Stalinova a Hitlerova filmová propaganda

Email Tisk PDF

Taylor přebalPropaganda přestává být účinná ve chvíli, kdy o ní víme. Joseph Goebbels (1937)

 

 

Britský profesor politologie Richard Taylor je i teoretikem filmu a vedle ruských a německých reálných „aktivit“ v časech předešlého století se zaobírá způsoby, kterými se tehdejší život PROMÍTL do propagandy, a to propagandy filmové, ať už v rámci snímků dokumentárních či snímků hraných. Jeho zevrubná práce Filmová propaganda (česky vydaná v létě 2016) ovšem disponuje ještě vnitřnějším jádrem, které symbolizuje dva kulty; a to víc ten Stalinův než Hitlerův.

Meritem Taylorovi čtivé knihy přitom zůstala komentovaná fakta a - od nich se odvíjející – úvahy, přičemž meritem faktografickým jsou celá druhá a třetí část práce. Každá z nich sestává ze sedmi kapitol a přednost tu získalo někdejší sovětské Rusko (neboli Sovětský svaz), a to v kapitolách 3 až 9. Oproti tomu Třetí říše (kapitoly 10-16) teprve následuje. A zatímco v první z těch „caus“ vypráví Taylor výtečně děje čtyř děl Deset dní, které otřásly světem, Tři písně o Leninovi, Alexandr Něvský a Pád Berlína, Německo jej nejvíce zaujalo skrze snímky Triumf zla, Věčný Žid, Strýček Krüger a Kolberg.

Bylo, ptejme se, náročné vybrat pro politologovy analýzy právě tuto osmu? Bezpochyby! A to se autor již napřed rozhodl, že pomine filmové týdeníky (jejich dobový vliv přitom byl značný), a to se autor musil či chtěl řídit tím, nakolik je dnes ten či onen film dostatečně dostupný. – A právě následkem tohoto kritéria pomíjí dokonce i výrazně modelový, ale v archivu uzamčený protisovětský (nacistický) snímek Krvavá vichřice (1935). „Psát o filmu, na který se čtenář nemůže podívat? To postrádá smysl,“ ví.

Zrovinka tak se ovšem Taylor toužil vymanit všem těm příběhům, o kterých toho už je napsáno až dost. Ale Triumf vůle (1934-1935)? Ten tu navzdory všemu zůstal. Je „příliš důležitý“ a autor ho nemohl jen tak odepsat.

Naopak vynechal Křižník Potěmkin (1925). To však z toho důvodu, že právě o Potěmkinovi tehdy chystal (a později skutečně i vydal) samostatnou monografii.

Do původní verze knihy (2000) sice Taylor pojal také Pudovkinovu Matku (1926), nicméně revidované a Petruškou Šustrovou u nás přeložené vydání z roku 2009 ji vypustilo z podobného důvodu: veškerá Pudovkinova tvorba přijde totiž autorovi hodna daleko mocnějšího připomenutí a chce taky jí věnovat samostatný svazek. A jelikož je neúnavný, rozhodl se zrovna tak zpracovat zvlášť i veškeré „stalinistické“ muzikály a hudební filmy.

Zastavme se teď aspoň u několika knihou probíraných filmů; ale ještě předtím zdůrazním jedno. Taylor neanalyzuje strukturu děl nijak namátkově a raději prochází filmy... doslova záběr po záběru.

Pád Berlína (1948-1949) se kdysi stal velkolepým darem Mosfilmu ke Stalinovým sedmdesátinám a učinil ruského diktátora na plátně skutečným bohem. Není přitom bez zajímavosti, že tvůrci místy kopírovali propagandisty nacistické. Nijak přehnaně, ale také, a v v Pádu Berlína se tak vyskytuje i scéna inspirovaná sekvencí z Triumfu vůle, kde příslušníci Říšské pracovní služby uvádějí se vztyčenými rýči a jeden po druhém, ze kterých částí Říše přišli. V ruském filmu narazíme na totéž, i když ona místa pochopitelně vyvolávají vojáci.

Pád Berlína je skutečně až nebetyčně, neuvěřitelně a vlastně i krutě nerealistické dílo a jeho ústřední hrdinové, totiž Aljoša a Nataša, nejen se štěstím přežijí válku, ale sám „veliký“ Stalin přiměje v jednom momentě mladíka, aby dívce vyznal lásku, a ve finále se potkají znovu. To již „báťuška“ Stalin přímo v Berlíně a kousek od Hitlerova bunkru požehná jejich svazku. Jak jen Stalina oba milují! Ale následují ještě finální a skutečně extrémně toho vraha glorifikující záběry, kde vidíme jen vůdcovu vznešenou hlavu na pozadí vlajících praporů. A to je zas parafráze Německo pár let předtím propagujícího trháku Kolberg (1943-1945).

K tomuto filmu dovolte aspoň malou poznámku – a míří na všechny ty, kteří se neprávem pozastavují nad tou neuvěřitelnou skutečností, že pro natočení naposled zmíněného Harlanova veledíla o statečném městě Kolberg, které kdysi odolávalo Napoleonovi, byly dokonce odvolány síly z fronty. Výsledek se navíc promítal – a znovu a znovu - ještě zjara 1945, kdy už do skončení bojů chyběly jen týdny. Bylo to přece zbytečné, ne? naznačuje i Taylor.

Snad. Nicméně Joseph Goebbels to, myslím si, už věděl vše také a vědomě (či polovědomě?) předpokládal, že i poté, co přijde prohra (a on spáchá i s dětmi a s manželkou sebevraždu), film zůstane. Zůstane - a provždy už bude Německo do jisté míry ospravedlňovat. Zpětně. A byť ne v očích každého. Asi se nemýlil – a něco podobného ostatně platí i pro mnohé další „perly propagandy“ éry nacismu.

Tolik ke Kolbergu, který je sice schematický a plný neskutečných klišé, ale i proto stojí stále za vidění. Oproti tomu Alexandr Něvský (1938) naopak byl až podle protiněmecký snímek a hnusným, ryze protibritským paskvilem se stal i film Strýček Krüger (1941), který vedle bezpočtu dalších děsuplných klišé předvádí, že to byli právě Britové, kdo „vynalezl“ koncentrační tábory. Což je i není pravda, neboť obdobná zařízení, kde se bohužel masově umíralo, znala už válka Severu s Jihem.

Navzdory všem těmhle skutečnostem i nepochybné brutalitě Britů film Strýček Krüger falšuje až fascinujícím způsobem historii búrské války a zdařile ospravedlňuje jakkoli surový útok na Británii let čtyřicátých. A zatímco Krüger, tento dobrotivý vůdce Búrů, je v jedné scéně památně stylizován do Krista při Kázání na hoře, lord Kitchener byl dle téhož scénáře především bezohledným Britem, který už v Africe rozpoutal to, čemu se říká totální válka.

Mistrovským kouskem propagandy zůstal ovšem i dodnes právem zakázaný kvazidokument Věčný Žid (1940) Fritze Hipplera, jehož působivost je tak mocná, že zhlédnutí přesvědčí o pravdivosti nacistického náhledu na věc každého. A skutečně i diváctvo židovského původu.

Zvlášť vyvrcholení tohoto ubohého, pokřiveně prolhaného spektáklu spolehlivě vyvolá antisemitismus., a to i u Žida, přičemž ministr propagandy Joseph Goebbels si naprosto po právu zakládal na (už jistou dobu předtím připravené) scéně rituálního podřezávání.

Chtěl tu odpudivost dokonce prosadit již do filmu Žid Süss (1940), jehož režisér Harlan se ovšem podobnému údělu vykroutil, byť s mírně odřenýma ušima, když říšského demagoga přesvědčil, že by obdobný šok určitě přebil celý zbytek jeho příběhu, jenž je sice nepochybně taky mistrnou propagandou, ale jde o přiznaně fiktivní příběh.

Ale vraťme se k autorovi knihy. Richard Taylor dnes bývá občas napadán konzervativními historiky, kteří si „vědeckost“ nezvládnou ani dnes představit bez psaného slova (jak připomíná v doslovu ke knize Petr Kopal), nicméně americký badatel White smysl podobných útoků nevidí a má patrně pravdu, když říká, že „každá psaná historie je přece produkt přesně týchž postupů, jaké se používají v produkci filmové reprezentace“.

Závěrem jen detail. Autorce překladu Petrušce Šustrové, odpovědnému redaktoru Václavu Žákovi i technické redaktorce Monice Chomiakové uniklo jen málo chyb, to uznejme; nicméně na stránce 377 nahoře zaspali. Od slova SKEPTIKŮM se opakuje poměrně dlouhý odstavec ze středu stránky předchozí.

Richard Taylor: Filmová propaganda. Sovětské Rusko a nacistické Německo

Do češtiny přeložila Petruška Šustrová a doslov napsal Petr Kopal

V edici Šťastné zítřky vydalo co její 20. svazek nakladatelství Academia za finanční podpory Akademie věd České republiky. Praha 2016. 432 str. ISBN 978-80-200-2534

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB