Umělec (ne)vzdorující ideologickému nátlaku

Email Tisk PDF

Barnes přebalAnglický prozaik Julian Barnes (*1946) vydal svůj zatím poslední román Hukot časuv roce 2016. Ten se nyní dočkal i českého překladu Petra Fantyse v rámci edice překladové literatury Světová knihovna, vydávané nakladatelstvím Odeon, kde již vyšly i starší díla tohoto vynikajícího britského spisovatele.

 

 

 

Barnes je známý především jako spisovatel, který bývá řazen k postmoderní a experimentální próze. Pod pseudonymem Dan Kavanagh však v 80. letech psal také detektivní romány a věnoval se i novinařině, především kritice. Mezi jeho nejznámější romány patří Flaubertův papoušek (1984, česky 1996), Arthur & George (2005, česky 2007) nebo Vědomí konce (2011, česky 2012), za nějž získal významnou Man Bookerovu cenu.

Autor ve svých dílech často čerpá z historických témat a anglického či francouzského prostředí, s nimiž oběma je velmi důvěrně obeznámen. Jeho zálibu v historických látkách dokládá právě i nejnovější román Hukot času, jehož ústřední postavou je významný ruský skladatel 20. století Dmitrij Šostakovič, který je skrze svou tvorbu nucen potýkat se se stalinským sovětským systémem. Druhý charakteristický rys už pro Barnesovu novinku neplatí – autor tentokrát upustil od jemu blízkých (minimálně geograficky) prostředí a témat a vydal se do nových vod. Bezprostřední kontakt s pojednávanými reáliemi však nahrazuje pilným studiem, jak dokládá odkaz na bibliografii v jeho poznámce na konci knihy.

Leitmotivem románu je jednak vliv totalitního režimu na veškeré sféry života umělce, který se ve svém postavení stává zároveň nejnebezpečnějším i nejužitečnějším stavebním kamenem v budování totality, jednak samotná umělcova osobnost čelící manipulativním a represivním útokům a tenká hranice mezi jeho statečností, neutralitou a zbabělostí. K prvnímu střetu Dmitrije Šostakoviče s vyššími instancemi dochází po uvedení jeho opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, pro jejíž hudební formu byl stalinskou kritikou obviněn z formalismu a vulgárního naturalismu. Soudobá ideologie s jasně stanovenou kulturní politikou likviduje všechny své odpůrce – ať už fyzicky či psychicky. Dmitrij se nechává unášet proudem bez potřebné dávky energie k boji. Stává se bezbrannými ústy oficiální kultury, bezduchým interpretátorem sovětských diktátů, členem KSSS.

Julian Barnes dokonale vykresluje psychologii postavy svírané každý večer strachem ze smrti, která je postupnými dialogy s Mocí nenávratně vplétána do jejího soukolí. A nechává nás pozorovat hrdinovo chování v soukromí i na veřejnosti. Jeho znechucení ze sebe sama i z režimu, a zároveň těšení se z privilegií a veřejné prohlašování ideologických žvástů. Šostakoviče ovšem za jeho chování nelze nenávidět, lze ho jen zkusit pochopit. To obzvlášť platí pro českého čtenáře, kterému je tato tematika více než blízká. Samotná strukturace textu do krátkých vyprávěcích fragmentů, která je pro Barnesovo dílo typická, se zdařile vypořádává s problémem zachytit jistou vleklost zobrazeného období, a co víc – díky ní se stupňuje napětí celého příběhu.

Zkušenost dala zdejším starším generacím okusit, jaký nárok si klade totalitarismus na osobnost umělce či intelektuála. A je obdivuhodné, s jakou bravurou to totalitou nepolíbený Julian Barnes dokázal literárně ztvárnit.

 

Ukázka:

 

2. V letadle

Věděl jen, že horší to nikdy nebylo. Jeden strach vypudí druhý, jako když klín vyrazíte klínem. Když se tedy zdálo, že stoupající letadlo co nevidět narazí do pevných útesů vzduchu, soustředil se na místní, bezprostřední strach: ze zuhelnění, z rozpadu, z okamžitého zapomnění. Strach také běžně vypudí všechny další emoce. Všechny kromě hanby. Strach a hanba se mu přelévaly v žaludku pěkně pospolu.

Pozoroval křídlo a vířící vrtuli letadla společnosti American Overseas Airline a ty mraky, ke kterým právě mířili. Jiní, lépe usazení a zvědavější členové delegace se tiskli k okýnkům, aby naposledy zahlédli panorama New Yorku. Všech šest- jak právě zaslechl-, mělo chuť slavit a nedočkavě vyhlíželi letušku, která jim nabídne první skleničku. Připijí si na obrovský úspěch kongresu a budou se navzájem ujišťovat, že váleční štváči z amerického ministerstva zahraničí jim zrušili víza a vypakovali je dřív domů jen proto, že výrazně podpořili věc míru. I on dychtivě očekával letušku a alkohol, třebaže z jiných důvodů. Chtěl zapomenout na všechno, co se stalo. Přetáhl přes okno vzorovanou záclonku, jako by tím mohl vygumovat paměť. Věděl, že to nejde, ať už toho vypije, kolik chce.

"Je jenom dobrá vodka a výborná vodka - žádná špatná vodka není." Tahle moudrost platila všude od Moskvy po Leningrad a od Archangelska po Kujbyšev. Byla ale taky americká vodka, kterou, jak teď zjistil, rituálně vylepšili ovocnými příchutěmi, citronem, ledem a tonikem, a její chuť tajně ukryli v koktejlech. Takže možná něco takového jako špatná vodka přece jen existuje.

Když za války před nějakou dlouhou cestou pocítil úzkost, zašel občas na hypnoterapeutické sezení. Kdyby mu tak podobnou léčbu poskytli před odletem, pak každý den toho týdne, který strávili v New Yorku, a nakonec ještě před zpáteční cestou. Nebo ještě lépe: mohli ho klidně strčit do dřevěné bedny s týdenní zásobou klobás a vodky, vyhodit ji na letišti La Guardia a při zpáteční cestě zase naložit na palubu. Tak jak se vám, Dimitriji Dimitrijeviči,líhil výlet do Ameriky? Díky, bylo to báječné. Viděl jsem všechno, co jsem toužil vidět, a navíc ve velmi příjemné společnosti.

Během letu do New Yorku obsadil vedlejší místo jeho oficiální ochránce, dozorce, překladatel a nový nejlepší přítel, s nímž se seznámil před čtyřiadvaceti hodinami. Pochopitelně kouřil Bělomorky. Když jim podali jídelní lístky v angličtině a francouzštině, požádal svého společníka o překlad. Napravo byly koktejly, alkoholické nápoje a cigarety. Nalevo, jak předpokládal, jídlo. Ne, odpověděl, je to ještě nějaké další zboží. Úřednický prst pomalu projížděl seznam. Domino, dáma, kostky, vrhcáby. Noviny, dopisní potřeby, časopisy, pohlednice. Elektrický holicí strojek, chladicí sáček, souprava na šití, lékárnička, žvýkačka, zuhní kartáčky, papírové kapesníky.

"A tohle?" ukázal na jedinou nepřeloženou položku.

Povolal letušku a následovalo dlouhé vysvětlování. Nakonec se dozvěděl, že jde o benzedrinový inhalátor.

"Benzedrinový inhalátor?"

"Pro drogově závislý kapitalisty, co se můžou podělat, když letadlo startuje nebo přistává," prohlásil s jistou ideologickou samolibostí jeho nejlepší přítel.

I on trpěl strachem ze startu a přistání, třebaže to byl strach nekapitalistický, a kdyby si nebyl jist, že to okamžitě skončí v jeho oficiální složce, tak by ten západní dekadentní vynález možná vyzkoušel.

Strach. Co ti, kdo ho vyvolávají, vlastně vědí? Vědí, že funguje, dokonce i jak funguje, ale netuší, jaké to je. Jak se říká: "0 ovčím strachu vlk mluvit nedokáže,". V Sankt Leninsburku kdysi čekal na rozkazy z Velkého domu a Oistrach ve stejnou dobu očekával zatčení v Moskvě. Houslista mu vylíčil, jak noc co noc přicházeli pro někoho z jeho obytného bloku. Nikdy nešlo o masové zatýkání - jen jedna oběť a další noc jiná. Systém, který vrší strach před těmi, kteří zůstávají a alespoň na čas přežívají. Nakonec odvlekli všechny až na ty, kteří bydleli s ním, a na nájemníky z bytu odnaproti. Další noc znovu dorazila policejní dodávka. Slyšeli, jak dole bouchly dveře, jak se chodbou blíží kroky ... jak vcházejí do protějšího bytu. Od toho okamžiku, pravil Oistrach, už se bojí pořád. A ví, že už se bude bát do konce života.

 * * *

Při zpátečním letu ho už jeho tělesný strážce nechával na pokoji. Uplyne třicet hodin, než dorazí do Moskvy s mezipřistáním na Newfoundlandu, v ReykjaVI'ku, Frankfurtu a Berlíně. Alespoň to bude pohodlné: sedadla jsou slušná, úroveň hluku snesitelná, letušky pěkně upravené. Jídlo servírované na bílých ubrusech, v porcelánu a s těžkými příbory. Obrovské krevety - tlusté, lesklé a ulízané jako politici - koupající se koktejlové omáčce. Stejk, téměř jak široký, tak vysoký, s žampiony, brambory a zelenými fazolkami. Ovocný salát. Jedl, ale především pil. Už toho snesl víc než v mládí. Házel do sebe jednu skotskou se sodou za druhou, ale vůbec ho to neskolilo. Nikdo mu nebránil - ani letecká společnost ani jeho druhové, kteří byli slyšitelně rozjaření a zřejmě toho vypili stejně jako on. Po kávě jako by se v kabině oteplilo a všichni, včetně něj, se propadli do spánku.

Co si vlastně od Ameriky sliboval? Sliboval si, že se setká se Stravinským, i když věděl, že je to pouhý sen, ba dokonce pouhý výplod fantazie. Stravinského hudbu měl vždycky v obrovské úctě. Málokdy promeškal představení Petrulky v Mariinském divadle. Při ruské premiéře jeho Svatby hrál druhý klavír a veřejně vystoupil se Serenádou A dur. Žalmovou symfonii přepsal pro čtyřruční klavír. Pokud se mezi skladateli dvacátého století objevil vůbec nějaký velikán, rozhodně to byl Stravinskij. Žalmová symfonie bylo jedno z nejgeniálnějších děl hudebních dějin. Všechno tohle by prohlásil bez jediného zaváhání či pochybnosti Jenže Stravinskij nedorazil. Poslal jen opovržlivý a hojně zveřejňovaný telegram: "Lituji, ale nebudu se moci přidat k těm, kdo vítají v této zemi sovětské umělce. Veškeré mé etické a estetické přesvědčení se tomuto gestu vzpírá.

" * * *

A co očekával od Ameriky? Rozhodně ne kreslené figurky kapitalistů v cylindrech a vestách s hvězdanů a pruhy, kteří při pochodu Pátou avenue dupou po hladovějícím proletariátu. Stejně tak ale neočekával halasně proklamovanou zemi svobody, neboť pochyboval, že takové místo vůbec existuje. Možná si představoval jakousi kombinaci technologické vyspělosti, společenské konformity a střízlivých způsobů zbohatlého národa průkopníků. Poté co Ilf a Petrov projeli automobilem celou zemí, napsali, že úvahy o Americe v nich vyvolávají melancholii, zatímco na Američany mají zcela opačný účinek. Rovněž podali zprávu o tom, že Američané, v rozporu s jejich vlastní propagandou, jsou povahou velmi pasivní, neboť všechno už mají předem zpracované - myšlenkami počínaje a jídlem konče. I ty nehybně stojící krávy na pastvinách vypadaly jako reklamy na kondenzované mléko.

Prvním překvapením, které zažil, bylo chování amerických novinářů. Už při cestě tam na ně na letišti ve Frankfurtu číhala v záloze jejich předsunutá hlídka. Vykřikovali na něj otázky a do obličeje mu vráželi fotoaparát. Měli v sobě jakousi bodrou neurvalost a jistotu, že představují vyšší hodnoty. To, že nedokázali vyslovit vaše jméno, nebyla jejich chyba. Mohli jste si za to sami. A tak ho trochu zkrátili.

"Hej, Šosti, koukněte se na nás. Zamávejte nám kloboukem."

To se stalo až později na letišti LaGuardia. Svědomitě zvedl klobouk a společně s ostatními delegáty zamával.

"Hej, Šosti, usmějte se!"

"Šosti, jak se vám líbí v Americe?" 

 

 

 

Nakladatel: Odeon
Rok vydání: 2017 (1. vydání)
Překlad: Fantys, Petr
Počet stran: 208
Vazba knihy: vázaná
ISBN: 978-80-207-1762-7

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB