Dědečkův deník – velké drama, nebo malé dějiny?

Email Tisk PDF

 

Koubská přebal copyNová kniha Libuše Koubské (*1948), Dědečkův deník, klame názvem – není to v pravém slova smyslu deník a její děj se netočí zdaleka jen kolem jedné postavy, „dědečka", tedy Josefa Bačovského, který je skutečným předkem Libuše Koubské.

 

 

Ukázku z knihy Dědečkův deník čtěte ZDE

 

Mnohem spíše je kniha jakousi sondou do historie této rodiny. Přesto deník sehraje v knize důležitou roli: skutečný deník, který si Josef Bačovský začal psát na východní frontě v dobách první světové války, se stal pomyslným odrazovým můstkem pro celou knihu, přestože se v ní sám příliš neobjevuje. Pečlivé předkovy zápisky v zachovalém deníku dovolily Libuši Koubské načerpat mnoho informací týkajících se přímo Josefa a jeho rodiny, díky čemuž bylo možné doplnit mnoho dílků do skládačky jejich osudů.
Autorka ve své 176stránkové knize, která vyšla v nakladatelství Vyšehrad, balancuje mezi dokumentárním a beletristickým stylem ‒ tu více, tu méně obratně. Zejména první část knihy místy připomíná spíše suchopárnou učebnici dějepisu, kde je pouze chrleno obrovské množství faktů, reálií a historického kontextu, což čtivosti příliš neprospívá a čtenář se může cítit informacemi přehlcen. Ne vždy jsou to navíc informace směrodatné, tedy důležité pro děj. Překoná-li však čtenář kostrbatost první zhruba čtvrtiny knihy, získá text docela příjemnou rovnováhu.
Přestože stěžejní postavou knihy je „dědeček" Josef Bačovský, autorka nevěnuje pozornost jen jemu, ale děj se točí i kolem dalších členů rodiny. Proto je kniha rozdělena do kapitol, jejichž názvy tvoří jméno jedné z postav spolu s rozpětím let, v nichž se kapitola odehrává. Příznačné je, že kromě Josefa nesou kapitoly v názvu pouze jména ženských postav; Josefovy dcery Gity, vnučky Lízy a neteře Edeltrude. Proč tomu tak je, není v knize jednoznačně řečeno ani naznačeno, možná však toto řešení autorka zvolila proto, že právě ženské osudy bývají obvykle v historii potlačeny („velké dějiny" patří zejména mužům), ačkoliv jejich životy – a ukazuje to i Koubská v Dědečkově deníku – nejsou marginální. Ženský element má nadto důležitou rodinnou, rodovou symboliku, což je v knize také stěžejním tématem.
Tím spíše zamrzí, že i v tomto směru Koubská drží svůj pevný reportážní odstup; sledování jednotlivých protagonistů se přímo nabízí k tomu, aby byl zobrazovaný svět pozorován jejich vlastníma očima. Místo toho se bohužel čtenář bude muset spokojit s tím, že vše, co se postavám stane, je přežvýkáno vypravěčem, kvůli čemuž ztrácejí i některé dramatické události punc autentického prožitku.
S tím souvisí i nijak závratná dynamika děje, který se občas jen líně sune kupředu, neboť v záplavě časových údajů, reálií a vysvětlivek historických událostí se vytrácí příběhovost. To však neznamená, že by kniha příběh zcela postrádala; když ustoupí pedantská potřeba přesných dat, tu se místy objeví poutavá vlnka příběhu, na níž se čtenář nechá rád unášet. Dynamice děje by ostatně prospělo i to, kdyby se v knize objevovalo více přímé řeči, jíž autorka z nejasného důvodu úzkostlivě šetří. Vždyť málokterá z replik, které se v knize objevují, je skutečně historicky doložitelná, větší množství přímé řeči by tak historické věrohodnosti neuškodilo.
Že na popisované události spisovatelka nahlíží dokumentárním okem, však neznamená, že by to bylo oko nezaujaté (například německou hraniční stráž zásadně nazývá „uniformovanými nasupenci"). Stvrzuje to i Petr Pithart, který svůj doslov Dědečkova deníku otevírá právě citací z knihy a komentářem o její sugestivnosti.
Vyprázdněně působí namnoze se objevující a různě variovaný obrat „jak by řekl...", který má možná suplovat právě onen nedostatek přímé řeči, ale v posledku jde pouze o prostředek iritující. Podobně rozličné a hojné pasáže v němčině by se mimo to slušelo alespoň opatřit poznámkou s překladem, neboť v knize jsou očividně zapojeny do děje, a čtenáři tímto jazykem nevládnoucímu zbytečně znepříjemňují čtení.
Celkovému dojmu z knihy trochu škodí i její ne zcela precizní ediční zpracování, což přináší u nakladatelství, jako je Vyšehrad, zbytečné zklamání. Týká se to především velmi hojných pravopisných chyb, kvůli nimž se sice svět nezboří, ale pro jazykově vnímavějšího čtenáře jsou rušivé, což platí nejen pro chybějící interpunkci, ale i pro takové chyby typu nesprávně zapsaných názvů ulic („Ve smečkách"). Částečnou záchranou je grafické zpracování, které je sice jednoduché, ale vkusné; trefně zvolený je rovněž přebal, jenž napodobuje obálku Josefova válečného deníku.
Autorka jistě chtěla svým předkům vyobrazením jejich životního zápasu učinit za dost. To by samo o sobě bylo zcela postačujícím nosníkem knihy. Na pozadí konkrétního příběhu však kniha nastoluje i obecnější a hlubší téma. V podtitulu knihy totiž stojí otázka, zda kniha zpracovává obyčejný život v neobyčejných dějinách, anebo naopak. Je totiž otázkou, jsou-li v životě člověka důležitější ony „velké" či „malé" dějiny a kdo vůbec tyto dějiny tvoří. Koubská převrací zažitou koncepci vnímání dějin jakožto sledu událostí světového měřítka, a nabízí přístup „zdola", od běžného člověka. Údělem člověka není jen dějinám pasivně čelit, ale také je sám spoluutváří, což Koubská správně připomíná. Zodpovězení této otázky nechává však na čtenáři, který musí stejně tak sám rozhodnout, je-li kniha popisem malých dějin, anebo velkého životního dramatu.

 

Nakladatel: Vyšehrad
Rok 1. vydání: 2017
Počet stran: 176
Vazba knihy: vázaná
ISBN: 978-⁠80-⁠7429-⁠636-⁠9

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 08 Červen 2017 10:54 )  

banner Pidivadlo

Partneři