Život a dílo Terry Pratchetta (podle Craiga Cabella)

Email Tisk PDF

 

Cabell přebalPříběhy psané s fantazií často popouzejí lidi, kteří ji postrádají. Terry Pratchett

 

 

 

Zkušený britský publicista Craig Cabell je mimo jiné původcem biografií Fredericka Forsytha, Dennise Wheatleyho a Jamese Herberta. Sepsal ale dejme tomu i příručku pro příznivce někdejšího „nekonečného“ televizního seriálu (Doctor Who´Who) nebo publikaci Ian Rankin a inspektor Rebus. Sepsal rovněž pár knih o duchovním otci bondovek Ianu Flemingovi nebo je spoluautor populární monografie známého piráta Kapitána Kidd. Dohromady dal i průvodce díly Stephena Kinga, Roberta Heinleina, (už zmíněného) Iana Rankina a někdy v červnu 2011 dokončil prvou z verzí této své práce o životě a díle Terry Pratchetta (1948-2015), původce tzv. Zeměplochy, tedy fiktivního světa neseného slony stojícími na mořské želvě.

Stvořil tím knihu určenou jak řadovým čtenářům a obdivovatelům Pratchettova svébytného génia, tak i přímo fanatickým sběratelům jeho děl, přičemž jen mimochodem dodává, že hodnota výtisku prvého vydání prvního z románů o „plochozemi“ Barva kouzel (1983) už dnes míří do oblasti tisíců liber. „Ale Pratchettovy jsou nejcennější s prostým autogramem,“ dodává, „a pokud sběratel náhodou nemá stejné jméno jako ten, komu byla kniha původně věnován, její cena hned padá. Výjimkou jsou antikvární kousky, uvnitř kterých dodá věnování - řekněme Brama Stokera - výtisku Drákuly na zajímavosti (a také určí místo původu). - Dnes ovšem probíhají po celé Británii oficiální podpisové akce a spisovatelé velmi rádi podepisují nejen nejnovější, nýbrž i starší své knihy, takže mohou být sběratelé vybíraví a v klidu si počkat, než si koupí z druhé ruky přesně tu pravou. Pravidlem nejvyšší hodnoty je přitom, že taková kniha nesmí mít uštípnutý roh (odstraněnou cenovku) anebo překrytou původní cenu. Přebal by neměl být vybledlý, například od slunce, a měl by být čistý a bez ohybů i natržení. A v ideálním případě se uvnitř najde právě i prostý autogram. Bez věnování. Že těm sběratelům ale stačí málo! - Terry Pratchet používal kromě toho razítko, kterým potvrzoval pravost podpisu, a jím značené exempláře jsou žádanější. Mimochodem, vůbec první oficiálně orazítkovaná (a podepsaná) kniha, kterou jsem kdy viděl, byla již třetí verzí autobiografie Christophera Lee Lord of Misrule, a její oficiálně orazítkované kopie jsou mnohem cennější než výtisky varianty předchozí (té s prostým autogramem), i když třetí verze nemá ani zdaleka tak úžasný přebal.“

Navzdory vhledům charakterizovaným předchozími řádkami není kniha o Terry Pratchetovi až tak zevrubná a autor nad tím sám naříká. „Při psaní mě ze všeho nejvíc ubíjela nutnost vynechávat obrovské části Pratchettova světa.“

Jistěže problém vyřešil a zdárně se soustředil jen ke knihám nejlepším, přičemž akceptoval význam raných Zeměploch. Ten vidí přinejmenším v tom, že tam autor dle jeho názoru ještě vkládal maximum „ze sebe sama. Jen v románech ze začátku se skutečně prozrazoval,“ tvrdí. „A tak dotyčným příslušela i největší pozornost při zvažování, odkud vzešla myšlenka Zeměplochy.“

Cabell nicméně moc neanalyzuje postavy ani zápletky. Aby tento nedostatek vyvážil, zkusil zato vyhmátnout „důležité momenty, situace a charakterizace“ a uvést je do souvislosti s autorovým životem i jeho postoji a „kariérním postupem“.

Ani zdaleka se tudíž nejedná o oficiální životopis, ba ani ne o dokonalého průvodce; to podstatné přesto zvíme a například i to, že prý autor Pána prstenů zhltal jako děcko na jediný zátah. Za den. A „pořád mu bylo strašlivě líto skřetů“.

Od listopadu 1965 do léta 1970 pak Pratchett publikoval v novinách Buck Free Press vcelku neuvěřitelných a sběratelsky dnes nesmírně cenných 247 epizod Příběhů strýčka Jima, které od roku 1968 navíc ilustroval. Většinu dnes najdeme na internetu www.terrypratchett.weebly.com. – Následující Cabellovy rádoby literárněvědné spekulace a srovnání působí bohužel místy až neprofesionálně, nicméně se přenesme přes výkyvy a dočtěme svazek do konce, a tedy ke Zmínce o kočkách. „Nemají smysl pro humor, přemrštěně si váží vlastní osobnosti a jsou hrozně nedůtklivé,“ charakterizoval kdysi kočičí povahu Robert Anson Heinlein (Dveře do léta) a Pratchett již jen dodá: „Kdyby vypadaly jako ropuchy, okamžitě bychom si uvědomili, jak zlá a krutá stvoření to jsou.“

Navzdory tomu jich měl šest a nejhumornější postřehy o nich uspořádal do Nefalšované kočky (1989, česky 1993).

Craig Cabell vysoko cení hned deset z prvních třinácti románů o Zeměploše (vydaných do roku 1992), ale chválí rovněž trilogii o Johnny Maxwellovi (1992-1996, česky 1998-2000), inspirovanou Jirkou, postrachem rodiny, či zcela netypický pozdní román Národ (2008, česky 2009); jemu dokonce věnoval speciální kapitolu.

Mezi pět Dodatků umístil Cabell i kapitolu o filmových verzích Pratchettových prací a závěrem zaujme výčtem tzv. perel fantasy, i když s ním smíte polemizovat. Proč?

Ze žánru fantasy nelze beztrestně a jednoznačně vydělovat horory, které on vynechal.

Naštěstí na rozdíl od klasické dvanáctisvazkové (1889-1910) série pohádkových a barevně odlišených knih Andrewa Langa a od někdy právě až hororových báchorek bratří Grimmů.

Z Cabellova nadšeného výčtu poněkud trčí i jedno jediné drama, a to Sen noci svatojánské. Méně vyčnívají tři Dickensovy povídky Zvonkohra, Dětské snění o hvězdě a Vánoční kolega.

Co víc? Zatímco Žabákova dobrodružství (na Pratchettův styl měla obrovský vliv), Alenku, Petra Pana, Kiplingovy Bajky a nebajky, Dalekou cestu za domovem, Nekonečný příběh, Čaroděje ze země Oz a Ztracený Doylův svět (nejde však spíš o sci-fi?) známe skoro všichni, horší je to třeba s knižní verzí King Konga nebo s nepřeloženým dosud cyklem Duncton Wood Williama Horwooda a díly Jaspera Ffordea. Nikdy jsem, přiznám, nečetl ani Rozprávky strýčka Remuse Joela Chandlera Harrise.

Cabell pak nezapomněl ani na hned čtyři „fantasy“ Oscara Wilda (tj. některé jeho pohádky a Obraz Doriana Graye), ani na Pullmanovu trilogii Jeho temná esence a ani ne na Strašáka a jeho sluhu od téhož autora. A nevynechá rovněž Howardova Conana (ale ani i Solomona Kanea) a Burroughsovu „zem divů“ Capronu. - Z děl velikána science fiction Heinleina vypíchne jen fantasy Cesta slávy a dokonce i na klasika hrůz dojde, neboť jmenuje hned dva romány od Cliva Barkera: Utkaný svět a Zloděje duší.

Navíc tohoto spisovatele označuje za starého přítele či známého, a to stejně jako zpěváka Alici Cooper či zesnulé už velikány Jamese Herberta a Christophera Lee. A stejně jako žijícího Neila Gaimana, z jehož fantasy klade na prvé místo Koralinu. – V Cabellově soupisu kupodivu chybí i u nás vydaná díla Mervyna Peaka.

Nezapomínejme navíc, že byl Terry Pratchett prvořadě nápaditým parodistou žánru ignorujícím konvence. Než uspěl, měl především hodně „načteno“, ale byl i otráven. Čím. Jistěže stereotypním stavem fantasy počátku osmdesátých let. Tehdy... už byl Ruel Tolkien mrtev a žánr z určitého hlediska také. Anebo umíral. Našel se nicméně Terry a „ani jsem nevěděl, co přesně dělám,“ vzpomínal pak. Možná věděl, možná ne, svedl si však hrát s dosavadními strukturami a papouškovanými schématy, a to jako nikdo jiný s výjimkou Douglase Adamse. A psal a psal. – V té souvislosti ovšem zaznamenejme i tuto Cabellovu úvahu: Co by asi následovalo, kdyby autor „uťal“ Zeměplochu už po třetí části Čaroprávnost?

Dnešních jedenačtyřicet svazků totiž budí dojem jisté brakovosti a ať už je jejich celková hodnota jakákoli, jen trojice knih by možná vzbudila větší kritický ohlas. Sérii by pak byla považována za „mnohem závažnější“.

Mezi závěrečnými fotografiemi v této knížce o Pratchettovi nechybí ani on sám před Týnským chrámem a ve společnosti svého českého nakladatele Vlastimíra Talaše i Jana Kantůrka (svého dvorního překladatele).

Už jen dodám, že Terry Pratchett, jehož poslední román o Zeměploše vyšel teprve loni a jehož 85 milionů výtisků knih existuje v 38 jazycích, obdržel roku 1998 Řád britského impéria a během novoroční ceremonie 2009 byl pasován i na rytíře. - V prosinci 2007 ovšem zveřejnil i drsnější fakt. „Trpí, Alzheimerovou chorobou.“ Největší britské charitativní organizaci zabývající se demencí daroval pak milion liber... Nevím, jak vám, ale mne připadá skutečně hodně tristní, že ani mozkům jeho typu (či právě jim?) se děsivý Alzheimer nevyhne.

 

Craig Cabell: Terry Pratchett. Fantastická duše. Přeložil Martin D. Antonín. Redakce textu Boris Hokr. TALPRESS. Praha 2017. 240 stran a čtyři listy barevných fotografií. ISBN 978-80-7197-645-5

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 16 Červenec 2017 10:32 )  

banner Pidivadlo

Partneři