DeLillova adorace Psycha

Email Tisk PDF

 

DeLillo přebalTo, že přítomnost literárního díla v mnohé poličce známého řetězce Levné knihy není ostuda a nesvědčí ani vzdáleně o případné nekvalitě díla, je dnes už samozřejmostí.

 

 

A je to tou samozřejmostí, kterou by jistě za samozřejmost považoval (a to s velikým poklidem) i sám Don DeLillo (*1936). – Pokud by se tedy o prodeje svých knih v Čechách ještě dnes vůbec a sebeméně zajímal, o čemž si dovoluji mírně pochybovat.

Jeho Bod Omega stihla Lucie Mikolášková přeložit pro BB/art už v roce jeho newyorského vydání (2010), a tehdy mi to specificky postmoderní dílo, jehož redaktorem je zkušený Viktor Janiš, bez problémů uniklo. Přečetl jsem je ale konsternován letos a jen tedy připomenu, že se zde autor inspiroval už dost starým nápadem jistého Douglase Gordona Čtyřiadvacetihodinové Psycho.

Tento nápad-inovace spočívá ve zpomaleném promítání klasického Hitchockova filmu z roku 1960. To promítání trvá právě jeden den. Nato lze začít nanovo. Nu, a v létě 2006 se film stal i kuriózní součástí expozice Muzea moderního umění v New Yorku.

O tomto extrémním experimentu samozřejmě ihned napsali mnozí, avšak pouze DeLillo vytvořil skutečně regulérní reportáž románovou. A napsal ji dobře, ba v těch nejryzejších intencích Trumana Capote, který mu (kdopak ví) ze záhrobí pravděpodobně zatleskal.

Avšak to není vše a De Lillo není troškař, výsledek svého úsilí proto necítil jako dostačující a tento výdobytek proto jen představuje úvod a závěr jakési dovnitř a do pouště zapuštěné existenciálně beckettovské prózy, jejíž interpretace je umocněna konotací se šokujícími pohledy na onoho zpomaleného Anthony Perkinse.

A co by tomu řekli zesnulí Robert Bloch (autor původního a nijak literárně hodnotného románu) anebo Alfred Hitchock? To by jistě bylo zajímavé, co by z nich „vypadlo“, ale nikdy se to nedovíme. Jako ani Capoteho reakce by nebyla tak jistá a koneckonců ani já, až příliš nezaujatý čtenář a čtenář jen málo zalisovaný do jakéhokoli kontextu, se neumím ubránit pocitu, že autor sice píše bravurně, ale právě zde už za hranou samoúčelné bohorovnosti.

A stará dobrá rada „interpretujte si to sami“? Jistě. Obstojí. Je regulérní. Nicméně jedna ze zrovna tak regulérních interpretací může podle mého názoru znít i následovně: „Ve zpomalení ve skutečnosti nevynikne nic a izolace jedince a kontemplace je jen prázdnou floskulí a symfonií bez barev. Význam má. Ale jen ten, že je synchronní s batesovskými sekvencemi okolo. Toť vše.“

Jsem ovšem nesečtělý skeptik a jiní interpretují až šokující DeLillova díla (jako Padající muž, 2007, či právě Bod Omega) co smutné přitakání dnešnímu celosvětovému vítězství násilí, před kterým není úniku a před nímž právě a hlavně citlivý umělec není schopen zavřít oči; takže i film Psycho náhle nově odhaluje co „tenkrát ještě bezpečně zrychlenou“ předpověď soudobého vzedmutí vražedného a sebevražedného terorismu.

DeLillo není pesimista a není optimista, jen umí čarovat a příběhy přespříliš nekonstruuje. Mimo jiné získal medaili Williama Deana Howellse, National Book Award, Faulknerovu cenu za beletrii a za čtvrté i tzv. Jerusalem Prize. DeLillo ale bez přestání vnímá zlo jako cosi téměř totožného s realitou a provokativně a velmi rád staví osobnosti typu „zcela vyprázdněný spisovatel“ do lákavě šalebných služeb zákulisních sil prahnoucích po válce.

DeLillo navíc zlo registruje jaksi zevnitř. Nemusí je ohmatávat. A podle mého názoru sice krutost přímo neobdivuje, nicméně splývá s ní, a to vědomě, což pro většinu lidí představuje totéž. Je pro ně stejný, jako by zlo vzýval, a pro ty, co umějí číst, je patrné, že zůstává odevzdán i nevyhnutelnému konci světa. Ale neskrývá se před tímto světem jako někteří a oficiálně naši zem poprvé a naposled navštívil jen rok po vydání Bodu Omega. Protože však je pouze spisovatel a naštěstí ne politik, nebyl ani u nás nikým, ani v nejmenším atakován či dokonce zavražděn (abych si zažertoval v jeho stylu). A je to dobře. Spisovatelé jeho kalibru jsou totiž vzácní jako azalky a jejich dekadentnost bývá ve skutečnosti často obrodná. Asi právě proto, že píší a nejsou politiky.

 

Ukázka

Reálný čas nemá smysl.

To slovní spojení (reálný čas) je samo o sobě nesmyslné; nic takového neexistuje. Norman Bates na plátně pokládá telefon. Zbytek se ještě nestal, ale on si ho přehrává v předstihu v obavě, že muzeum zavře, než scéna skončí. Závěrečné hlášení zazní celým muzeem ve všech jazycích hlavních muzejních národů a Anthony Perkins jako Norman Bates bude pořád ještě stoupat po schodech do ložnice, kde jeho matka leží dávno mrtvá.

Druhý divák vyjde ven z vysokých dveří. Teď je tu už jen on a hlídač, i představuje si, jak se veškerý pohyb na plátně zastaví, obraz se roztřese a postupně zmizí. Představuje si, jak hlídač vytáhne z pouzdra u pasu zbraň a střelí se do hlavy. Promítání skončí. Muzeum zavře a on zůstane sám s tělem hlídače v temné místnosti.

Za tyto myšlenky nenese odpovědnost. Ale jsou to jeho myšlenky. Nebo snad ne?

Obrátí pozornost zpátky k plátnu, jež intenzivně znázorňuje vše takové, jaké to je. Vše takové, jako to vždycky bylo. Jaké to i vždycky zůstane. Dívá se, co se děje, a chce, aby se to dělo pomaleji, ale zároveň se v duchu řítí vpřed k okamžiku, kdy Norman Bates ponese matku v bílé noční košili zpátky dolů ze schodů.

Vyvolá to v něm vzpomínky na jeho vlastní matku, s níž žil, než zemřela, v malém bytě stravovaném okolními mrakodrapy. A už je tu stín.

Už je tu stín Normana Batese stojícího přede dveřmi starého domu, stín, který je vidět zevnitř.

A pak?

Pak se dveře začínají otevírat a muž se oddělí od zdi a čeká, až jeho tělo všemi póry splyne s postavou Normana Batese, který vejde do domu, kráčí opravdu nahoru po schodech v nevnímatelném čase dvou obrazů a za nekonečnou jedinou vteřinu. A pak... A pak se obrátí ke dveřím matčina pokoje.

Někdy sedí u její postele, něco říká a pak se na ni dívá a čeká na odpověď.

Někdy se na matku jen dívá.

Někdy přijde před deštěm vítr a žene kolem okna přízračné ptáky, kteří vládnou noci, podivnější než sny.

 

Don DeLillo: Bod Omega. Přeložila Lucie Mikolášková. BB/art 2010. 120 stran. ISBN 978-80-7381-823-4

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 29 Březen 2017 15:32 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB