Chřtánu smrti natruc aneb jak Miloš Bondy přežil holokaust…

Email Tisk PDF

Bondy přebalDnešnímu čtenáři by se mohlo zdát, že knih pojednávajících o holokaustu snad již bylo vydáno tolik, že netřeba přinášet další svědectví o hrůzách spáchaných na židovském obyvatelstvu.

 

 

Kolik obětí, tolik příběhů, zachtělo by se však dodat jedním dechem. A příběhy si zaslouží být odvyprávěny, ať už je vnímáte jako memento, či jako nutný kanál osobní zpovědi, která i po tolika desetiletích musí být uskutečněna. Imre Kertész v tomto duchu kdysi na svoji obhajobu napsal: „Vždyť přece, který spisovatel není dnes spisovatelem holocaustu?“

Motivací Miloše Bondyho při psaní knihy Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust (Prostor 2017) však nebyla bezprostřední potřeba „vypsat se“ z hrůzných zážitků, není toliko hořkým lamentováním nad nespravedlností osudu. Jakkoli se nevzdává primární lidské potřeby poukázat na bezpráví a ohromnou křivdu, na jejichž zpracování jeden lidský život sotva stačí, vnímá literární znovuprožití pobytů v lágrech spíše jako nutnost, k níž jej (opět) dovedly politické okolnosti. „O svých prožitcích v německých koncentrácích jsem zřídkakdy vyprávěl svým kamarádům. Nikdy jsem ani nepomyslel na to, že bych svoje vzpomínky měl sepsat, i když byli tací, kteří si mysleli, že bych to měl udělat, a bylo by mezi nimi dokonce i několik ‚lidí od pera‘.(…) Jenže někdy na začátku sedmdesátých let se v Německu čím dál častěji začal, dokonce i v médiích, ozývat názor, že už je načase přestat si neustále sypat popel na hlavu za to, co se událo za Hitlerovy vlády, a udělat za tím tlustou čáru. (…) Řekl jsem si, že jako jeden z mála přeživších holokaust mám právo a snad i povinnost Němcům připomenout, že ta ‚tlustá čára‘ je vzhledem k historické pravdě o německé vině za vyvraždění mnoha milionů lidí, z toho šesti milionů Židů, nejen nepřípustná, ale i trapná.“

Rodina Bondyho otce dostala v srpnu 1942 povolání k transportu do nedávno vzniklého terezínského ghetta. Zdejší, při troše hořkého cynismu snad ještě zvládnutelné podmínky jsou pro Bondyho začátkem boje o přežití, který s vypětím sil, ale i obrovským štěstím vyhrál. „Jinou možnost jsem si nedovedl představit a náhoda to být nemohla, vždyť už se to přece stalo podruhé. Byla to pohádka, protože něco takového se stává jen v pohádkách. Jenomže Osvětim, to určitě nebyla vůbec žádná pohádka, leda snad taková z těch hrůzostrašných, německých.“ Bondymu se přes podlomené zdraví (ačkoliv je zde spíše na místě hovořit o stavu blíže smrti nežli životu) jako zázrakem podařilo opakovaně přežít nechvalně proslulou selekci, zákroky osvětimské „experimentální medicíny“ i několikerý transport. Míst, kde na Bondyho číhala smrt, bylo nesčetně: Březinka a štamlágr Osvětim I., Ohrdruf, pobočný pracovní tábor pod správou koncentračního tábora Buchenwald, nechvalně proslulý fyzickou prací tak tvrdou, že se životnost „heftlinků“ smrskla na pouhých pár měsíců, Buchenwald samotný a konečně pochod smrti končící v Eisenachu, německém městě již víceméně pod správou amerických vojáků, které pro něj znamenalo tak dlouho očekávaný konec všech útrap.

Člověk nemusí být příliš zběhlý ve statistice, aby se mu nevnucovala myšlenka, jak je možné, že Bondy tolikrát o vlásek unikl chřtánu smrti. On sám to pragmaticky a s jistou dávkou ironie, která mu není cizí, glosuje: „A tak jsem zase jednou tomu smrťákovi utekl. Asi na mě musel být dost naštvaný. Tolikrát už mě měl na mušce, a přece se mu nepodařilo mě oddělat. Možná že měl zrovna v té době moc práce, třeba už taky přestal na mě mít chuť, vždyť Němci mu připravili tady v Osvětimi a taky jinde po Evropě přímo hody.“ A skutečně, tok příběhu má tolik meandrů, že je až s podivem, že Bondy neměl potřebu psát o svých zkušenostech čistě z literárního hlediska. Situace, v nichž mu zachránila život vyšší síla, ztělesněná, přirozeně, především čestnými a ochotnými „spoluvězni“, jsou mnohdy až komické, a pokud je možné na pozadí takovéto dějinné tragédie použít tento přívlastek, téměř groteskní. Je na místě zdůraznit, že přes detailní líčení běsů, které člověk vystavený nacistické zlovůli dennodenně v lágru zažije, si Bondy uchovává jistou dávku cynismu a neopomíná vypíchnout okamžiky, které jsou právě pro svoji grotesknost čtenářsky vysloveně zábavné.

Pro „koncentráčnickou“ literaturu jsou přirozeně typická témata, která z ní dělají jakýsi subžánr. Kromě výrazného příběhu, jak jinak, zachtělo by se hořce dodat, je pro ně často charakteristická i jistá dokumentárnost, které se sotva lze vyhnout. Bondy k tomu však přistupuje poněkud jinak. Způsob, jakým zachycuje pobyty v lágrech, je velice osobitý, zároveň čtenáři, který by si snad nebyl jist některými skutečnostmi, mnoho věcí uvádí do souvislostí, dějinných i faktických. Nějak takto si lze představit knihu, která by pro holokaustu dosud nepříliš znalé čtenáře mohla být první volbou. Bondy se zároveň nezdržuje vlastních, tematický rámec knihy doplňujících úvah o politické situaci minulé i budoucí. Obzvláště cynické, jakkoli korektní, je chladné odbytí faktického strůjce novodobého německého holokaustu, Adolfa Hitlera, lakonickým „pan Hitler“. Co je však v knize akcentováno více než nějaký pan Hitler, jeho esesáčtí vazalové a jejich zločiny, a co zlomeného člověka nakonec mnohdy udrželo při životě, jsou všudypřítomné vzpomínky na milované rodiče, na dětství a rodinné zázemí i vřelý vztah k vlasti, které zakládají na celé kapitoly a stejně jako sny na konci dne, přišly-li nějaké, člověku dopřejí chvíli odpočinku a naděje mezi minulým a budoucím utrpením.

Samotný název – Co odvál dým – je zároveň hořkým eufemismem vztahujícím se ke způsobu likvidace internovaných osob, tedy zplynování a následné kremaci, pro jejíž masovost byla právě Březinka tak nechvalně proslulá, i opisem autorova zpracování životní kapitoly, která jakkoli minulá, přesto zůstává živou. Bondy po válce začal psát novou kapitolu svého života. Vystudoval medicínu, avšak politické okolnosti roku 1968 jej opět donutily vlast opustit, jeho dnešní domovinou je Švýcarsko.

Příběhy lidí přeživších internaci v koncentračním táboře, které byly vydány, jsou venkoncem jakýmsi zvráceným happy endem. Není od věci si uvědomit, že autentických svědků máme již nemnoho, a je proto třeba takovouto literární příležitost vytěžit, jak to jenom jde. Kniha Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust si to bezesporu zaslouží.

 

Nakladatel: Prostor

Rok 1. vydání: 2017

Počet stran: 376

Vazba knihy: brožovaná

ISBN: 978-80-7260-345-9

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz