Recenze: Příběh jedné epochy




Jurík výřez přebalĹuboš Jurík studoval na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě a po ukončení studia působil jako redaktor týdeníku Nové slovo. V letech 1992 – 1997 byl mluvčím předsedy slovenského parlamentu Ivana Gašparoviče, zakladatelem časopisu Parlamentný kuriér a později šéfredaktorem měsíčníku Euroreport plus. Je dvojnásobným držitelem ceny Egona E. Kische za literaturu faktu a řady dalších ocenění.

 

 

Jako autor má na svém kontě zhruba 30 knih různých žánrů – od raných povídkových sbírek přes cyklus retro-detektivek, knižní sbírky rozhovorů s velkými osobnostmi kultury a společnosti, dokonce byl i spoluautorem (s Dodo Šuhajdou) obsáhlé publikace o vývoji rocku v jeho zemi s lakonickým názvem Slovenský bigbít. Unikátní a velmi autentické jsou jeho dvě knihy vzpomínek na zkušenosti z polistopadové politiky – Pokušenie moci a Poučenie z moci. V posledních letech se věnuje tvorbě osobitých beletrizovaných monografií významných postav slovenské historie. Nejprve Vladimíra Clementise v románu Smrť ministra, který se dočkal i několika dramatizací a zfilmování, a nově Alexandra Dubčeka (v současnosti pracuje na knize o Ĺudovítu Štúrovi).


Předloni slovensky a nyní i česky (v nakladatelství Ideál) vyšla kniha o Alexandru Dubčekovi Rok delší než století (Rok dlhší ako storočie). Když si položíte obě dvě knihy vedle sebe, na první Jurík přebalpohled vás zaujme zásadní rozdíl. Na slovenském originále je portrétní fotka Alexandra Dubčeka z posledních let jeho života, kdy se stal – jako symbol Pražského jara – jedním z čelných reprezentantů tehdy ještě federálního Československa, ale z pochopitelných důvodů byl oceňován hlavně doma, na Slovensku. Ztělesňoval totiž nejen onen osmašedesátý rok, ale celou slovenskou politickou a národní identitu. Nepochybně mnohem silněji než celá tehdejší elita – premiér Ján Čarnogurský, předseda parlamentu František Mikloško, o Vladimíru Mečiarovi a dalších už ani nemluvě. Slovensko v Dubčekovi – po jeho náhlém úmrtí následkem dosud nevysvětlené autonehody v roce 1992 – ztratilo všeobecně respektovanou autoritu.


Obálka českého vydání však nese fotku Dubčeka právě z období Pražského jara 1968. Tehdy – jako nejvyšší představitel komunistické státostrany – symbolizoval pro celé Československo, tedy i jeho českou polovinu, odklon od krvavé a kruté minulosti poúnorového režimu a mírný nákrok k demokratičtějšímu „socialismu s lidskou tváří“. Pro Čechy zůstal Dubček uzavřenou kapitolou dějin. Jeho návratu po listopadu 1989 v Čechách – až na výjimky a zejména krátké období hned po převratu – nikdo moc netleskal. Na piedestalu dobové moci – a řekněme rovnou: též mytologie – stál Václav Havel. Mnohokrát zazněla otázka, zda bylo spravedlivé, že se prvním a posledním federálním prezidentem nestal Dubček, ale Havel. Mnohokrát se připomínal (samozřejmě nesplněný) Havlův slib, že bude „prezidentovat“ jen do jara 1990, kdy se vrátí od politiky k psaní dramat a esejů. Ještě i v tom roce devadesátém byla možnost, aby se Dubček stal hlavou společného státu. Byl však jen odškodněn parlamentní funkcí, a vlastně postupně odsouván od vlivu na reálné politické dění.


Český a slovenský postoj k Dubčekovi je tedy rozdílný. Dubček však žil jen jeden, jakkoli rozporuplný, život, a ten mu právě Ĺuboš Jurík ve svém rozsáhlém díle pomohl rekapitulovat. Pomohl si – podobně jako v předchozí Smrti ministra – smyšlenými „sparing partnery“. Clementisovi sekundoval ve Smrti ministra fiktivní advokát, takový Mefisto, stahující Fausta do pekel – přesněji na šibenici. Dubčeka v knize obklopuje nemocniční personál, zejména ošetřující lékař. Děj začíná i končí na nemocničním lůžku po nehodě, z níž se Dubček už nezotavil. Juríkova autorská metoda ale ani v jednom případě není samoúčelná. Ti virtuální partneři v rozhovoru pomáhají hlavní postavě – zde Dubčekovi – rozplétat vlastní osud, klást si otázky po vině své i jiných, hodnotit či aspoň glosovat postavy, vesměs známé historické figury, procházející jeho životem, účtovat s osudem a snažit se mu porozumět. Jistě by se podobného efektu dalo docílit i prostou ich-formou, Dubčekovým monologem, quazi-memoárovou formou. Jenomže přítomnost člověka zvenčí vnáší na scénu jiné životy, jiná prostředí, souvislosti a kontexty dob minulých i přítomných, a tím vlastně brání hlavní postavě v absolutním egocentrismu, relativizují jeho úvahy a vzpomínky a vlastně činí jeho život součástí životů svých – a naopak.


Jurík se ponejvíce soustředí na Pražské jaro, ten „rok delší než století“, ve skutečnosti časově skoro zanedbatelný úsek dějin, který ale znamenal velkou proměnu tehdejší společnosti a dal i část základů proměnám polistopadovým. Dubčekova role v tomto období byla především symbolická. Sám o sobě by mnoho nezmohl, na to byly partajní regule KSČ příliš klausurní a vlastně znemožňovaly nový vznik nějaké mocenské svévole jedné osoby. Přece jen už nebyly časy Stalinů a Gottwaldů. Ani Husák, který nastoupil po Dubčekovi na jaře 1969, nedokázal o všem rozhodovat sám. Měl za zády smečku všehoschopných, závistivých a mocichtivých konkurentů v ÚV i jiných strukturách moci, s nimiž musel nějak kooperovat. Dubčekova „moc“ ale plynula z jeho tehdejší spontánní všelidové popularity. Důsledně vzato, Dubček sám o sobě nic zásadního politicky neprovedl. Vždy šlo o kolektivní souhru se Smrkovským, Císařem, Černíkem a dalšími dobovými mocenskými lídry (dobře to ukázal dokumentarista Karel Vachek ve filmu Spříznění volbou). A nakonec i Dubčeka dohnala neodbytná tragika vzestupu a pádu. Měla podobu jeho kapitulačního podpisu pod moskevskými protokoly o „dočasném pobytu“ okupačních vojsk, a hlavně o rok na to pod „pendrekovým zákonem“. V tu chvíli byl už Dubček politicky vygumován, spolu s posledními nadějemi v návrat liberálnějších časů Pražského jara.


Jurík už v Clementisovi dokázal vyhmátnout velmi podstatný dramatický prvek, a to postavu protilehlou postavě hlavní. Ve Smrti ministra to byl slovenský politik, ryzí stalinista a velmi obratný pragmatik moci Viliam Široký, Dubčekovi tuto roli sehrává celoživotní konkurent Gustáv Husák. Týž Husák, kterého zavřeli (strávil po vykonstruovaném procesu se „slovenskými buržoasními nacionalisty“ skoro 10 let ve vězení), zatímco v téže době Dubčekova kariéra strmě stoupala. Studoval v Moskvě na politické škole, byl krajským tajemníkem KSS v Banské Bystrici a poté v Bratislavě a nakonec i šéfem celé komunistické strany, tedy de facto mužem č. 1 ve státě. Je pochopitelné, že vzdělaný, inteligentní, velmi ambiciózní a svého času rovněž po politické trajektorii strmě stoupající Husák (už ve svých třiatřiceti letech, roku 1946, stál v čele Sboru poverenníkov, de facto slovenské vlády), byl vůči Dubčekovi jako generačnímu souputníkovi velice zahořklý. Když srovnáte jeho projevy z dob Pražského jara a pak proslulý projev z dubnového pléna 1969, jímž odstartovat tzv. normalizaci, vidíte dva různé Husáky. Jednoho, který slibuje a do reflektorů nastavuje „lidskou tvář“, a druhého, který srší pomstou, vychutnává si ji a jeho řeč připomíná řeč inkvizitora. Duel Dubček - Husák byl tak osou nejen obou jejich životů, ale vlastně svým způsobem ztělesněním celé epochy. Režimu, který měl svou lidskou i nelidskou podobu, který dával i bral naděje, zachraňoval i zabíjel.


Juríkovi se právě tuto dvojakost oné epochy podařilo skvěle vystihnout a každý, kdo se chce něco dozvědět o Dubčekovi a jeho době, neměl by knihu Rok delší než století rozhodně minout.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB