Věda života – rozhovory s profesorem Jiřím Drahošem o životě i vědě

Email Tisk PDF

 

Drahoš přebalNa počátku tohoto roku nejednoho z nás potěšilo vydání knihy rozhovorů Věda života s Prof. Ing. Jiřím Drahošem. Dnes již bývalý předseda Akademie věd České republiky přišel před rokem s nápadem, že by rád u příležitosti konce svého druhého funkčního období v čele AV ČR vydal knižní bilanční rozhovor. K překvapení ředitele Nakladatelství Academia Jiřího Padevěta, jenž horečně přemýšlel, který z novinářů by se důstojně zhostil takového knižního rozhovoru, Jiří Drahoš vyslovil přání, aby se tohoto úkolu ujal on sám!

 

 

Nutno dodat, že obsáhlý rozhovor, který spolu vedli na jaře a v létě loňského roku, přinesl nejen příjemná vzájemná setkávání, ale potvrdil i to, v co Jiří Padevět doufal – profesor Drahoš i ve vrcholové funkci s obrovskou odpovědností a mocí zůstává v tom nejlepším slova smyslu normálním člověkem, vnímavým a lidským. O tom se ostatně čtenáři mohou prostřednictvím této knihy přesvědčit. Jednotlivá setkání tematicky kopírují samostatné kapitoly knihy, která přináší autentické prožitky jednoho lidského – profesního i občanského – života ve druhé polovině 20. století.

První kapitoly – Rodný kraj a poválečné Jablunkovsko a Dětství a rodinné kořeny – zavádějí čtenáře do Těšínska, kde soužití českého obyvatelstva s polskou menšinou nebylo žádnou velkou národnostní bariérou, i když všichni vnímali blízkost nedaleké polské hranice. Avšak o trojmezí, jak ho nazýváme dnes, tenkrát nemohla být řeč, protože Slovensko nebylo jiný stát, o kousek dál se mluvilo prostě jen slovensky. Vzpomínky na rodiče, kantory na škole, a v neposlední řadě i skvělý vztah s bratrem, s nímž založil první hudební duo, to vše mělo vliv na další životní směřování Jiřího Drahoše. Na střední vzdělávací škole pak přišlo definitivní rozhodnutí o volbě povolání. A i když mu učarovala ruská literatura, nakonec se rozhodl pro chemii. Studentská léta probíhala ve znamení okouzlení Prahou, která skýtala také množství kulturních zážitků, a rozhodně své volby nikdy nelitoval. V Praze se rovněž seznámil se svou budoucí manželkou, v níž našel oporu a celoživotní partnerku.

Profesní dráha prof. Drahoše se začala rozbíhat zvolna. Těsně před vojnou nastoupil k Městské inspekci požární ochrany, během vojny složil přijímací zkoušky na studijní pobyt do tehdejšího Ústavu teoretických základů chemické techniky Československé akademie věd v pražském Suchdole, čímž skončila jeho „nevědecká“ pracovní kariéra a pomaličku začínala ta vědecká. Nechybí hodnocení tuhé normalizace sedmdesátých let minulého století a zmínka o malém zázraku v podobě stipendia Humboldtovy nadace ve Spolkové republice Německo v první polovině let osmdesátých.

K jeho celoživotním koníčkům patří hudba, a spojení s ní je jedním z úhelných kamenů jeho žití. Ve sboru, kde zpívá, začínal původně jako hráč na zobcovou flétnu, působí už čtyřicet let a říká, že se sborem má vztah jen o rok kratší než se svou manželkou. Zajímavý je i jeho náhled na vztah k bohu a k víře – jako vědec souhlasí s výrokem, že víra začíná tam, kde končí věda a podotýká, že věda nám není schopna sdělit zdaleka všechno, neříká nám třeba nic o tom, proč jsme tady…

A to není zdaleka vše, co se o Jiřím Drahošovi dočtete. Po r. 1989 se rozběhla jeho vědecká a akademická kariéra a jak sám tvrdí, posun od řadového vědce k předsedovi Akademie věd České republiky byl v jeho případě evoluční. Po osmiletém působení v čele této významné instituce zde skončil, aby předal žezlo své nástupkyni. Svoji práci vnímá nejen jako službu vědě, ale i České republice. Podle něj má AV ČR budoucnost stejně tak jako Česká republika se svou staletou historií území v české kotlině, čímž míní Čechy, Moravu a Slezsko. „Budeme-li mít dobrou vůli, určitě všechno zvládneme,“ dodává optimisticky v samém závěru knihy. Ta slova budí naději, zvláště když je pronesl jeden z kandidátů na prezidenta naší republiky.

 

Knihu vydalo Nakladatelství Academia, Praha 2017

 

Ukázka z knihy:

Asi každý má nějaké historické vzory nebo životní učitele, kteří už ani nemusejí být mezi námi. Mohl byste některé jmenovat?

Nemyslím, že bych měl nějaké zásadní životní vzory, se kterými bych se identifikoval, nikdy jsem si také nevylepoval fotografie filmových hrdinů, zpěváků nebo sportovců. Na základní a střední škole jsem ale rád běhal a velice jsem obdivoval třeba Emila Zátopka. Se zaujetím jsem si přečetl knihu Dana a Emil Zátopkovi vypravují, na jejímž konci byly podrobně rozepsány Zátopkovy tréninkové plány. Musím říci, že mi běhání málem znechutily, jeho pověstné intervalové tréninky, třeba dvacetkrát 400 metrů, střídání sprintů a vyklusávání, to bylo nad moje chápání i amatérské běžecké schopnosti. Rád jsem měl také knihy pánů Hanzelky a Zikmunda, ostatně ukažte mi kluka, který by nechtěl cestovat jako oni, ale že bych je bral jako svůj vzor, to asi také ne. Fascinovaly mě znalosti inženýra Smithe z Verneovy knihy Tajuplný ostrov, z techniky a přírodních věd znal skoro všechno a se vším si hladce poradil – až podezřele hladce. Ani později na vysoké škole jsem žádný velký idol neměl, určitě mě ale ovlivnil už zmiňovaný profesor Hála svým zaujetím pro obor, noblesou a suchým humorem. Jenže učitelů, kteří na mě měli v různých etapách mého školního života zásadnější vliv, jsem v životě potkal více, takže žádný dominantní vzor, spíše si uvědomuji otisky více lidí.

 

Můžeme tedy hovořit spíše o mozaice lidí, kteří vás ovlivnili.

Ano, je to spíše jakási mozaika. Opravdu si ani při nejlepší vůli nemohu vybavit někoho, komu bych se dlouhodobě usilovně snažil vyrovnat. Když jsem četl životní příběh objevitele penicilinu Alexandera Fleminga nebo životopis Marie Skłodowské-Curie, velice mě to zaujalo, ale nemyslím, že by mě to výrazněji nasměrovalo na vědeckou dráhu, ta byla určitě výsledkem několika faktorů.

 

Myslím, že jde o dobrou vlastnost, nenechat se nikým příliš ovlivnit ani v dobrém, ani ve zlém.

Nevím, jestli je to dobrá vlastnost, hodně lidí má své velké vzory a já proti tomu nic nemám. Důležité je, aby to byly vzory pozitivní a aby člověk zůstal sám sebou.

 

Jaké postavy z velkých dějin jsou vám sympatické?

Našly by se minimálně tři. Loni jsme slavili sedmisté výročí narození Karla IV. a musím říci, že jsem ho vnímal velmi pozitivně už v mládí, i když jsem toho o něm zdaleka nevěděl tolik co dnes. Další osobností je Jan Amos Komenský, geniální pedagog a osobnost světového formátu. Významnou postavou je zcela jistě také Tomáš Garrigue Masaryk. Ve škole jsem se o něm moc nedozvěděl, snad jen to, že za první republiky nechal střílet do dělníků. Ledacos jsem ale slyšel od rodičů i od prosečského dědy, později jsem zhltal Čapkovy Hovory s T. G. M. i Machovcovu knihu Tomáš G. Masaryk. Je to reálná a lidsky uvěřitelná osobnost, byť v něčem skrytá pod „tatíčkovským“ nátěrem. Rok před Karlem IV. jsme si připomínali mistra Jana Husa. Když jsem jako kluk četl o tom, že ho upálili v Kostnici, ani moje oko nezůstalo suché a dostavilo se rozhořčení nad tím, jak s Husem ten proradný Zikmund, „liška ryšavá“, naložil. Později se ukázalo, že to bylo trochu složitější a že ta liška ryšavá nebyla až tak prvoplánově podlým panovníkem, za kterého byl vydáván Aloisem Jiráskem v jeho literárním díle a Otakarem Vávrou ve filmu. Patřil jen mezi ty zdatné, ale cynické politiky, kteří v zájmu svých mocenských cílů obětují zdánlivě bezmocné lidi. Zikmund v tomto smyslu obětoval Husa, jenže pak za to zaplatil výbuchem revoluce v Čechách a marnou snahou vojensky ji potlačit. Nebylo jistě jednoduché zbavit Husa nánosů dobového klišé, hodně se o to přičinil můj ctěný kolega, historik František Šmahel, který věnoval Husovi a jeho době řadu výtečných publikací. Aspoň že doba ideologických nálepek už pominula. Ačkoli, když vidím snahu o adoraci třeba některých bývalých komunistických vůdců, nejsem si tak úplně jistý.

 

Nicméně Karel IV. byl Lucemburk. Podle mého názoru je poměrně zásadní problém v tom, že mnozí naši slavní rodáci, třeba matematik Kurt Gödel, filozof Edmund Husserl, genetik Gregor Mendel či psychoanalytik Sigmund Freud, nebyli Češi. Jak pohlížíte na češství?

Už na začátku rozhovoru jsem s trochou nadsázky říkal, že jsem Slezan, nikoli Moravan nebo Čech. Možná i proto mě nijak neoslovilo ostentativní moravanství, které se vynořilo začátkem devadesátých let. Byť jsem většinu života strávil v Praze, stále se cítím být úzce spojen s rodným Jablunkovem, Těšínskem a východním Slezskem, ale nepotřebuji to deklarovat stádním způsobem. Takže s politicky účelovou hrou na obrození Moravy nesympatizuji, ale české národní obrození rozhodně ctím. Zdůrazňuji, že tím myslím obrození v zemích Koruny české, tedy i na Moravě a ve Slezsku! Zejména v dnešní době bychom si měli připomínat jeho nespornou demokratizační funkci, která vedla lidi z neprivilegovaných vrstev ke kulturní aktivitě a umožnila vzdělávání a komunikaci v mateřském jazyce. Vždyť ještě Josef Jungmann vzpomínal na to, jak byl v dětských letech i ve své rodné zemi trestán za použití češtiny ve škole. Daleko větší množství lidí se díky obrození mohlo podílet na veřejném životě, a příznivý byl koneckonců i jeho podnět k soutěžení mezi Čechy a Němci v našich zemích, což rozhodně mělo kromě občasných sporů i pozitivní důsledky.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 12 Květen 2017 22:13 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB