Albert Schweitzer: symbol lidskosti z vlaku 3. třídy

Email Tisk PDF

 

Albert-Schweitzer výřez obalu knihy Albert-SchweitzerJe vůbec možné uchovat si určitou míru distance vůči člověku, který téměř ve všem, co dělal, byl příkladem hodným následování? A jde o něm psát alespoň s minimálním kritickým nadhledem,  když už kdysi legendární kolibří edice Supraphonu s jeho Naukou úcty k životu byla autorovi těchto řádek jednou z nejmilejších věcí nošených po kapsách? Myslím si, že to možné je.

 

Za Alberta Schweitzera, filozofa, teologa, lékaře, muzikologa a Bachova znalce a interpreta totiž vždy hovořilo samo jeho literární dílo, hudba a služba těm, o jejichž přítomnost a budoucnost se nikdo příliš nestaral. Vlády mnoha zemí stejně jako umělecké salóny velkých evropských měst a koneckonců i některé z církevních kruhů měly docela jiné starosti a zájmy a těch se, leckdy dodnes, nechtěly za žádnou cenu vzdát. Bylo tedy potřebí, aby se jeden Alsasan s vizáží starověkého reka vydal za druhé a sám se lámal jako chléb, kterého i po nasycení pěti tisíc zbylo dvanáct plných košů. 

 

Jsou to právě Schweitzerovy velké životní zlomy a střety – ať při studiu, v církevním životě nebo v jeho africké „pralesní“ misii – ve kterých se otevíráAlbert Schweitzer příležitost zastavit se a znovu si promyslet, čím vším nás tento muž, kterému lékaři po narození nedávali velké šance na život, inspiruje a čím rozechvívá. Plavba k cíli po řece Ogowe je symbolem člověka, jenž skrze méně či více uvěřitelné zázraky medicíny a lásky přichází po vodě k lidem, aby je uzdravil a sdílel s nimi a s celým světem svou univerzální filozofii kultury života.

 

Číst dílo Alberta Schweitzera nebylo a není rozhodně lehké; každá z jeho vrstev vyžaduje hlavně to, čemu se říká předporozumění. Pomalým, rozvážným vplutím do jeho myšlení se čtenář chtě nechtě vydává všanc jisté proměně, která ho bezpochyby čeká. Schweitzerovy teologické práce, filozofické texty i studie z oboru hudební vědy totiž prostupuje jen těžko opominutelné přesvědčení a víra, že život a jeho vnitřní a vnější vztahy mají svůj skrytý i zjevný etický smysl. A jak víme a můžeme vidět kolem sebe, není to oživující, jednající etika lásky a milosrdenství (ani ta křesťansky, ježíšovsky orientovaná), co by dnes lidi nějak zvlášť dramaticky uchvacovalo jako Eliášův oheň nebo jako vášeň dvou milujících se lidí.

 

Zdá se, že opravdu ještě existuje cosi jako schweitzerovské evangelium, které bylo třeba zbavit mýtů a nánosu neudržitelného patosu a zároveň narovnat jeho pomyslnou svatozář, která zčásti právem svítila měkkým, něžným světlem, jež neoslepuje, ale hřeje a dává růst.

 

Německému historikovi a teologovi Nilsi Ole Oermannovi se to v knize, vydané péčí nakladatelství Vyšehrad, podařilo. Vedle dřívějších memoárových knih o Schweitzerovi i vedle jeho vlastní autobiografie se zrodila kniha, která si kromě pečlivé rešerše rozsáhlého archivu a relektury nemalého množství sekundární literatury kladla za cíl učinit z doktora z Lambaréné skutečnou osobu, nikoliv kalendářového světce bez emocí, rozporů a touhy. Jelikož se v günsbašském souboru písemností zachovalo mimo jiné přes deset tisíc napsaných a přes sedmdesát tisíc přijatých dopisů, lze beze vší pochybnosti říci, že nositel Nobelovy ceny míru za rok 1952 nebyl géniem vyděleným ze společnosti nebo katedrovým učencem, bezpečně schovaným za zdmi svého duchovního, mystického světa.

 

Nils Oermann se v celé šíři své knihy Albert Schweitzer (1875–1965) pokusil vytvořit realistický portrét muže, jemuž kdysi učarovala slova, podle nichž proměnil celou svou duchovní i fyzicky hřmotnou bytost, pro kterou ho kdysi nazvali „blízkým příbuzným Pána Boha“. „Nebýt epigonem, ale originálem.“ To je přijaté Schweitzerovo vyznání na počátku jeho cesty do věčnosti. Nešel na ní rozhodně sám. Po jedné straně s ním kráčel Bůh. Po druhé jeho žena – Helena Bresslau Schweitzer.

 

Z mnoha témat, která Oermannova biografie otevírá, si vybírám jedno, jež pokládám za důležité. Týká se myšlenkového, filozoficko-teologického liberalismu a otevřenosti vůči druhým. Téměř všechny hraniční situace, ať při Schweitzerově studiu a obhajobách, ať v jeho kazatelské práci, v hudební oblasti nebo v medicínské praxi byly téměř vždy uvozeny určitým „ale“. Je to dobré, „ale“. Prošel jste, „ale“. Přijímáme vás, „ale“. Tyto podmínky a výtky přijímal, zdá se, Schweitzer s úplným klidem. A i když se tématy svého bádání a zájmů často vyděloval od tehdy běžného akademického kurzu, nebo se jimi dokonce (a ne ze zlé vůle) dostal do konfliktu se členem té které zkoušející komise, církve či misijní společnosti, nakonec pokaždé pocítil záchvěv tolerance a velkorysosti. Naléhavě se hájila potřeba svobodného myšlení a přesvědčení, že na tak rozsáhlou míru akademické i církevní svobody měl právo každý, kdo se poučeně a horlivě věnoval jakémukoli ušlechtilému předmětu lidské činnosti.

 

Sám Schweitzer, který vyrostl v umírněném ovzduší günsbašské fary, tuto svobodu „pro“ a zároveň odpovědnost vůči sobě, druhým i Bohu, vtělil i do svého celoživotního díla. „Obávali se“, píše alsaský rodák, „že bych svými náhledy mohl mást studenty.“ Přesto mu bylo dáno třikrát odpromovat, vyučovat, kázat a uskutečnit svůj sen, který by bez podpory drobných i větších dárců nemohl nikdy vzrůst. Myslím si – a velmi rád bych se mýlil – že jsme něco z této svobody a štědrosti do dnešních dnů poztráceli, ne-li ztratili úplně.

 

Otázku, kterou pokládá Dostojevskij a která byla blízká např. T. G. M. nebo čapkovské generaci: „Dobrá, člověk se nají – ale co potom bude dělat?“, znal možná v jiné variantě i sám Schweitzer. Do 30. roku věku chtěl studovat a věnovat se umění, aby se pak vydal službě nejpotřebnějším, a to často až do krajnosti, jež byla okolnímu světu nesrozumitelná a cizí; a je občas cizí i nám. Etika úcty k životu má totiž na paměti jednu základní věc: V jakékoli práci na sobě samém a ve svém díle, i kdyby bylo sebeintimnější, jednám zároveň vždycky za druhé. Jsem příkladem, který nelze přehlédnout. Zrcadlím se „v“ a jsem odleskem hladiny „pro“. To je krédo, které jsem si u Schweitzera zamiloval.

 

Oermann Nils Ole: Albert Schweitzer (1875-1965). Přeložil Petr Babka. Vyšehrad, 336 stran, 368 Kč, ISBN: 978-80-7429-536-2.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 03 Červen 2015 13:52 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz