„Kacířská kniha o televizní krizi

Email Tisk PDF

žantovský přebalVyšla dlouho očekávaná kniha Petra Žantovského Mediální manipulace a krize v ČT v roce 2000. Jedná se o monografii či příručku nejen, ale především pro studenty žurnalistiky či novinářské adepty na jakékoli úrovni. Jakkoli jsou autorem zvoleny ty nejjednodušší metody, z nichž vyniká chronologie a suchá fakta, tak jde o práci záslužnou, svým způsobem zlomovou. Vychází vstříc selskému rozumu. Nejedná se ale jen o špičková studijní skripta. Kniha pomůže každému, komu není vývoj naší dnešní společnosti lhostejný a trápí ho. Najde v ní více odpovědí, než by čekal. A takových, co se angažují a sami blogují, je čím dál více.

 

 

Ono vlastně nelze napsat klasickou knižní recenzi, protože práce Petra Žantovského je skutečně chronologická, výčtová a souhrnná. Ale právě v takových je dnes obrovská síla. Připomíná dlouho zamlčované informace, notně upozaděné v tunách balastu a mediálních nepravd.

 

„Kacíř“ Žantovský

Žantovský se opírá o vlastní zkušenosti z médií, akademickou erudici a hlavně zkušenosti z tehdejšího členství v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a zkušenosti pečlivého mediálního a ničím nezatíženého pozorovatele kulturního, mediálního a politického vývoje v naší zemi za bezmála 30 let. Jako zástupce „kacířské“ (rozuměj: vůči převládajícím proudům nekonformní) strany našeho veřejného prostoru má také své věrné pomlouvačské mopslíky. To patří k výbavě každého duševního rytíře.

Jeho nadhled je pověstný a v případě této téměř výhradně výčtové práce nemohl být tento odstup již větší. O to zákonitější je jeho motivace sestavit dohromady všechny související informace, žádnou nezamlčet, ani neohnout a nabídnout je čtenáři, který se opravdu chce něco dozvědět, nezkalený obraz tehdejších událostí. Žantovský naprosto rezignuje na nějakou mediální slávu či okamžitý vděk, ale prostě dodává obecenstvu chybějící informace. Jde o pracně sestavený souhrn událostí, které vedly ke krizi v ČT na přelomu let 2000 a 2001 a které se staly příčinou guerillového obsazení instituce mimo zákon se nalézajícími zaměstnanci, kterou skrze Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR a poslanci volenou Radu ČT „kontrolovala“ veřejnost. To redaktorům a zaměstnancům a hlavně jejich podporovatelům (pravým strůjcům puče) nijak nebránilo v tom, aby nejen sobě a této instituci, ale de facto celé zemi udělali ostudu daleko za jejími hranicemi. Ta zmíněná kontrola veřejnosti totiž kvůli politickému krytí zaměstnanců naprosto selhala. Ale jako noví členové NATO (1999) a EU (2004) jsme v tom nebyli sami. Šlo zkrátka o to, zasunout Českou republiku pod plnou správu těchto nadnárodních institucí, a v tom by jakýkoli náznak vlastního národního zájmu či záblesk vlastenectví velmi vadil.

 

ČT – ambasáda nadnárodní korupce

ČT musela znít jedním, neautentickým, nečeským hlasem, reportáže a pořady neměly (a nemají) odrážet skutečnost a sloužit tak divákům. Naopak, šlo o to – a platí to dodnes – vyvrátit právě onu veřejnou kontrolu. A jak dnes můžeme vidět, dovedli svou snahu do pravého opaku. ČT netočí jen o ministrech, jak se jim vede v naplňování západní nastrčené sorosovské agendy, ale i kdejakou banalitu jako nový chodník v Horní Dolní. To není jen zalepení prostoru a času balastem. To slouží naopak ke kontrole institucí, včetně municipalit a nejmenších obecních rozpočtů. ČT tím říká: „Sledujeme vás a ohonorujeme mediální slávou, když budete spolupracovat. V opačném případě uvidíte!“ ČT online a všem na očích korumpuje veřejností zvolené zástupce pozlátkem okamžité slávy a získává je tak, aby legitimizovali její zvrácenou dramaturgii. K dovedení do této „dokonalosti“ vedla právě revoluce v letech 2000/2001.

Petr Žantovský toto dobře věděl tehdy a ví to i dnes. Máme tedy před sebou materiál, který v první řadě znamená revoluci a nebezpečí pro naše „akademické“ prostředí. To je naopak líhní mladých, kariérou před kamerou vábených a také k podplacení nejnáchylnějších dětí, kterým právě na těchto učilištích chirurgicky odstranili základ zdravého ustrojení každého novináře – úctu k faktům, kritický odstup a rozlišovací schopnost. Hlavně ČT je pověstná tím, že v ní do mikrofonu sebevědomě chrlí veškerý mentální plevel tohoto světa kdejaká nedovzdělaná nula. Jsem zvědav, jak se s tím vysokoškolští pedagogové – sami zčásti mediální hvězdy ČT (jak jinak) – vyrovnají.

 

Šlo o nejvyšší politiku

Žantovský si správně všímá skutečnosti, že TV krize nevznikla koncem roku 2000, ale zaděláno na ní bylo hlavně v letech 1997 (Sarajevo, tedy pokus o svržení Václava Klause) a 1998 (vzkříšení ODS s podceňovaným Klausem), kdy se po dlouholetém a spolehlivém Ivu Mathém stal generálním ředitelem ČT mladý Jakub Puchalský, který ke zděšení novodobých normalizátorů v ČT vyměnil řadu lidí ve vedení a ještě pustil do éteru kacířský seriál Třicet případů majora Zemana.

To byly velmi turbulentní roky, zvláště když se v roce 1998 nepodařilo politikům, blízkým tehdejšímu prezidentu Havlovi, vlastní neschopností sestavit poddajnou koalici (J. Ruml to odmítl) a Klaus se Zemanem vypálili všem rybník uzavřením tzv. Opoziční smlouvy. To odstartovalo několikaleté zákulisní tahy a vytváření nových pátých kolon uvnitř ODS a ČSSD (Havel například vyzdvihoval mladé ve vládní ČSSD P. Buzkovou, B. Sobotku a S. Grosse). A ty se zapojily hned do práce.

Muziku přitvrdila také další, v mnohém ohledu nezákonná akce, srovnatelná s TV krizí – předání Investiční a poštovní banky z rukou stranicky propojených manažerů s ČSSD a českým byznysem do rukou ČSOB, ovládané už tehdy lidmi kolem Havlova finančníka Zdeňka Bakaly.

Ministrem vnitra byl tehdy S. Gross a guvernérem centrální banky návštěvník Bakalova Sdružení Lípa Zdeněk Tůma. Politicky motivovaná „krádež“ IPB se udála v červnu roku 2000. TV krize z prosince toho roku se dá brát také jako odpověď na zničení banky. Každopádně metody protagonistů inspirovaných V. Havlem byly v obou případech krajně nevybíravé a měly opačné znaménko než veřejné proklamace kritiků Opoziční smlouvy. V obou těchto smutných případech zvítězila korupce pomocí nezaslouženého vlivu (mladí politici a ještě silnější TV redaktoři), obrovských rozpočtů obou institucí, prohrál rozum a český stát. Bakala pak svůj triumf korunoval další skandální akcí –privatizací OKD z rukou mladého a perspektivního ministra financí Sobotky. Kdoví jak by to dopadlo, kdyby Bakala předtím nevyhrál válku o ČT. Ale se ziskem obou kót se samozřejmě počítalo.  Stejně jako Petr Žantovský „svou“ televizní krizi, by někdo měl objektivně a pečlivě popsat i tuto velmi související partyzánskou akci v IPB, v níž obdobné síly neváhaly použít represivní složky státu.

Krize v ČT je ostudným selháním těch, kteří se tehdy a možná i dodnes považují za elitu národa. Asi v této rovnici bude něco špatně, když naopak pustili plně stavidla nezákonnosti a pošlapání veškerých jimi samotnými halasně proklamovaných etických pravidel. K elitě národa ve skutečnosti patří ti, co mají úctu k vlastnímu národu, kterému skutečná fakta – a nejen o krizi v ČT - dnes tolik chybějí.

 

Petr Žantovský: Mediální manipulace a krize v ČT v roce 2000. Praha: IVK 2015, ISBN 978-80-87806-97-5

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB