehledě k ročnímu období. Přehodí si přes ramena deku a postaví vodu na čaj. Stojí a rozespale pozoruje stříbrnou hubičku konvice, voda v ní už bublá, nejdřív vyletí dva obláčky páry, po nich celý komín, jako z parní lokomotivy. U druhého hrnku čaje přemýšlí, co ji dnes čeká, redakce, porada, oběd, rozhovor, redakce, večeře, Adam, rutina.


Venku je krásně, mnohem tepleji, než se zevnitř zdálo. Zoa sjíždí na kole značky Nirvána k řece. Když ji mine třetí amatérský cyklista ve sportovním dresu a nespokojeně cosi sykne směrem k její poklidné jízdě, Zoa se na to vykašle a odbočí z cyklostezky. Pojede jinudy, přes most, jen na chvíli zaváhá, kde zabočit. Vpravo? Až tamhle, dál? Najednou přijíždí do míst, kde ještě nikdy nebyla. Je tu lesík i louka a malý kemp, přes cestu jí přeběhne bažant. Míjí kempující, kteří na skládacích židličkách a s výhledem na Vyšehrad dopíjejí ranní kávu, a než vstřebá trochu jejich dovolenkového poklidu, cesta před ní končí. V řece. Zoa sleze z kola a přemýšlí, jestli to bude muset jet celé zpátky. Zírá na blížící se loďku. Je to přívoz. Převozník sice nad kolem chvilku zaváhá, pak ale mávne rukou a odveze ji na pevninu.


Cesta se tím trochu protáhla, nebo možná zkrátila, to je v tuhle chvíli těžké odhadnout. Zoa spěchá, aby stihla sprchu, čisté oblečení v batohu, v miniaturní kuchyňce kafe a ze své přihrádky poštu a patero dnešních novin, „naše“ a konkurenční. Zastaví se uprostřed chodby a čte: Sestra vraždila bez soucitu, Vraždící sestra u výslechu, Sestra a šest bezcitných vražd. Houká to na ni rudě jako policejní majáček ze všech titulních stran. Nevyšetřuje se to teprve?


V rozlehlé redakci ještě ani nesvítí to mrtvolné zářivkové světlo, takhle poloprázdnou, topící se v pološeru, ji má obzvlášť ráda. Chvilka vzácného klidu, než začne hučet, než se rozezvoní telefony a rozjede kopírka. Lidé se trousí ke svým stolům, hlasy kolem se začínají proplétat v rozhovoru, zatím v tichém souladu, k večeru častěji v hlasité rozepři. Tak jak je to s tou vraždící sestrou? Otvírá konkurenční noviny. Než se stihne začíst, zjeví se u jejího stolu František i se svým konstantně ustaraným výrazem.


„Čau,“ poklesne hlasem.


„Čau?“ opáčí Zoa a čeká.


„Hele,“ podrbe se kliďas za krkem zpomaleně, jako by se právě probudil z hlubokého spánku. „Daniel chce s tebou mluvit.“

(…)

 

Nakladatel: Host
Rok vydání: 2017 (1. vydání)
Počet stran: 352
Vazba knihy: vázaná
ISBN: 978-80-7577-190-2

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB