Recenze: Doteky Francie

Email Tisk PDF


Doteky přebalČtveřice autorů, dvě ženy a dva muži různých povolání (Olga Nytrová, Jitka Bonaventurová, Břetislav Ditrych a Bohumil Ždichynec), vytvořila společné dílko – na základě osobních pocitů, dojmů, pohledů a poznámek a především společné lásky k Francii. Doteky Francie jsou příjemným pozastavením, zasněním i zamyšlením lidí, kteří nechtěli být jen běžnými průvodci. Připomínají místa a jména slavná a známá, ale i místa a jména neprávem opomíjená, dívají se na současnou zemi, ale občas se vracejí i do minulosti.

 


Autory spojuje nejen vztah k Francii, ale i celoživotní láska k poezii – průvodní texty jsou proloženy autorskými básněmi s francouzskou tematikou. Vysokoškolská pedagožka Olga Nytrová, absolventka FF UK obor bohemistika a historie a DAMU obor umělecký přednes a jevištní řeč a dějiny divadla, vydala 25 knih (věnuje se např. memoárové tematice) a několik básnických sbírek (např. Mince duše v úplňku, Být přítelem Ticha), je rovněž předsedkyní Pražského klubu spisovatelů. Na každoročních setkáních básníků na akci Police plná poezie se aktivně podílí další z autorů – Jitka Bonaventurová, středoškolská profesorka s aprobací čeština a výtvarná výchova. Držitelka několika ocenění za poezii publikovala ve sbornících (např. Současná poezie) a v r. 2015 byla její poezie poprvé jevištně uvedena v legendární poetické seanci Zelené peří PhDr. Miroslava Kováříka v pražské Malostranské besedě. Její verše z Paříže, uvedené i v této knížce, tam měly úspěch. Ekonom Břetislav Ditrych, kromě své profese pravidelně přispíval do časopisů Host, Reflex a Xantypa. Po odchodu do penze působí jako publicista, věnuje se literatuře faktu, je autorem několika knih z historie letectví a sportu a čtyř básnických souborů. Poslední z autorů lékař-internista Bohumil Ždichynec publikoval řadu vědeckých a odborných prací u nás i v zahraničí, píše také eseje, povídky a poezii. Právě poezie představuje významný rozměr autorova směřování mezi vědou a uměním.   
Pro básníky, kteří jsou autory této knihy, byla společně sdíleným místem Francie – neuvěřitelně rozmanitá, nádherná země, od horkého jihu Provence, přes magickou kolébku umělců Paříž až po drsnou Normandii a Picardii ve stopách Julese Vernea. Svou svobodomyslností a bezprostředností a uměním žít jsou nám Francouzi blízcí. Francie vyzařuje zvláštní fluidum a dává nám zakusit, že nejsme jen prach a stín jím vržený, jak pravil starořímský básník Quintus Horatius Flaccus. Jak uvádí Bohumil Ždichynec v editorialu, skutečně prožitý svět v dnešní internetové době jako by přestával existovat, ten balvan tíží naše srdce, neztratí člověk nakonec sebe sama? Na to existuje lék, jímž je poezie. Umění má schopnost oživit smysl pro krásu v přirozeném světě. I krása má svoji identitu, která není samozřejmostí a o jejíž trvání chce poezie v textech, které autoři předkládají, usilovat. Jen tak bude život patřit také nám samým. Právě o to se pokouší předkládaná knížka čtyř autorů.  
Co říci závěrem? Pěkně to vystihují slova PhDr. Miroslava Kováříka: V čase evropské integrační komplementarity důležitý postřeh: francouzská kultura nám v běhu věků nebyla nikdy vnucována či násilně oktrojována s tendencemi převýšit či nahradit tu naši. Právě naopak – k dotekům zdrojů její fyzicky i duchovně vnímané hojnosti vedla cesta do Francie především krajinami srdce. Inspirativní krása toho všeho, co bylo vykřesáno do veršů a slov na tyto stránky, neustále trvá.


Doteky Francie, vydalo nakladatelství Časopis XB-1 2016  

 

Ukázky z knihy:

PO STARÉ NAPOLEONSKÉ CESTĚ
Bohumil Ždichynec
S mistrálem po Route Napoléon od zálivu Golfe-Jouan,
podél azurového moře k jezeru Lac du Sautet,
podmanivým krajem oranžovníků i zpívajícími mimosovými lesy,
každé nadechnutí a vydechnutí přináší proud čistých pocitů,
vcházejí a zase vycházejí z plic.
– Jak dlouho se ještě udrží tahle krajina?
Zastavil jsem se tady,
staré Cannes na hoře Le Sequet sní minulý čas.
– Zůstat tu stát v kyslíkové lázni osvobozen nebo jít dál?
Nechci být Atlasem nesoucím na ramenou svĕt,
stačí mi Grasse v dohledu alpských velikánů
s hektary voňavých kvĕtů, na Place de Course parfém Galimard.
Zívající Capelle Notre du Rock nad mĕstem Castellane,
podél řeky Durance déšť padající únavou do trávy.
V Gapu hlavu zvedly majestátní Alpy. Na louce setkání
říká poutníkům Napoleón Bonaparte:
– Překážky vás mohou zdolat, ale jen když budete chtít,
postoje jsou důležitĕjší než fakta.

 

V PAŘÍŽI U SKLENKY VÍNA
Olga Nytrová
Snad každý, kdo již v mládí propadl kouzlu francouzských básníků a malířů a neobvyklosti jejich invence, si vytvořil své vlastní představy a hýčká si je, vidí je živě a prožívá v obrazech. Rozčeří své sny. Jsou nepřenosné a dýchají tajemstvím. Postupně je doplňoval četbou, návštěvami galerií, cestováním, filmem i divadlem. I já patřím k těm, kdo se do Paříže vracejí se svými nejbližšími i s přáteli. Je nádherné tu s blízkými vychutnávat kávu nebo sklenku vína. Náhle všechno vidíme novýma očima. Spočinuli jsme v klidu a jsme více sami sebou. Dávno zapomenuté pocity a myšlenky vyplouvají na povrch. Duše se přihlašuje ke slovu.
Georges Bernanos napsal, že moderní společnost organizuje „pravé spiknutí“ proti vnitřnímu řádu člověka. Lidská bytost je podle něho vlečena, ohlušována, odcizuje se čím dál víc sobě, své duši. Někdy se nám zdá, jako by duše byla člověku opravdu čím dál víc na obtíž. Raději by o ní neslyšel, raději by ji snad vůbec neměl. Utíká před ní, jednoduše se bojí s ní chvilku zůstat tváří v tvář. Vnímání poezie a výtvarného umění nám pomáhá pocítit svou duši, být oproštěni od běžných povinností, rozpoznat duši a její otázky, vytušit její cestu k vlastní totožnosti.
Měli bychom se učit jedinečnosti lidského bytí, tedy „přímé řeči souvztažnosti“, jak tvrdí Josif Brodskij. I lyrika může mít prorockou invenci, v pravé poezii se objevuje vnuknutí. Hlavně nám nitro nesmí být na obtíž a musíme se naučit otevřít se kráse, svobodě a snění. Jsme snivci, připomíná nám filosof Gaston Bachelard, který se zabývá poetikou snění. Báseň dokáže hromadit snění, shromažďovat sny a vyvolávat nejzasutější a mnohdy velmi vzácné vzpomínky.
Přítel spisovatel a humorista Jan Vodňanský mi líčil, jak v době před sametovou revolucí pravidelně chodil na filmy do Francouzského institutu ve Štěpánské ulici a s nadšením poslouchal písně zejména Yvese Montanda. Když se zamýšlím nad kořeny své lásky k Francii, zejména k Paříži, živě si vybavuji, jak jsem v šestnácti četla novelu Romaina Rollanda Petr a Lucie a dojímala mne jejich tragicky vznešená láska, platonická, která už vinou událostí I. světové války neměla šanci se naplnit ve všech rovinách. Při bombardování se na hrdiny o Velkém pátku zřítil pilíř chrámu. Silně mě oslovil také Romainův Jan Kryštof a tvůrčí síla, která z něj vyzařovala, mne jako středoškolačku okouzlila. Byla jsem uchvácena i Rollandovou knížkou Okouzlená duše
Malíř Claude Monet mne hluboce oslovil na jedné výstavě ve Vídni, kde byly zapůjčeny jeho obrazy z celého světa. Tam jsem hlouběji pochopila a prožila, procítila jeho lekníny, japonskou zahradu, meditační rozpoložení, senzitivnost a mistrovskou práci štětcem. Dojímá mě postižený Lautrec, který toužil po lásce. Oslovují mne také Degas, Cézanne, Renoir, ale i Modigliani. Zasadila jsme si je jako kameny do prstenu.
Toužila jsem od časů dospívání po takovém tvůrčím setkávání, jaké prožívali francouzští malíři, když spolu popíjeli víno, absint a diskutovali, hledali nové umělecké cesty, přeli se, provokovali, toužili vést dialog, pouštěli se do neznáma. I bouřlivé spolupobývání prokletých básníků mne oslovilo a oceňovala jsem sounáležitost těchto nadaných lidí, kteří si naslouchali, potřebovali se. Měli ostré spory, neshodli se, ale také se vzájemně dokázali podpořit. Kavárny a vinárny mají svou partituru snu a půvabné Múzy sem občas nahlédnou, jejich nápady přicházejí na návštěvu, citlivá duše je vytuší a přijme. Buďtež pochválena místa, na nichž můžeme diskutovat u kávy a u sklenky vína.
Básník G. Apollinaire, k němuž se surrealisté hlásili jako ke svému otci, říká: „Jsem opilý, protože jsem všecek vesmír pil (...) poslouchejte můj zpěv vesmírného opilství.“ I my jsme opilí mystériem Paříže, města lásky. „Přijet sem je vždycky dobrý nápad,“ jak můžeme slyšet ve slavném romantickém filmu Sabrina. Vítejte.


RÁNO NA BRETAŇSKÉM POBŘEŽÍ
Jitka Bonaventurová
Je jako krásný sen,
to ráno na bretaňském pobřeží.
Hřebínky vln laškují se skalami,
je klid a vůbec o nic neběží.

A slunce jako malíř uznávaný
napíná plátno, namáčí štětec v moři,
zkušeně obraz vykouzlí,
tisíckrát stejný,
tisíckrát jiný: Ráno nad Bretaní.
Štěrbiny rozpukaných skal
drobounké černé mušle hostí,
však za pár okamžiků je slaná voda pohltí,
vlny hravé, šepotavé
jsou stále blíž, jak moře stoupá,
lodě, rybářské čluny, plachetnice,
kterými moře houpá,
rackové, kroužící nad hladinou jakoby nic
rackové, vlnami kolébaní jako děti,
jež máma v loktech houpá,
rackové, odpočívající na ostrůvcích skal.
Co chtít víc dál?
Co dál chtít víc?

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 02 Únor 2017 12:25 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB