Portrét umělce z kraje pěstitelů erteplí

Email Tisk PDF

Linhart přebalBylo patrně jen otázkou času, kdy se spisovatel, výtvarník, performer a mystifikátor Patrik Linhart (*1975) odhodlá sepsat cosi na způsob svých memoárů. Není pochyb o tom, že již od pohledu nonkonformní umělec, zahalující své četné aktivity pod rozmanitá heteronyma (Pavel Jazyk, Patrik Vetrugin, Lux von Dux aj.), nasbíral během svého bouřlivého života materiálu víc než dost – ostatně autobiografickými motivy hojně prokládal i své dosavadní prózy (za všechny jmenujme alespoň nejnovější povídkové soubory Šílený Trist a Vienna Calling z roku 2014).

 

 

V poslední době o sobě Linhart dával vědět spíše na poli literárněhistorickém a -kritickém, potažmo publicistickém, zejména coby přispěvatel časopisů Tvar a Host. Právě jeho texty psané pro zmíněná periodika daly z velké části vzniknout souboru Horory roků, vydanému loni Milanem Hodkem v nakladatelství Paper Jam, jemuž předcházela „čítanka světového frenetismu“ Vyprávění nočních hubeňourů (Pulchra 2013). Linhartova nová kniha, autobiografický román Nonstop amok (Paper Jam 2016), si sice přílišné umělecké ambice neklade, má však bezesporu potenciál alespoň trochu rozvířit stojaté vody české literární scény.

Skutečnost, že Nonstop amok sestává převážně z autorových nepřeberných historek, jejichž chronologickému řetězení udává směr pouze životaběh, nikterak nezastře ani snaha o jejich včlenění do kompozičního rámce, opírajícího se o poněkud vágní periodizaci typu „polovina nultých let třetího tisíciletí“. Podstatné však je, že Linhartovo vyprávění popisující „život tak, jak byl – a je!“ a klenoucí se mezi rokem 1990 a vznikem přítomné knihy (poznamenané bohužel značným množstvím tiskových chyb), záhy čtenáře vtáhne do divokého víru poutavě vylíčených zážitků, z něhož jej – ochuzeného o veškeré iluze týkající se stavu básnického – vyvrhne až o nějakých sto osmdesát stran dále.

 

Patrik EL Linhart foto Petr Jedinák

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor (nahoře na snímku Petra Jedináka) nepostrádá (sebe)ironický humor, vypravěčský talent ani schopnost trefného popisu. Jeho poutavým historkám nadto nechybí punc autentičnosti – ať už Linhart barvitě líčí vystoupení „radikálního baletu“ Vyžvejklá Bambule, zvrhnuvší se autorské čtení nebo alkoholickým oparem zahalený výlet do přírody, činí tak s nebývalou otevřeností a leckdy až nepříjemnou adresností. Jistou míru autostylizace sice ze svého psaní ani tentokrát vymýtit nedokázal (a patrně ani nehodlal), nevyužívá ji ovšem za účelem lichotivějšího vyznění vlastního obrazu. Ten zůstává až do samého konce realisticky víceznačný, nelíčený obdobně jako autorův hovorový jazyk, neštítící se ani vulgarismů. 

Patrik Linhart náleží k autorům bytostně spjatým s konkrétním regionem, v jeho případě s oblastí severních Čech a bývalých Sudet. Autor narozený v Duchcově, který je právě tak doma v Teplicích, Děčíně nebo Ústí nad Labem, svůj kraj sice nahlíží střízlivým okem, nepřestává však opěvovat jeho drsný půvab a nijak neskrývá jemnou averzi vůči Praze. Severočeská krajina i literatura hrají v Linhartově životě a tvorbě významnou úlohu, doložitelnou nejen vybranými motivy v jeho textech, nýbrž i autorovými neskrývanými sympatiemi ke Skupině XXVI, jedné z nejaktivnějších a nejdéle působících (od roku 1982) literárních skupin u nás. Jeho souputníci z „šestadvacítky“ ostatně v románu pod skutečnými jmény zhusta defilují (Roman Szpuk, Svatava Antošová, Pavel Kukal, Martin Vácha, Bohuslav Vaněk-Úvalský, Karel Rada, Robert Janda, Petr Pazdera Payne či zesnulý Oscar Ryba) po boku mnoha dalších, převážně nonkonformních literátů a umělců.

Zasvěcený průvodce alternativní (severo)českou kulturní historií ovšem ve své knize neopomíjí vylíčit ani četné peripetie vlastního osobního a pracovního života, které vzbuzují dojem stejné neuspořádanosti, rozmanitosti a intenzity jako jeho aktivity umělecké. Ani nejpichlavější komentáře na adresu Mámoše a Trepouše, jak Linhart přezdívá svým rodičům, však nemohou zakrýt jeho hluboké city k nim, a nejinak je tomu s autorovými partnerskými vztahy – neidylickými, bohatými na lži i nevěry, a přesto nezřídka dlouhodobými a hlubokými (z jednoho vychází dokonce se závazkem, upřímně milovaným synem Albertem). Pestrý je též seznam Linhartových uměleckých blíženců, dekadenty počínaje a Lovecraftem konče, při jejichž opakovaném glosování osvědčuje vedle upřímného zápalu i nemalou sečtělost. Literárních aluzí obecně je zde přehršle a autor se nevyhýbá ani reflexi svých kolegů, literárních časopisů či dnešních (ne)kulturních poměrů jako takových.

Jedním z leitmotivů i nosných témat knihy se stává literární periferie, respektive literatura regionální, a není takřka nutné dodávat, jak na ni lokální patriot Linhart pohlíží. Zůstává ovšem množství otázek: Kde leží hranice mezi tvorbou regionální, leč kvalitní a beletrií ryze okrajovou, provinční? Dokázal by se proslulý autor z periferie obdobně prosadit i v centru tuzemské literární scény? Na vydání svých děl čekal Linhart poměrně dlouho, převážné většině z nich se knižní podoby dostalo až v novém tisíciletí, a v časech polistopadové „neonormalizace“ se autor (vystudovaný ekonom) živil všelijak – coby úředník, středoškolský učitel či sociální pracovník. Přestože však jeho životní příběh vykazuje v posledních kapitolách stopy jistého zrání, tvůrčí amok Patrika Linharta ani jako publikovaného autora, manžela a otce neopouští, což je – přinejmenším pro nás čtenáře – dobrá zpráva.

 

Poznámka: Skupina XXVI - literární alternativa ze severu Čech

Kniha Patrika Linharta s názvem Nonstop amok představuje mimo jiné svéráznou kroniku nevšedního uměleckého kvasu v (nejen) severních Čechách na Milešovkapřelomu 80. a 90. let minulého století, jehož některé výhonky – literární skupiny, jednotliví autoři nebo konkrétní díla – mnohdy přesáhly hranice svého regionu a trvale se zapsaly do dějin poválečné české literatury. K takovým bezesporu patřila a dosud patří i Skupina XXVI, Linhartem hojně tematizovaná, která svými aktivitami zpestřuje tuzemskou literární scénu již přes třicet let (dosud poslední 33. ročník otevřeného tvůrčího setkání, pořádaného Skupinou XXVI na faře v severočeských Příchovicích, proběhl koncem loňského listopadu).

Vznik skupiny a její další vývoj popisuje profesor Lubomír Machala (1) z FF UP v Olomouci: Původně katolicky orientovaná Skupina XXVI byla založena na Silvestra roku 1983 Romanem Szpukem, Pavlem Kukalem a Květou Brožovou-Jankovičovou během setkání křesťanské mládeže, sezvané duchovním Markem Šimáčkem na faru do Příchovic v Jizerských horách. Následovaly další schůzky ve stále hojnějším počtu a v roce 1985 inicioval Roman Szpuk vznik společného almanachu, který nakonec vyšel ve strojopisné podobě pod názvem Křesťanská poezie 1985–1986 a obsahoval příspěvky pětadvaceti autorů. Krátce poté účastníci příchovických srazů, konaných přinejmenším čtyřikrát do roka (a později pořádaných i na jiných místech), přijali za svůj název Skupina XXVI (dotyčná číslovka odkazovala na tradiční kód pro Řím v dřívější diplomatické poště, čímž se v ní odrážela jak základní orientace počátečního autorského okruhu, tak poněkud konspirativní charakter jejich setkání). Zásluhou nefalšované tolerance a otevřenosti skupiny vůči vnějším podnětům došlo záhy k jejímu rozšíření o nové členy i sympatizanty. V roce 1990 se již pod erbem Skupiny XXVI scházela nadmíru pestrá sestava literátů – kupříkladu Svatava Antošová, Karel Rada či Bohuslav Vaněk-Úvalský. I proto tehdejší pokus Romana Szpuka zformulovat společný manifest skončil nezdarem a stěžejním pojítkem „šestadvacítky“ nadále zůstala jen tradice pravidelných setkání jejích členů, vyznávajících zásady antielitářství a tzv. žité poezie. 

(1) Lubomír Machala: Skupiny, sborníky, časopisy české nezavedené literatury posledních let. In: Česká a slovenská literatura dnes, ÚČL AV ČR a Slezská univerzita, Praha – Opava 1997, s. 148–154. Dostupné online: http://www.ucl.cas.cz/edicee/data//sborniky/1997/CSLD/CSLD.pdf

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 01 Únor 2017 10:15 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz