Nejen o product placementu v nové knize Stephena Kinga Právo nálezce


King nálezce obalUž když jsem (roku 1991) louskal Nadaného žáka alias „prvého Kinga v češtině“, fascinovaly mě (v textu geniálního stylisty) odkazy na písničky, filmová díla i beletrii. Product placementem bych to nenazýval, pokud však jednou žijete jako Král strašidelna, a tedy den co den literaturou, filmem i hudbou puštěnou při práci, do vaší tvorby se podobné „produkty“ promítnou prostě již automaticky, přičemž vy sami zůstanete nevinní a bezelstní, řekl bych. A pokud vám chce za podobné promítání ještě někdo platit? Jde o jeho věc.

 

 

Objevil jsem tedy tenkrát jako mnozí Stephena Kinga a brzy i pochopil jednu z jeho metod ozvláštnění. Došlo mi taky, že tak podává ruku čtenáři, a časem jsem si na to rád zvykl. Samo sebou netvrdím, že je jedním jediným z autorů na Zemi ozvláštňujícím tak svá díla, nicméně typické je to proň dost. - Asi jako také to, že odkazy z jeho napínavých příběhů (ať už hororových anebo thrillerových) netrčí. Ač nebývají jejich přímou součástí, ale spíš dotvářejí charaktery či prostředí.

Platí to, co jsem teď připomněl, i o nejnovějším Kingovu románu Právo nálezce?

Aby neplatilo. A tím spíše to platí, že se tentokrát jedná o příběh zavraždění slavného spisovatele a následného hledání jeho cenných zápisníků. Taktéž v důsledku onoho pátrání se (po typické narážce na Zlatého brouka a Ostrov pokladů) ocitáme až na pomyslných polích kšeftmanství s knihami a autor tudíž smí ještě víc než jindy popustit uzdu vášni pro odkazy a zmínky své krve. A hle: kterákoli knížka s věnováním prý kupodivu mívá menší hodnotu než tatáž „jen“ autorem podepsaná, jak zvíme.

Právo nálezce je přitom uvedeno slovy Se vzpomínkou na Johna D. MacDonalda a není to poprvé, co King ve svém rozsáhlém díle akcentuje právě tohohle klasika detektivek, odedávna mu milého (a můžete hádat, v kterém ze svých románů to už provedl). Vraťme se však k příběhu skutečné krve; právě se schyluje k vraždě sekerou (str. 213) a budoucí vrah se zajímá o MacDonaldův Mys hrůzy, a to v krámě zvaném Vzácná vydání Andrewa Halliadye, jehož majitel nám ještě před strašlivou smrtí vyslepičí alespoň pár faktů o oněch skvělých MacDonaldových knihách s Travisem McGee. Těch, které v názvech vždy mívaly „nějakou barvu“. A jelikož i nový Kingův román je detektivka, sedí podobná doplnění opravdu lépe než kdy jindy; nicméně pozor, na mnoha místech budete zrovna tak zpraveni o skutečné literární klasice. Opakovaně tak dojde na Kurta Vonneguta (podepisoval prý ale „kdeco“ a jím signované knihy tak nemají valnou hodnotu), setkáte se s Hemingwayem a typickou jeho chlapáckou pózou (str. 328) a dotknete se i Philipa Rotha, za nejlepší jehož dílo je nepřímo označena Americká idyla, oblíbená zde četba vězňova (str. 132).

A brutálně Kingem odpravený spisovatel? Inu, na str. 325 je (pro změnu) přirovnán k Johnu Cheeverovi, od něhož je tu zmíněna povídka Plavec, přičemž už na stránkách 260-261 došlo na regulérní pokus srovnat román Koně se také střílejí s Hrozny hněvu.

A Hlava XXII? Tu aspoň provrtá v poličce kulka.

Ale nepropírají se jen knížky, obdobně jsou doporučovány i filmy a nejvíc asi Kmotr II. Z něhož je citována šňůra hlášek. Načež... (cituji).

Ukázka 1:

„Tady mám na CD soundtracky tří svých oblíbených filmů: Cesta do zatracení, Vykoupení z věznice Shawshank a Kmotr II. Který je podle mého názoru nejlepší. I když Thomas Newman je - celkem vzato – působivější skladatel než Nino Rota. Hudba Thomas Newmana je mysteriózní.“

„John Williams, Schindlerův seznam,“ kontruje Jerome. „ten nic nepřekoná.“

„Jerome, nechci říkat, že kecáš blbosti, ale... vlastně kecáš.“

Zde jen dodejme, že si King dělá reklamu na film o věznici natočený dle vlastní jeho předlohy... Dodejme však i, že při jiné příležitosti zabrousí také do světa výtvarného umění, a tak nám je na stránkách 192-193 zcela nenásilně prezentován obraz Edwarda Hoppera. - Ale dost placementu... O čem ta odkazy nabitá kniha je? A stojí vůbec za přečtení? Inu, stojí.

Částečně sice je provázána s románem Pan Mercedes (2014, česky téhož roku), za který King převzal Cenu Edgara Allana Poea, ale to nijak neruší a obzvlášť závěr, navazující právě na konec Mercedesu, upomená (ale ne. Další aluze!) jak na Mlčení jehňátek, tak na Dotek medúzy.

Tím o hodně podstatnějším ovšem zůstane, že Právo nálezce implicitně řeší rozdíl mezi infantilním a zralým přístupem k literatuře i životu, jakožto rozdíl mezi potřebou stát se výjimečným a nutností na to postupně v životě „moudře“ rezignovat a splynout s davem.

A řeší i kontradikci mezi osudovou cestou jednoho zpočátku skvělého mladíka až do pekel a poutí, která by jej spasila.

A rozdíl mezi sny a skutečností.

A mezi ideály a realitou. A v prokletém, pekelném okamžiku, kdy přitažlivá učitelka předá svému rozporů plnému žákovi ONU knihu Běžec, nemůže ani vzdáleně tušit, jaký řetěz událostí bude následovat, a prozrazovat více by nebylo fér. To tedy nebylo, nicméně není sporu, že mistrný thriller Právo nálezce tematicky a na vyšší úrovni navazuje na tu linii „kingovek“, do níž náležely Temná půle, Tajné okno do skryté zahrady a obzvlášť román Misery nesmí zemřít. A jako naschvál tu opět funguje jeden fanaticky spisovatele milující čtenář, který idolu začne zazlívat, že ačkoli v skrytu dál a dál píše, přestal vydávat.

A sice nemá na trhu novinku, ale zápisníky plní.

A není to tedy žádný písař Bartleby, jak bychom řekli s moudrou knihou Enrique Vila-Matase o autorech, kteří se dobrovolně odmlčeli.

Ukázka 2:

„Jestli řekneš pravdu, možná ti ty zápisníky necháme,“ sklonil se k němu. „Budeš ke mně upřímný, génie? Chci vědět tohle – proč jsi proboha musel svého hrdinu Jimmyho Golda takhle ponížit – podrazit mu nohy a ještě mu šlápnout na hlavu?“

V díle Běžec míří na západ, které je teprve v těch zápiusnících, se stane znovu sám sebou, chtěl Rothstein říct. Svým vlastním já. Chtěl to říct, jenže pan Žlutý teď ukázal tvář a z pravé přední kapsy kostkované bundy vytahoval pistoli. Vypadal truchlivě.

„Vytvořil jsi jednu z největších postav americké literatury, a pak se na ni vysereš,“ řekl. „Člověk, který tohle může udělat, si nezaslouží žít.“

 

Stephen King: Právo nálezce. Pavel Dobrovský – BETA, Praha 2015. 336 stran

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB