Bradbury po tom člověku osobně nekreslil, nicméně o něm napsal...

Email Tisk PDF


Bradbury přebalAnotace Ilustrovaného muže označuje za „nejdůležitější sbírku“ Raye Bradburyho, je to však trochu reklama. Nebo ne? Marťanská kronika je koneckonců i román (a nejen sbírka povídek) a navíc mate, že je nám většina povídek Ilustrovaného (či vlastně potetovaného) muže známa z časopiseckých vydání i jiných sborníků. Savana, Nultá hodina, Kaleidoskop, Město, Raketa, Psanci, Dlouhý déšť...

 

 

Nemohu si také pomoci, ale vzájemné propojení příběhů pouze skrze ony vytetované obrázky mi osobně nepřijde až tak geniální, ba označil bych je po letech spíš za lacinější Silverovu berli. Jistě, stylisticky to je ošetřeno s mistrovstvím hodným obdivu, jež nechá zapomenout na jakoukoli berličkovost. Nejedná se nicméně o nic víc, než osmnáct dost různorodých povídek. Některé jsou očividně ještě zbytky ze zmíněné Marťanské kroniky a tento bestseller by jimi šel klidně (anebo neklidně?) dofouknout. A v Ilustrovaném muži tkví i Lampiony, tedy příběh, který byl později reeditován minimálně. O čem je? Dva kněží na Marsu se dohadují, zda mají Marťani duši, i když jsou (vzezřením) ohnivě modrými koulemi.
Jen dvou dosud do češtiny nepřeložených próz se ujali Zdeněk Volný (Liška a les) a Stanislav Švachouček (Míchačka na beton) a místo epilogu doplnil ředitel Albatrosu do finále kapitolu O žánrové mnoholičnosti Raye Bradburyho, jak zní podtitul jejího názvu Kronikářem představivosti. Esej napsal profesor Willis Everett McNelly (1920-2003) a převzat je z druhého vydání encyklopedie Supernatural Fiction Writers (2003), pro něž vznikl.
Sporu není o tom, že Ilustrovaný muž (1951) poprvé představil tehdy jedenatřicátníka Bradburyho ve vší různorodosti jeho umu, který generoval jak horor, tak sci-fi, ale i ryzí fantazii a čiře poetické vize na pokraji básní.
Teprve v pozdějších verzích téže knihy byly některé povídky bez vysvětlení nahrazovány jinými.


Ray Bradbury: Ilustrovaný muž. Přeložili Jarmila Emmerová, Jiří Hanuš, Petr Kotrle, Stanislav Švachouček, Zdeněk Volný a Jiří Hron (doslov). Odpovědný redaktor Ondřej Müller. Plus. Praha 2017. 272 stran. ISBN 978-80-259-0637-8

 

Ukázka z knihy:
Astronauti vyskočili z lodi se zbraněmi v rukou. Obezřetně našlapovali a větřili jako psi. Když neviděli nic podezřelého, uklidnili se.
Kapitán vystoupil poslední. Vydal úsečné rozkazy. Muži posbírali dřevo a vmžiku zaplál oheň. Kapitán svolal posádku do půlkruhu kolem sebe.
„Toto je nový svět.“ Snažil se mluvit rozvážně, i když se co chvíli nervózně ohlédl k pustému moři. „Starý svět jsme nechali doma. Začíná nanovo. Svou oddanost vědě a pokroku proto nyní vyjádříme činem nejsymboličtějším.“ Svižně kývl na pobočníka. „Knihy.“
V záři ohně ostře vystupovaly ze tmy zašlé zlacené tituly: Vrby, Vyvrženec, Pohleďte, Snílek, Doktor Jekyll a pan Hyde, Země Oz, Pellucidar, Země, na kterou zapomněl čas, Sen noci svatojánské, se jmény stvůr jako Machen a Edgar Allan Poe, Cabell, Dunsany, Blackwood a Lewis Carroll. Jména dávno zapomenutá, jména zlé pověsti.
„Nový svět. Symbolicky spálíme poslední zbytek starého.“
Kapitán trhal vysušené stránky a házel je jednu po druhé do plamenů.
Výkřik!
Muži uskočili zpět a hleděli přes oheň na širé břehy neobydleného moře.
Další výkřik. Vysoký a naříkavý, připomínající smrt draka a zoufalý zápas bronzově zbarvené velryby, která lapá po dechu, když vlny obřího moře stečou po oblázcích a vypaří se.
Uslyšeli podivný svist, jako by se vzduch hrnul na uvolněné místo, kde ještě před chvílí cosi bylo.
Kapitán špičkami prstů postrčil do ohně poslední knihu.
Vzduch se uklidnil.
Ticho!
Astronauti naklonili hlavy a naslouchali.
„Slyšel jste to, kapitáne?“
„Ne.“
„Jako vlna, pane. Na dně moře! Připadalo mi, že tam něco vidím. Tamhle. Černou vlnu. Velikou. Hnala se na nás.“
„Něco se vám zdálo.“
„Tamhle, podívejte, pane!“
„Co?“
„Vidíte to? Tamhle! To město v dálce! To zelené město kousek od jezera! Láme se na kusy. Hroutí se!“
Muži mžourali do dálky a opatrně se sunuli po břehu.
Smith stál mezi nimi a celý se chvěl. Tiskl dlaň k čelu a usilovně se snažil zachytit myšlenku. „Vzpomínám si. Ano, už se pamatuji. Je to dávno, byl jsem ještě kluk. Četl jsem takovou knížku. Pohádku. Oz se to myslím jmenovalo. Ano. Oz. Smaragdové město Oz...“
„Oz? Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel.“
„Ano, bylo to Oz. Teď jsem je viděl, přesně jako v té knížce. Viděl jsem, jak se propadalo do země.“
„Smithi?!“
„Ano, pane?“
„Zítra se hlaste na psychoanalýze.“
...

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB