To nejlepší z Vrchlického


 

Vrchlický přebalVýbory z díla Emila Fridy (1853-1912) vycházejí od roku 1893, kdy Wunsch editoval knihu s poněkud bombastickým názvem Jaroslav Vrchlický jako učitel lidstva.

 

 

Napřesrok připojil k ní ještě i díl druhý Jaroslav Vrchlický jako básník milostný a sám mistr připravil jinou knihu dle vlastního výběru. Jen do konce devatenáctého století následovaly tří další výbory a do smrti autorovy ještě čtyři. Roku 1913 vyšla pak Vrchlického čítanka, nicméně žádná z těchto knih ještě nemohla čerpat z díla jako celku, který se uzavírá přinejmenším teprve roku 1930 sbírkou Kvítí Perdity.

Kritik Arne Novák svůj vlastní výběr uspořádal roku 1933 a po čtyřech letech jej vydal v rozšířené verzi. Roku 1939 přichází Beneš Buchlovan s knihou některých Vrchlického sonetů a za druhé světové války vydává František Krčma Rozmarné balady (1942). Mezi lety 1945 a 1952 se nevynořilo více než Výbor z Vrchlického epiky (1947), ale již rok 1953 se zarojil hned šesti svazky: tři ke své edici potřeboval Seifert, ale výběry vydali i Vrchlického dcera Eva a po jednom badatelé Vítězslav Tichý a Milan Jungmann. Ten připravil i Vrchlického Epické básně (1956) a Deset básní Jaroslava Vrchlického editoval dvě léta potom malíř Max Švabinský, jehož Druhých deset básní Jaroslava Vrchlického vychází roku 1962. Už roku 1961 ovšem opět přispěchal Seifert s výborem Duha na zemi.

Roku 1966 vychází výběr Jiřího Brabce a Josefa Bruknera Host na zemi a mezi roky 1973 a 1983 následovaly další čtyři edice vč. knihy Za trochu lásky (1979), která mě zastihla na gymnáziu. Zdeněk Pešat má v Lexikonu české literatury soupis dokonce devětatřiceti výborů z díla Jaroslava Vrchlického jen do roku 2002, kdy vychází Fikarova edice Kalný krystal; nicméně ten první Kabinet mistra Vrchlického (2016) sestavil až letos básník Ivan Wernich (*1942), když vybral z dvaaosmdesáti Vrchlického knih veršů devětaosmdesát básní a - přesně řečeno – tyto objevil „pouze“ v šestatřiceti Fridových knihách a jednom nedatovaném dopise Karle Bezdíčkové z let devadesátých předminulého století.

Ivan Wernisch jistě nevybíral špatně. Nejčastěji těží z knihy Hořká jádra (1889), a to šestkrát, a po pěti básních vyjímá ze svazků Bodláčí z Parnasu (1893), Napadlo rosy (1896) a Tiché kroky (1905). Nu, a každá ze čtyř Vrchlického sbírek Co život dal (1883), Jak táhla mračna (1885), Moje sonáta (1893) a Duše – mimosa (1903) mu poskytuje básně hned čtyři. – Já sám vybral pro tuto příležitost z výboru jen noční a „venkovský“ Přelud vteřiny, který je fakticky působivým hororem upomínajícím na Edgara Allana Poea i Karla Jaromíra Erbena, a slunečné a „pražské“ verše prchajícího mládí Promenádní koncert.

 

***

Přelud vteřiny

Jak v mírném cvalu naši koně jeli,

kraj barvy ztrácel jako freska stmělý,

již deště smyly, větry ošlehaly...

Pár topolů, jež osaměle stály,

se rýsovalo siluetou jemnou

na čistém nebi, a nad zemí temnou

a pod topoly blíže skalní stěny

se venkovský táh hřbitov opuštěný,

tvar trojúhelníka měl, květů málo

a křížů ještě míň na rovech stálo,

a smutek nesmírný vál z pouště všeho,

z těch zdí a domku čerstvě bíleného,

jenž, kde se trojhran v zdí úzký cíp dloužil,

čněl, za komoru pro umrlé sloužil.

Van táhl ostrý krajem, zem se chvěla

a jediná jen hvězda osamělá

nad pustým hřbitovem tím v temnu stála.

Tak vysoká, tak vzdálená, tak malá

jak naděj v srdci lidském v nové žití,

když to, jímž dýšem teď, se v niveč zřítí...

Tak jak jsem kol jel, srdce smutkem ztuhlé.

mně zdálo se, že v úzkém zdí dvou úhle

za komorou se bílý kostroun drápe,

v kraj nahlížeje hnáty po zdi tápe,

svit hvězdný táh se po kostech a dříku...

Však to byl pouze přelud okamžiku,

neb vtom již koně v nový trysk se dali,

a všecko, přelud, sjelo mezi skály...

*

Promenádní koncert

Kaštany jsou samé květy.

Dámy nové toalety

ukázati vyšly nám,

při hudbě ve chladném stíně

v zlatém písku na Žofíně

chodí s pány sem a tam.

Jaký vír to a shon pestrý!

Mladost, krása, obě sestry,

rendez-vous si daly sem.

Mladost! Krása! šeptneš v tichu

a v té hudbě, řeči, smíchu

je ti všechno – prázdným snem.

Roztržitě zraky zvedáš.

Mladost ztratils, krásu hledáš...

u nohou tvých žlutý list,

výtkou v hudbu šum zní stromů.

Nebylo by líp jít domů,

v Donu Quijotu dál číst?

 

Jaroslav Vrchlický: Kabinet mistra Vrchlického. Vybral a uspořádal Ivan Wernisch. Vydalo Druhé město – Martin Reiner. Brno 2016. 128 stran. ISBN 978-80-7227-378-2

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB