Dějiny jako tajemství

Email Tisk PDF

odpovědnost přebalFrancouzský filosof Jacques Maritain (1882–1973), jehož dílo poprvé vstoupilo mezi české čtenáře prostřednictvím překladů Josefa Floriana, Otto Alberta Tichého, Václava Renče, Leopolda Vrly a Vojtěcha Gaji, patří mezi myslitele a autory křesťanské duchovní orientace, jejichž jména, osudy a knihy jsou známé snad každému, kdo se někdy alespoň letmo setkal s filosofií, teologií a estetikou.

 

 

 

Předválečný zájem o Maritainovo dílo, vycházející převážně z katolického intelektuálního prostředí, byl narušen poválečnými poměry. A i kdyžjacques-maritaine o Maritainovi a některých perspektivách novotomismu přemýšlel a psal mj. filosof Milan Machovec, vydávání křesťansky zaměřených titulů bylo v době vlády srpu a kladiva osekáno na naprosté minimum. Určitá renesance Maritainových textů přišla po roce 1989, kdy se jich ujala různá nakladatelství: Krystal OP, Paulínky a Triáda, jež se Maritainovu odkazu věnuje systematicky. Velká část jeho filosofických prací však zůstává doposud nevydána, a tak lze jen doufat, že se k českému čtenáři dostanou další z více než šedesáti titulů, kterými Jacques Maritain přispěl k dějinám filosofického myšlení.

 

Připomeňme na úvod některé z Maritainových současníků, kteří se stali rovněž jeho přáteli; a třebaže leckdy vycházeli z odlišných duchovních pozic a poměrů, dokázali spolupracovat na díle, které se stalo oslavou toho, kterému kdysi uvěřili. Byli to spisovatelé, básníci, filosofové a teologové, kteří tvořili pozoruhodnou obec stejně nebo podobně smýšlejících. Jednalo se o společenství ekumenické, o přátelství duchovního přesahu, které se zdá být i dnes neodolatelně nakažlivé. Ernest Psichari, Charles Péguy, Emmanuel Mounier, Marc Chagall, Georges Rouault, Léon Bloy, Georges Bernanos, Henri Bergson, Romano Guardini, Arthur Lourié, Nikolaj Berďajev, Jean Cocteau, papež Pavel VI. a samozřejmě také ta, kterou z celého srdce miloval a ctil – manželka, básnířka a filosofka ruského původu Raïssa Maritainová. „Dimidium animae meae – polovina mé duše.“

 

Maritainova filosofického uvažování se není třeba jakkoli bát. V žádném případě nejde o kabinetní suchopár, který čtenáře odradí již na samém počátku nesrozumitelností výrazů a komplikovaností větných vazeb. Autorův vysvětlovací talent a civilní způsob vyjadřování jsou důležitými prvky jeho díla a to i tehdy, když se nebylo možné vyhnout některým latinským pojmům a kategoriím. Ne nadarmo byl sám Maritain věrným přítelem básníků a umělců a z jejich tvůrčího počínání čerpal i pro svoji celoživotní práci. Jeho dílo je otevřené jak pro ty, kteří se zabývají reflexí myšlení sv. Tomáše Akvinského, Aristotela nebo Jana od sv. Tomáše, tak těm, kteří hledají odpovědi na vlastní tázání ohledně pramenů, směřování a cíle života, umění, kultury, lidského poznání a vzdělávání. S otevřeností souvisí i filosofova veřejná činnost, naplněná přednáškami a diskusemi na evropských i amerických univerzitách, stejně jako tříleté období, v němž vykonával funkci francouzského velvyslance ve Vatikánu. Dvě slova – velká přátelství, která jsou rovněž názvem knihy Raïssiných vzpomínek, nejlépe vystihují životní osudy Jacquese a jeho ženy. Být s druhými a pro druhé. Být v pohybu myšlenkovém i fyzickém, v němž je možno důstojně putovat tímto světem a na jeho konci – snad – spatřit boží tvář.

 

Kniha O filosofii dějin v pečlivém a citlivém překladu Karla Šprunka přistupuje k dějinám (dějinným událostem) a historii (studiu, popisu, výkladu dějin) s přesvědčením, že v lineárním, křesťanském pojetí času mají dějiny svůj nadpřirozený smysl a nepohybují se v kruhu věčného návratu. Tak, jako je člověk jejich spolu-tvůrcem, i dějiny jej v dobrém i zlém ovlivňují. Existuje vůbec, ptá se Maritain, historická pravda a jistota a jaká je hodnota historického poznání? Odpovídá, že hodnota a pravdivost historie byla, je a bude přímo úměrná lidskému bohatství badatele a tomu, jak těsně je spjat s předmětem svého zkoumání. Nazírá totiž a interpretuje historická fakta na základě svých intelektuálních a odborných schopností a rovněž skrze svoje lidské (a duchovní) zakotvení. Filosofie dějin, která u Maritaina předpokládá metafyziku a souvisí s morální filosofií, zkoumá spíše obecné rysy konkrétního dějinného údobí, nebo se zaměřuje na některou z hlavních charakteristik dějin jako takových. Filosof dějin usiluje osvětlit důvody a hlubiny dějinných procesů a změn. Snaží se, i když poznává jednotlivosti abstraktnějšími a obecnějšími pojmy než historik, sestupovat k jednotlivostem hlouběji než historická věda.

 

Autentická filosofie dějin má dva podstatné prvky. Dějiny nejsou problémem, který se má nějakým způsobem vyřešit, ale jsou tajemstvím, které se má nazírat. Princip Maritainova chápání filosofie dějin pak zní takto: „Dějiny nemohou být rozumově vysvětleny ani rekonstruovány podle nutících zákonů. … mohou být charakterizovány, interpretovány či dešifrovány do určité míry a co do určitých obecných aspektů.“ Filosof dějin se nesnaží o jejich apriorní, vyčerpávající a vědecké vysvětlení. Autenticita filosofie dějin spočívá podle autora v obecné filosofii, kterou předpokládá a jejíž nedílnou součástí je lidská svobodná vůle, důstojnost lidské osoby a existence Boží. Tam, kde chybí víra v existenci Boha a kde je Bůh zcela zbaven svého působení na dějiny a v širším ohledu na celé stvoření, vyvstává potřeba nahradit transcendentní boží vůli (úradky) něčím, co tam po exkluzi transcendence chybí.

 

Dějiny a jejich vnitřní pochody tak mohou být považovány za něco naprosto chaotického, co nepodléhá žádným zákonům, ať přírodním nebo duchovním. Mohou být chápány jako věčné cykly vznikání a zanikání kosmu. A mohou mít též podobu, které si Maritain všímá a kritizuje u Hegela, pro něhož jsou dějiny sebevývojem absolutního Ducha, anebo ráz, který autor spatřuje u Marxe, u nějž „je sama hmota obývána a aktivována logickým pohybem, pohybem dialektickým“. Místo toho, aby se Marxova filosofie dějin stala „panteistickou a antropocentrickou“, bere na sebe podobu ryze ateistickou a spatřuje člověka kráčejícího kupředu ke zbožštění sebe sama, jenž směr a pohyb dějin nemůže ani částečně měnit. Tkví v tom, po našich dějinných zkušenostech, ještě vůbec nějaká naděje a smysl?

 

Ani Maritainovi není filosofie dějin možná bez „světla teologie“, i když zájem obou disciplín je odlišný. Teologie dějin se zabývá dějinami z hlediska vývoje církve, zatímco filosofie se zaměřuje více na dějiny světa, kultury a civilizace, avšak z hlediska vývoje světa. K čemu tedy ona špetka teologie a prorockých darů? Pokud je cílem dějin v křesťanském ohledu otázka spásy a zavržení člověka, je to právě teologie, která může historikovi i filosofovi dějin pomoci osvětlit to, co Mircea Eliade nazval transhistorickým významem křesťanství. Tento přesažný prvek dějin má co dočinění s nekonečnou řadou dějinných tragédií a pádů, které nemohou či nemusí být člověku vždy srozumitelné, třebaže jejich smysl se v čase, nebo na jeho konci, naplno projeví a dá poznat.

 

Transhistorický význam dějin rozvíjí Maritain o zákon tzv. dvojího protikladného postupu, který objevuje v podobenství o rozsévači známém ze 13. kapitoly Matoušova evangelia. Dějiny rostou společně v dobru i zlu. Dobré táhne člověka směrem vzhůru, nakolik se ten nechá přitahovat Bohem, zatímco zlé táhne člověka dolů. Přes všechna vítězství i prohry v dějinách sotva znatelné, nebo naopak historií zaznamenané do posledního detailu, směřuje člověk ke Zmrvýchvstání. Nadto je patrné, že v dějinách působí i síly tzv. neviditelné – lidská láska, modlitba, skutky spravedlnosti a tichá práce mimo obvyklý zájem lidí, které jsou prostoupeny mimořádnou tvůrčí, jednající energií. Snad i právě proto není šťastné adorovat, nebo zatracovat to které historické období a stavět proti sobě např. „temno a bídu středověku“ a „světlo a bohatství novověku“. Vše má své klady i zápory, svůj potenciál k budování i k destrukci jednotlivců nebo celých skupin. Průmyslová revoluce, rozvoj techniky, fyziky a atomové energie, to všechno je nadáno možnostmi dobrého, nebo tragického vyústění. Velká francouzská revoluce i první kroky novodobých demokracií jsou podle Maritaina dějinou nutností přechodu lidu ze stavu „poddanství“ do stavu „self-government“. Tyto často osudné dějinné zvraty mají své světlé i stinné stránky a náleží, jak Maritain již dříve podotkl, do tajemství světa. Záleží na člověku, do jaké míry nahlédne a pozná, slovy Maritainovými, svět pouze jako „protivníka“ (svět je tím, co není Bůh a co má své vlastní cesty uskutečnění), nebo jako svět „vykoupený a smířený“ Kristovou obětí jednou provždy a v nejvlastnějším smyslu navždy zachráněný. Obě pojetí k sobě mají zřejmě mnohem blíž, než se na první pohled zdá. Záleží, po jaké cestě a ke komu se člověk vydá a zda se mu tento zdánlivý protiklad podaří přemostit.

 

Myslím si, že Maritainova studie o filosofii dějin by měla být čtena zvláště těmi, kdo mají potřebu a touhu vstupovat do světa, aby ho poznamenali, proměnili a pozvedli, i těmi, kdo sami hledají nad-dějinný smysl lidského života.

 

 

Jacques Maritain: O filosofii dějin. Z francouzštiny přeložil a doslov napsal Karel Šprunk. Triáda, edice Delfín, 176 stran, 279 Kč, ISBN 978-80-7474-097-8.

 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz