Nejen o osudových ženách spisovatele a hudebníka Josefa Pepsona Snětivého

Email Tisk PDF

 

Snětivý JosefJosef Pepson Snětivý (1973) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, ale jeho celoživotní vášní je hudba, které se věnuje coby saxofonista, klávesista, zpěvák, skladatel a textař – v současnosti zejména sólově s pořadem Na vlnách tónů a slov.

 

 

Po třicítce se obrátil také k literatuře, přičemž se profiluje coby prozaik, básník, publicista a překladatel. Do knih se ponořil ještě více tím, že se v roce 2010 stal majitelem a jednatelem Nakladatelství ČAS.

V oblasti prózy publikoval román Piercing na duši (2008), novely Každý král je sám (2006), Hlava plná čertů (2007), Ženy s krátkými nehty (2010), Adventní prsten (2011 v triptychu Tři vánoční dárky, s H. M. Körnerovou a A. Stainforthem) a Ženy, které rozdávají adventní věnce (2014) a povídkové sbírky Dopisy Snětivý foto Jirka Esserv nevratných lahvích (2009) a  Samolásky a soulásky (2011).

Jako básníkovi mu vyšly sbírky Z deště pod opak (2012), Retroperspektiva (2013), Exupérymenty (2014) a Dvě na čtvrtou sonetů v rytmu srdce (2015) a leporelo Zvířátka ze ZOO (2013) s ilustracemi L. Procházkové.

Svou lásku k fotbalu zúročil Josef Pepson Snětivý v knihách Deník malého fotbalisty (2008, 2010 a 2015), Český fotbal – radost jen po kapkách… (2009, se Z. Čechem), Český fotbal 2012 (2012, s J. Káninským) a Tomáš Řepka: Neuhýbám! (2014, s T. Řepkou). Do oblasti literatury faktu lze řadit publikaci Skrytá krása Čech (2016), kterou napsali s Otomarem Dvořákem.

Josef Pepson Snětivý je také překladatelem. Z angličtiny přeložil pohádkový příběh Charlotte Brontëové Hledání štěstí (2010), vampýrskou novelu Josepha Sheridana Le Fanu Carmilla (2011), jejíž druhé vydání se objevilo v knize 2x mistři klasického hororu (2015) a již také převyprávěl, a novelu v dopisech Jane Austenové Lady Susan (2015); ze slovenštiny pak román Jany Pronské Slané prokletí (2013).

V knihovnách a jiných kulturních zařízeních představuje tento autor nejen svou hudební a literární tvorbu, ale také své kolegy z Nakladatelství ČAS Miloně Čepelku, Otomara Dvořáka, Zuzanu Maléřovou, Jana Bauera a další. Rovněž přednáší na konkrétní témata (např. Karel IV.) a spolu s Otomarem Dvořákem a J.O.P. studiem natáčí některé díly pořadu Magazín záhad pro televizní stanici Kinosvět. Stále se při tom všem ale věnuje i svému původnímu povolání, tj. výuce angličtiny a překladům z češtiny do angličtiny i naopak. Josef Pepson Snětivý nemiluje jen hudbu a literaturu, ale rovněž výtvarné umění, architektonické památky, historii a sport; zejména kopanou a dálkové běhy. Více se o něm lze dočíst na www.pepson.cz.

 

Pro Literární noviny odpověděl v listopadu 2016 na několik otázek.

 

Zaujalo nás, že jste také básníkem? Co pro vás znamená sonet – a kdy asi jste si prvně uvědomil: Čtu sonet?

Poprvé jsem se s touto krásnou formou (já jí říkám „královská“) seznámil někdy na rozhraní základní a střední školy. A autory nebyl nikdo menší než Petrarca a Shakespeare. Pak jsem sonety – nevědomky – upozadil a vrátil se k nim až po třicítce, to už také jako autor. Inspirací mi posloužili Ivan Blatný a především můj vzácný přítel Miloň Čepelka.

 

Jak vznikla vaše kniha Dvě na čtvrtou sonetů v rytmu srdce? Poskytl byste při této příležitosti Literárkám ukázku?

Tyto sonety jsem psal v šedivé a dlouhé zimě 2014-2015. Přibližně polovina z nich je věnována jisté osudové ženě, která – jak si důvtipný čtenář jistě domyslí – tou dobou už v mém životě nebyla, a zůstaly mi po ní jen intenzivní (a rozporuplné) vzpomínky. Dostalo se však také na některá místa mého srdce, protože moc rád cestuji po vlastech českých a poznávám jejich nepřeberné krásy. Coby ukázku ovšem vybírám ono prvně zmiňované téma, tedy ženu, které říkám „Ta, jejíž jméno už nikdy nebude vysloveno“:

 

Sonet s láskou, nadějí a vírou

 

Jsi jako roztoužená straka,

zlatem jsi přetížila všechna hnízda.

A když tě se mnou omrzela jízda,

hned další kapitán tě k sobě láká.

Dnes večer v ošuntělém bistru

přepil jsem pelyňkem tvou hořkou školu.

Na způsob okouzlených mistrů

lampy ti dokreslily aureolu.

Snad chladné Sudety, snad horké Lanzarote

ovládáš beze mě dva roky poté.

Jaro se vrací. Sednu ke klavíru,

vyzpívám lásku, naději a víru,

že jednou opustíš svou skrýš,

že se mi znovu rozbroskvíš.

 

Přesuňme se na chvíli k próze. Co pro vás znamená Exupéry a jak vznikla vaše kniha Exupérymenty?

Exupéry je pro mne člověk hledající – často nenacházející (teď narážím spíš na jeho život než na jeho tvorbu), ale hledající. To je mi blízké. Má třetí sbírka Exupérymenty se zrodila jako to (z mého pohledu) nejlepší, co jsem napsal přibližně mezi ztrátou „Té, jejíž jméno už nikdy nebude vysloveno“ a prvním výročím našeho rozchodu (avšak pozor: nepláču, jsem vděčný, že jsem mohl mít rok po svém boku takovou ženu, a též za inspiraci, kterou mě obdařila). Vybírám tedy báseň, která je ohlédnutím za ní:

 

Rok beze Slunce, rok bez Tebe

 

(na 30. dubna 2014)

 

Stále jsi pro mě řeka,

jež mramorovou skálu ztéká.

Stále jsi pro mě řeka,

jež do Edenu tiše stéká.

Nemůžu zapomenout na podvazky,

zbyl mi tu elixír války a lásky,

řezaný v poměru jedna k jedné.

Mraky se odbrzdí, vítr zvedne.

Rok beze Slunce, rok bez Tebe.

 

Jak vznikla další z vašich básnických knih Retroperspektiva?

Jak jinak než díky další osudové ženě… Byl jsem tehdy na rozhraní mezi jedním a druhým krásným vztahem. Oba byly výjimečné, stejně jako ony dámy, a tak jsem se rád ohlédl (proto ono „Retro-“), ale se stejným potěšením vyhlížel věci příští (tedy „-perspektiva“). Zažíval jsem šťastné období (nebo mi to tak s odstupem několika let připadá), a na verších je to, myslím, znát.

 

A co vaše prvotina Z deště pod opak?

Má prvotina obsahuje jednak něco málo z toho, co jsem psal už od dospívání (opravdu jen velmi málo, drtivá většina za vydání nestála), jednak – a to hlavně – básně, které ze mě (k mému překvapení) začaly v divokém období po roce 2010, kdy se zásadně měnil můj soukromý i pracovní život, doslova padat. Musel jsem tedy pečlivě vybírat. Stále jsem si však nebyl jist, zda je tento „časosběr“ dostatečně vyzrálý na to, aby byl publikován. Teprve když mě v tomto ohledu povzbudil Jiří Žáček, který mi posléze sbírku i pokřtil, odhodlal jsem se k vydání.

 

Jak se dnes vnímáte v oblasti tvorby?

Má tvůrčí aktivita je rozkročena mezi hudbu a literaturu. V současnosti se více cítím jako muzikant, ale knihy se snažím nezanedbávat. Od beletrie, kterou jsem dříve vydával tempem „co rok, to kniha“, jsem se odklonil právě k poezii – a také k literatuře faktu. S Otomarem Dvořákem jsme právě vydali knihu Skrytá krása Čech (aneb Tipy na cesty za opomíjenými skvosty). Jsem moc rád, že mohu spolupracovat s tak skvělým a vzdělaným člověkem, jako je Ota, a ve spojení přírodních krás, památek a duchovní stopy našich předků jsem se „našel“; budeme tedy pokračovat v podobně zaměřených knihách (ovšem alespoň básnickou sbírku bych napřesrok vydat chtěl).

 

A vaše činnost nakladatelská?

Je to má milovaná (i když občas proklínaná, leč to k tomu patří) práce již mnoho let, setkávám se díky ní se spoustou zajímavých lidí – a není nad pocit, kdy vám přijde z tiskárny nová kniha, a vy ji můžete na uvítanou políbit.

 

Jak vlastně došlo k vaší spolupráci s básníkem Miloněm Čepelkou?

Známe se už přes deset let, a přibližně rok po našem seznámení mi Miloň – svým typicky skromným, až váhavým způsobem – předložil dávno napsaný, ale dosud nevydaný prozaický rukopis. Byl jsem nadšen, a od těch dob naše přátelství i spolupráce rozkvetly do krásy i šíře. Rád bych tu zmínil, že Miloň není jen básník. Dosud jsem mu vydal nejen tři sbírky sonetů (tu první dokonce ve dvou vydáních) a jednu sbírku haiku, ale též šest prozaických titulů. Ten poslední, nazvaný Monology k živým i mrtvým, je nedávnou novinkou, jež vyšla k jeho životnímu jubileu. Navíc mám to potěšení jezdit s ním na literárně-hudební besedy „Ten píše to a ten zas tohle“.

 

Jak došlo k vaší spolupráci s jinou zajímavou autorkou Hedou Bartíkovou?

Seznámil nás společný přítel, publicista a prozaik Roman Cílek – a mně bylo ctí poznat nejen tuto dámu na úrovni, ale také doplnit naši ediční řadu Poezie o akcent, který v ní dosud chyběl. Víc prozrazovat nebudu, jen doporučím, abyste si její sbírku Na půl žerdi (http://literarky.cz/blogy/ivo-fencl/21745-heda-bartikova-a-nktere-jeji-nove-vere) určitě přečetli.

 

Závěrem se zeptám poněkud tradičně: Máte nějaké oblíbené autory?

Ano, a v čase se jejich seznam přirozeně mění – nejen kvůli změně vkusu, ale i s ohledem na nedostatek času, který je stálý, ovšem někdy kritičtější než jiných obdobích. V posledních letech se však – i s ohledem na své zaměření a profesi – bohužel musím omezit na historickou literaturu faktu a zde s velkým obdivem a vděčností zmiňuji jména jako František Kavka, Jaroslav Pánek, Jiří Sedláček, Zdeněk Kalista či Jaroslav Šebek. Je jich přirozeně mnohem víc…

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 05 Listopad 2016 09:02 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB