Magnesia Litera: proč poroty vybraly tak, jak vybraly?


autor a jeho kniha výřezOrganizátoři knižní soutěže Magnesia Litera zveřejnili včera tituly, které se budou ve čtrnáctém ročníku ucházet o ceny v jednotlivých kategoriích. Přinášíme tento seznam rozšířený i o posudky jednotlivých porot.

Čtěte: Na koho pomrkává Magnesia Litera?

 

 

 

 

Devet-z-autoru-nominovanych-na-Magnesii-Literu-2015

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

LITERA ZA POEZII

porota: Vladimíra Bezdíčková (literární redaktorka ČRo), Milan Děžinský (básník), Miloš Doležal (básník a publicista), Simona Martínková-Racková (kritička), Karel Piorecký (kritik a literární historik)

Dan Jedlička: Sbohem malé nic (Perplex, Opava, 80 str.)

Hlas Daniela Jedličky (nar. 1973), básníka, překladatele z angličtiny a nakladatelského redaktora, se v jeho druhé sbírce jeví jako vyzrálý a poučený, s čerstvě nabytým právem odstupu. Bilance dětství, dospívání i středního věku se s hořkým vtipem vypořádává se životními ztrátami a zisky. Sbírku charakterizují všední, univerzálně rozpoznatelné situace, jež básník glosuje se suchým humorem, který přiznává britskou inspiraci, ale nevyhýbá se ani sarkasmu a humoru černému. Básníkova výpověď je v pevné rovnováze se zvládnutím básnického řemesla: jeho přesné, pointované texty, podávající obecný důkaz o slabosti a marnosti lidského počínání, si na české básnické scéně našly výsostnou niku, jak čelit konečnosti, vzájemnému míjení a smutku s osobitým šarmem.

Michal Maršálek: Černá bere (Dauphin, Praha 88 str.)

Málomluvné, tiché, k drobným událostem všedního dne soustředěné jsou básně sbírky Černá bere Michala Maršálka (nar. 1949). Vládne v nich rozum a přesnost. To je první dojem, který vzbuzují. Při pozornějším čtení ale narážíme na trhliny, které dovolují nahlédnout pod tuto hladkou slupku racionality. Na nesamozřejmost slov, z nichž je utkána. – Maršálek si v básni vystačí s několika strohými verši, s jediným postřehem. Ze všech barev tu zůstaly pouze černá a bílá. Jen tu a tam metafora, jinak věcné vyjádření viděného, postřehnutého, myšleného. Maršálek se až asketicky zbavuje většiny myslitelných výrazových prostředků, a přitom při četbě jeho textů nijak nestrádáme nedostatkem významu. Minimalistickou povahou svých textů – a nejednou též doslovnou tematizací – evokuje ticho jako hranici řeči. Slova v tomto hraniční pásmu se chvějí, jako by se bála o svůj smysl. Ale opak je skutečností. Maršálkovi se daří cestou výrazového minimalismu maximalizovat dění smyslu uvnitř veršů i napříč celou pečlivě prokomponovanou sbírkou. Paradox je ostatně úhelným kamenem této knihy.

Olga Stehlíková: Týdny (Dauphin, Praha, 128 str.)

Básnický debut Olgy Stehlíkové (nar. 1977), editorky, nakladatelské redaktorky a literární kritičky, přináší silnou a celistvou výpověď o naší existenci „tady a teď“. Každý den v týdnu zde – nevtíravě, ne doslovně, ale přece – symbolizuje jeden ze základních aspektů života (práci, lásku, rodinu…), představený v širokém vějíři podob; jen neděle, a tedy spočinutí, příznačně chybí. A protože se ony aspekty prostupují a střetávají, jsou Týdny sbírkou mnoha vrstev. Lze ji číst téměř jako poemu, v níž „vše souvisí se vším“. Konkrétnost důvěrně známých situací (dvojice ve vinárně, matka u nemocného dítěte, rodinný oběd, dospělá vnučka konfrontující svůj život s babiččiným…) přerůstá v nevyslovenou, ale stále naléhavější otázku po smyslu. To vše básnířka podává diagnosticky přesným jazykem, s pozorností k detailu a s využitím bohatého výrazového rejstříku, který sahá od ironie a lehké cyničnosti přes mateřskou něhu i úzkost až k sebeironickému humoru či nečekané křehkosti.

 

 

LITERA ZA PRÓZU

porota: Petr Hrtánek (literární teoretik), Pavel Janoušek (literární kritik a historik), Alena Přibáňová (literární historička), Hana Soukupová (literární redaktorka ČRo), Jana Šrámková (spisovatelka)

Václav Kahuda: Vítr, tma, přítomnost (Druhé město, Brno, 718 str.)

Kahudův román začíná jako vcelku konvenční příběh o pátrání po záhadných okolnostech dávné rodinné tragédie. Hrdina a v jedné osobě vypravěč však záhy opouští zaprášené přítmí veřejně přístupných archivů a začíná se proplétat houštinou nejistých vzpomínek pamětníků, neoficiálních údajů z druhé až třetí ruky, pochybných informací či dezinformací z provenience tajných služeb. Avšak těžiště a zároveň kvalita Kahudova interpretačně otevřeného opusu netkví jednoduše v souvislém líčení hrdinovy bludné pouti světem „profízlovaným“ skrz naskrz, světem, v němž nikdo není – snad kromě protagonisty – bez viny. Text románu je totiž založen především na vypravěčsky suverénním, rozbujelém a svou obrazností až opulentním výrazu, s nímž je záměrně předkládán nekorektně vyhraněný, provokativně svérázný pohled na naši „větrnou a ztemnělou“ současnost. Její postupně skládaný a skoro nekonečně vrstvený románový model, problematizující ve své bezohlednosti mimo jiné etické aspekty beletrie, nemusíme nutně přijmout za svůj. Přesto (nebo právě proto) je Kahudův román knihou, která má potenciál vyvolávat diskuse a klást před nás nepříjemné otázky.

Hana Lundiaková: Imago. Ty trubko! (Kniha Zlín, Zlín, 294 str.)

Román Hany Lundiakové vypráví o undergroundově podbarveném dětství a dospívání dívky Houžvičky a posléze o její zkušenosti mateřství, virtuálního života na sociální síti a nevyhnutelné práci v korporaci. Primárně je ale textem o radosti z vyprávění a jazyka samého. Text svou strukturou připomíná překotnou hudební improvizaci, která se dravě žene a řítí, rozlévá, meandruje, opájí sama sebou a vtahuje všechny motivy a asociace, které se jí připletou do slovního řečiště. Mezi pečlivě komponovanými romány s promyšlenou zápletkou působí Imago jako osvěžující zjevení, které upomíná, že vyprávění není jen precizní řemeslná dovednost, ale také vášeň a opojení a způsob existence. Fantaskní příběh o zcela normálních lidech vrávorajících na hranici duševního zdraví je zároveň rytmizovanou kritikou dobových tlaků a mezilidského odcizení.

Petr Pazdera Payne: Předběžná ohledání (Cherm, Praha, 200 str.)

Kniha povídek Petra Pazdery Payna oslovuje čtenáře suverenitou výrazu a stylu i neobyčejnou pestrostí jednotlivých textů. Payne svou vzdělanost uměleckohistorickou a teologickou nestaví na odiv, ale pracuje s ní samozřejmě a ústrojně. Nikdy neztrácí cit pro jedinečnou konkrétnost, osudovost a dramatičnost lidských životů, aniž by k tomu potřeboval fabulovat velké zápletky. Vynikající pozorovatelský talent i hledačský vztah k žánru povídky rozvíjí ve dvaceti dvou krátkých prózách, které jsou mimo jiné i jakýmsi vzorníkem toho, jak je možno povídku autorsky utvářet.

Martin Reiner: Básník. Román o Ivanu Blatném (Torst, Praha 600 str.)

Rozsáhlá Reinerova próza je plodem třicetiletého badatelského úsilí, při němž se autorovi podařilo shromáždit mnoho skutečností o životě a díle Ivana Blatného, jež byly dosud zcela neznámé. Autor se přitom rozhodl nezpracovat je formou literárněhistorického pojednání či eseje, ale podělil se o ně se čtenáři ve čtivé životopisné knize, přístupné i těm, kteří o Blatném dosud nic nevěděli. Tím se mu šťastně podařilo uvést tohoto mimořádného brněnského básníka, autora pohnutého osudu a jednoho z největších talentů novodobé české poezie do nejširšího čtenářského povědomí. Kniha vedle toho přináší jaksi mimochodem i svědectví o tragédii českých společenských a kulturních dějin dvacátého století.

Milena Slavická: Hagibor (Torst, Praha, 216 str.)

Komorní a výrazově sevřená próza Mileny Slavické Hagibor vypráví příběh tří generací žen, do jejichž života nepřímo, ale přesto velmi citelně zasáhly dějiny druhé poloviny dvacátého století. Květě se nikdy nepodařilo sblížit s manželem, jehož vidění světa navždy předurčila zkušenost koncentračního tábora, ale ani s dcerou Hanukou, která ze strachu před policejním stíháním emigrovala do Velké Británie. Tam marně hledá pochopení u vrstevníků se zcela odlišnou životní zkušeností. Její dcera Erika se v dospělosti brání navázat jakýkoli hlubší vztah. Text nezodpovídá otázku, zda jsou osamělostí postav a pocitem odcizení viny spíš velké společenské dějiny, nebo neschopnost vzájemné komunikace a empatie. Z nezávislých výpovědí tří postav se postupně skládá subtilní, neokázalé, precizní vyprávění, které se dovolává čtenářské samostatnosti, nikoli obecných morálních pravd. Obdobně nedoslovně kniha pracuje také s obrazovou částí.

Petr Stančík: Mlýn na mumie (Druhé město, Brno, 400 str.)

Ačkoliv autor rozvíjí děj svého románu na atraktivním půdorysu vyšetřování zvláštně provedených a bizarně aranžovaných vražd, kniha nezaujme ani tak milovníky tradičních detektivních thrillerů, jako spíše čtenáře, kteří v literatuře oceňují groteskní nadsázku, humor, stylovou ekvilibristiku a parodickou hru se schématy a stereotypními motivy hned několika žánrů. Čtivý příběh o pátrání po sériovém vrahovi je situován do staropražských kulis druhé poloviny předminulého století, přičemž Petr Stančík se zjevnou vypravěčskou náruživostí umně míchá fabulaci s faktografií, obratně propojuje vyloženě smyšlené, fantaskní události s autentickými dobovými reáliemi. Autorovi se rovněž daří nenuceně, jakoby mimoděk zachytit na pozadí hrdinových dobrodružných (potažmo erotických a gurmánských) eskapád atmosféru geopolitických, společenských, ekonomických a hodnotových turbulencí, které předznamenávají postupný rozklad starého mocnářství a příchod nové éry. Komika románu se tak nakonec barví též hořkými, ironickými odstíny, když Stančíkův protagonista vytuší, co my už dobře víme: totiž že „mlýn moderní doby“ posléze nesemele jen mumie. 

 

 

Litera za knihu pro děti a mládež

porota: Jana Čeňková (FSV UK), Pavel Kořínek (literární historik), Petr Matoušek (literární kritik), Milena Šubrtová (PedF MU), Jaroslav Toman (PedF JU)

Ondřej Horák, Jiří Franta: Proč obrazy nepotřebují názvy (Labyrint, Praha. 96 str.)

Prostřednictvím bohatě ilustrované prózy proložené napínavým komiksem seznamuje tento netradiční galerijní průvodce starší školáky s milníky vývoje moderního umění. Zkušený kritik a lektor doprovodných programů Ondřej Horák a člen výtvarné skupiny Rafani Jiří Franta se vystříhali školometství a vsadili na přirozenou dětskou chuť se ptát, pátrat, přemýšlet. Svět obrazů, plastik a instalací tím pozbývá učenosti a stává se snad mírně chaotickým, nicméně kouzelným hřištěm, které vybízí k zapojení fantazie. Přístupné dialogy, v nichž devítiletý Mikuláš s babičkou či dvanáctiletá Ema s dědou při návštěvě galerie komentují jednotlivá díla, střídají stránky komiksu, poněvadž v této obrazárně hrozí loupež. Pokud by tedy dospívající čtenář začal pod množstvím uměnovědného výkladu umdlévat, vždy ho vzápětí čeká trocha humorné akce, která mu poskytne oddechový čas a možnost poznatky zpracovat. Kurátoři hravé expozice měli při výběru exponátů šťastnou ruku: potkávají se v ní Hirstův žralok s Malevičovým Černým čtvercem a Munchův Výkřik s Duchampovou porcelánovou fontánou – vše v půvabné zkratce propojující zápletku se zdařilými parafrázemi vystavených děl. Připojené medailony výtvarníků i rozkládací časová osa postihující kulturní vývoj posledních dvou staletí prohlubují chuť se do téhle galerie vracet, procházet se jejími sály, a pokud se poštěstí, třeba i překazit zločin.

Vratislav Maňák: Muž z hodin (Albatros, Praha. Ilustroval Juraj Horváth. 80 str.)

Autorská pohádka laureáta Ceny Jiřího Ortena za rok 2012 Vratislava Maňáka Muž z hodin aneb Proč se na podzim mění čas naznačuje už v podtitulu, že se v ní povede boj o samy astrofyzikální základy našeho občanského soužití. Osmiletá Lenka, dcera nekonvenčního vynálezce, sehraje zásadní roli ve střetu dvou znesvářených hodinářů, který se odehrává v c. k. reáliích města Makovína a jehož výsledkem je zavedení zimního a letního času. V konfliktu se odráží spor zdobné, avšak řemeslně poctivé secese s nastupující modernitou poznamenanou politickým pletichařením, úspornými přístupy a očividnou honbou za snadným ziskem. Děj zasazený do půvabných kulis rakouského mocnářství ve století páry ozvláštnil autor ztřeštěnými vynálezy cimrmanovského ražení, jaké představuje například skládací cestovní lůžkovadlo nebo patentní padáková sukně z balonového hedvábí. Vyprávění ohraničené jedinou říjnovou nocí se rozvíjí za pomoci vtipně rozvíjených charakterizačních detailů, s citem pro jazykovou hru i jinotaj. Zatímco čtenářům středního školního věku nabízí fantaskní dobrodružství vylíčené barvitým jazykem, jejich rodiče ocení především úsměvný obraz maloměstských poměrů. Retro atmosféru příběhu podtrhují ilustrace Juraje Horvátha, využívající poetiku dobových reklam.

Marka Míková: Škvíry (Argo, Praha. Ilustrovala Tereza Ščerbová. 100 str.)

Próza s dětskou hrdinkou z pera divadelní režisérky a hudebnice Marky Míkové, jež není v nominacích na Literu pro děti a mládež žádnou novickou, se po výletech na Island (Knihafoss, 2007) či přímo za velkou louži (Mrakodrapy, 2012) vrací do prostoru, který malí znají nejdůvěrněji. Ve vyprávění o osmileté Matyldě vyrůstající pouze s otcem, filmovým režisérem, si spisovatelka dokonce vystačí s kulisami dívčina domova, což jí skýtá dostatečně kreativní prostor k docenění této opory lidské existence. Hrdince se při cestě na nákup zjeví podivné škvíry, s jejichž pomocí sestoupí do fantaskní krajiny a přitom narazí na sousedčinu zaběhlou fretku. V imaginárním světě skrytém za zdmi toho skutečného prožije výseč ze své budoucnosti coby odpověď na své podvědomé touhy i dosud utajované bolesti. Matyldino symbolické dobrodružství nabývá hlubšího významu, protože se mu daří propojit všednodenní realitu a civilní jazyk postav s nadějí, že přese všechny ústrky stojí za to věřit v harmonický, naplněný život. S tajuplnou křehkostí knihy souznějí i ilustrace mladé výtvarnice Terezy Ščerbové, které v překvapivé kombinaci modré a oranžové dotvářejí působivost snového sestupu do nitra duše.

 

 

Litera za literaturu faktu

porota: Aleš Brožek (Severočeská vědecká knihovna), Martin Sekera (Knihovna Národního muzea), Jaroslav Šebek (Historický ústav AV), Viktor Šlajchrt (publicista), Eva Zažímalová (Ústav experimentální botaniky AV)

Zdeněk Hojda, Eva Chodějovská, Milena Hajná a Alexandra Tesaříková: Heřman Jakub Černín - Na cestě za Alpy a Pyreneje I. a II. díl (Nakladatelství Lidové noviny ve spolupráci s Národní galerií, Praha, 759 + 875 stran.

Jedná se o dva svazky edičně mimořádně důkladně připraveného díla, které lze charakterizovat jako jednu z vrcholných českých publikací věnovaných dějinám cestování. Základem je cestovní deník hraběte Heřmana Jakuba Černína z Chudenic (1659 -1710), jednoho z nejvlivnějších mužů Českého království na přelomu 17. a 18. století, který mapuje jeho putování po Evropě v letech 1678 - 82. To bylo pozoruhodné nejen délkou, ale i tím, že se z něho zachovaly podrobné zápisky, které si pořizoval. Autorský kolektiv pracoval na díle několik let. V prvním díle je komplexně zpracován fenomén kavalírských cest ve sledovaném období, které autoři zasazují do širších kulturních, politických i sociálních kontextů, včetně zachycení aspektu každodennosti. Vše je doprovázeno i pečlivě vybraným obrazovým doprovodem. Ve druhé části knihy, která je vlastní edicí Černínova deníku, je vedle dobového originálu v němčině, italštině, španělštině a francouzštině vždy i překlad do češtiny.

Pavel Janoušek: Ten, který byl. Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou. Úvod povahopisný. (Academia, Praha, 562 str.)

Jedna ze zvláštních kategorií historizující linie české intelektuální sebereflexe se nazývá „české myšlení“ a sama o sobě by stála za výzkum. Pavel Janoušek, literární historik, do ní přispěl životopisem jiného literárního historika a teoretika, překladatele, spisovatele – beletristy a sémiologa Vladimíra Macury (1945 – 1999).  Macurovo myšlení, zaznamenané za jeho života způsobem vědeckým i uměleckým, vyrostlo od konce 70. let 20. století do originálního inspiračního zdroje především ve vztahu ke kultuře národního obrození. Sémiotickou analýzou spatřil Macura toto období jako proces umělých konstrukcí a mystifikací ukrytých v postupech tehdejších tvůrců moderních základů národního vědomí. Přitom je nedehonestoval, zjevně i proto, že sám přijal mystifikační hru jako produktivní cestu k porozumění a ovlivňování své vlastní současnosti. Spolu s jinými svými přáteli a kolegy, které výrazně ovlivnil. Patří k nim i sám Janoušek, což je pro tento životopis výhoda. Macurův životopis nepostavil jen na své osobní zkušenosti s Macurou, ale na jeho rozsáhlé literární pozůstalosti, kterou důkladně jako první prozkoumal a vytěžil. Nedílným přínosem knihy je bibliografie Macurova díla od Františka Knappa.

Bohumil Doležal: Události (Revolver Revue, Praha, 423 stran)

Bohumil Doležal je literární kritik, politolog a publicista. Tím je dán i obsah a charakter knihy, jíž lze mj. i podpořit naději těch, kteří věří v budoucnost tištěných médií vedle elektronických. Z drtivé většiny totiž obsahuje texty, které byly publikovány primárně v elektronickém prostředí, především v Doležalově internetovém zápisníku „Události“ od roku 2000. K nim editoři Adam Drda a Terezie Pokorná přidali několik textů z jiných zdrojů, poslední z roku 2014. Tento výbor je založen na záznamech k dennímu dění veřejného a hlavně politického života. Obsahují věcnou i hodnotící složku a pro čtenáře mají funkci průvodce po naší nedávné minulosti. Doležalovy soudy jsou subjektivní, vyhraněné a hlavně – svobodné. Doležal po většinu svého života nezapadl do publicistického „mainstreamu“. Po kariéře literárního kritika časopisu Tvář v šedesátých letech k tomu ani neměl za normalizace coby politický disident možnost. V devadesátých letech se naopak stal nakrátko i politikem, ale stranickou svázanost opustil ve prospěch volnosti svého veřejného projevu. Doležalovy úsudky, hodnocení a názory odrážejí hluboký problém české společnosti – její odevzdanost stranickopolitickému, autoritářskému, klientelistickému a stereotypy ovlivňovanému modelu veřejnosti. Vzpurnost proti této závislosti je ethos Doležalových textů.

 

 

Litera za nakladatelský čin

porota: Hana Dziková (Vydavatelství Univerzity Palackého), Vladimír Opatrný (knihkupec), Lubomír Šedivý (typograf), Milan Trávníček (knihkupec), Marcela Turečková (nakladatelská redaktorka)

Jan Dvořák, Robert Hédervári: Kamil Lhoták a kniha (Pražská scéna/Vltavín, Praha, 496 str.)

Výpravná publikace obsahuje v kultivovaném grafickém provedení více než 2 000 kvalitně reprodukovaných ilustrací známého malíře a grafika, jehož ilustrátorská tvorba bývá občas opomíjena, ačkoli ovlivnila několik generací dětí a dospívajících a svou kvalitou se řadí na přední místo v rámci celé české knižní tvorby. Kniha byla pokřtěna na vernisáži stejnojmenné výstavy, kterou kurátorsky připravil Robert Hédervári. Ten také vybral jednotlivé exponáty z umělcova archivu spolu se synem Kamila Lhotáka, Kamilem Lhotákem ml. Kniha představuje první studii věnovanou Lhotákově ilustrační tvorbě, doplněnou katalogem titulů, jež během svého života výtvarně doprovodil. Autor studie, Jan Dvořák, se práci na této publikaci věnoval po dobu pěti let a spolu s Karlem Kutem, spoluautorem soupisu Lhotákových knižních titulů, dospěli k seznamu více než 400 knih s Lhotákovými ilustracemi.

Eva Semotanová a kolektiv: Akademický atlas českých dějin (Academia, Praha, 560 str. )

Akademický atlas českých dějin je výjimečnou knihou jednak svým rozměrem (má na výšku téměř půl metru), ale především svým tematickým záběrem. Neobvykle robustní, atypický formát zvolil nakladatel s maximální pokorou k tématu publikace. Rozsáhlé tiskové strany svědčí mapám, kartografickým modelům, vyobrazením, grafům a kartogramům hierarchicky uspořádaným do souboru vybraných poznatků moderní české historické vědy po roce 1989. Pět oddílů atlasové části publikace sleduje jednotlivá historická období: pravěk, středověk, raný novověk, novověk a moderní dějiny. Historické mapy provázejí odborné komentáře, publikace je doplněna dalšími grafickými pomůckami (reprodukcemi pramenů, grafy, tabulkami, kartogramy, počítačovými modely atd.). Jednotlivé texty zachycují nejen události ovlivňující chod dějin, ale pokrývají i všední, každodenní podobu toho kterého období, autoři také častokrát vyvracejí mýty či zažité představy. Mapy jsou doplněny zasvěceným výkladem souvisejících událostí, a to nejen vojenských, politických či hospodářských, ale také uměleckých, náboženských, jazykovědných apod.

Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Martin Foret, Michal Jareš: Dějiny československého komiksu 20. století (Akropolis, Praha, 1088 str.)

První komplexní a odborně fundované pojednání o komiksovém 20. století v našem kulturním a jazykovém prostoru je překvapivě přehlednou a čtivou knihou. V netradiční a přitom velmi atraktivní vazbě, která sama o sobě dobře vystihuje charakter žánru, nabízejí Dějiny československého komiksu 20. století pohled na jeho proměny a tendence, připomínají nejslavnější osobnosti (O. Lada, J. Sekora, K. Saudek) a samozřejmě představují známé i méně známé komiksové hrdiny. Neopomíjejí při tom ani mnoho tvůrců, časopisů, knih a aktivit dnes pozapomenutých. S důrazem kladeným na sledování vývojových linií formálních, žánrových i motivických zahrnují do svého výkladu i oblast komiksové tvorby překladové, či šířeji pojímané exkurzy věnované společenské pozici komiksu a obrázkového seriálu. Dějiny tak nechtějí nabídnout jen detailní popis československé komiksové tvorby, ale zprostředkovaně vyprávějí i příběh o pozici, funkci a proměnách žánru komiksu v česko i slovenskojazyčném kulturním prostoru.

Dva obsáhlé svazky (1900–1963/1964–2000) doprovází bohatý ilustrační materiál, detailní rejstříky jmenné i věcné a medailony domácích komiksových tvůrců. Publikaci připravil čtyřčlenný autorský kolektiv z Ústavu pro českou literaturu AV ČR a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v rámci grantu GA ČR (hlavní redaktor Pavel Kořínek) a vychází za podpory Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury ČR a hlavního města Prahy. U tohoto titulu došlo k mimořádné harmonii vysoké úrovně a invence nakladatelského zpracování a kvality práce autorů.

 

 

Litera za překladovou knihu

porota: Petra Diestlerová (překladatelka – angličtina), Michaela Jacobsenová (překladatelka – němčina), Alena Lhotová (překladatelka – francouzština, španělština), Jiří Rambousek (překladatel - angličtina), Olga Uličná (překladatelka – ruština)

Philippe Claudel: Brodeckova zpráva, z francouzštiny přeložila Kateřina Vinšová

(Paseka, Praha, 255 stran)

Románem Brodeckova zpráva se současný francouzský spisovatel (nar. 1962) vrací do druhé světové války, k událostem, jež jí předcházely, a zejména těm, jež z nich vyplynuly. Děj se odehrává v zapadlé vesnici kdesi na francouzsko-německém pomezí, konkrétně ale není ukotven ani v prostoru, ani v čase, je na čtenáři, aby si jej zasadil sám. Co však je v knize konkrétní, takřka hmatatelné, je lidské sobectví, ustrašenost a zbabělost – vlastnosti, které ve chvílích vlastního ohrožení probudí v obyvatelích vesnice zvířecí reakce, krutost, skupinové násilí a nenávist vůči těm, kteří se vymykají, třeba tím, že se sami stali oběťmi pro svůj židovský původ nebo pro své odlišné chování. Je to v zásadě text o jinakosti ve společnosti (nikoli náhodou se klíčová postava jmenuje Anderer), ale také o marnosti úniku před minulostí, dílo pojednávající o tématech všelidských, nadčasových a univerzálních, zpracovaných Claudelem s mimořádným literárním talentem. Kniha je poutavá, plná vnitřního napětí, silná, znepokojivá a nejednoho čtenáře jistě neušetří naléhavé otázky: Jak by se v situaci protagonistů zachoval on sám?

Struktura románu může zpočátku působit mozaikovitě, jde však o důmyslnou stavebnici, v níž autor vedle sebe a na sebe skládá dějové prvky vztahující se střídavě k minulosti a přítomnosti a prokládá je poeticky laděnými popisy krajiny, které vstupují organicky do děje a spolu s ním vytvářejí jeden pevný, lyrikou prosvětlený celek. Autor je znamenitý vypravěč, jazykem vládne mistrovsky v obou románových rovinách, lyrické i epické. V Kateřině Vinšové nalezl překladatelku, která v převodu do češtiny suverénně zvládá všechny polohy románu, citlivě tlumočí autorovy reflexe, postihuje skryté významy i jazykovou pestrost textu a navozuje čtenářský dojem, z jehož síly běhá mráz po zádech.

Roy Jacobsen: Ostrov, z norštiny přeložila Jarka Vrbová (Pistorius & Olšanská, Příbram, 207 stran)

Zatím poslední román uznávaného norského beletristy (ročník 1954) je sugestivním příběhem z nehostinného severského prostředí v následnictví nejlepších tradic skandinávské literatury. Podává nám prostý, přitom suverénně načrtnutý obraz života rodiny, bojující o každodenní přežití na malém norském ostrůvku někdy kolem 20. let minulého století, tedy z doby, kdy lidé ještě žili – a také v zájmu svého přežití žít museli – v propojení s přírodou, s okolním, jakkoli drsným prostředím. Mikrokosmos semknuté rodiny ovšem ovlivňuje nejen kruté podnebí, ale i tradice předávané generacemi a především pevné charaktery skromných, houževnatých, pracovitých lidí. Dny naplněné namáhavou prací a snahou o udržení a zlepšení existence členové rodiny (od malých dětí po starce) nevnímají jako dramatický boj s živly a nepřízní osudu, ale s pokorou a vyrovnanou samozřejmostí. Nevelká rodina žije svorně, její osudy čtenář sleduje očima dětské hrdinky, která se od malička cítí součástí rodinného celku a zapojuje se do koloběhu života na ostrově. Ačkoliv kniha líčí život naplněný nepřetržitou dřinou, předává poselství o pevnosti, vyrovnanosti, souznění člověka s krajinou a potřebě lidské vzájemnosti.

Překlad Jarky Vrbové, která převedla do češtiny už předchozí Jacobsenovu novelu Zázračné dítě, 2010, a nyní aktuálně tento román z roku 2013, působí naprosto věrohodně. Nebyl obtížný výraznou jazykovou stylizací, ale především vyžadoval převedení četných reálií – spojených se životem na ostrově, tedy s mořem, rybolovem i zemědělstvím, ale i se stavebními pracemi a s kresbou krajiny a podnebí. Pásmo vypravěče se vyznačuje plynulostí a vyrovnaností a stejně jako dialogy odpovídá charakteru postav. Jazyk hrdinů je hovorový, mluvný a neupadá do nadbytečné expresivity. Próza je čtivá, příběh je vyprávěn tak přirozeně, jako by nešlo o překlad, ale o původní dílo.

Shel Silverstein: Jen jestli si nevymejšlíš, z angličtiny přeložili Lukáš Novák, Stanislav Rubáš a Zuzana Šťastná (Albatros, Praha, 175 stran)

Shel Silverstein (1930 - 1999) měl více talentů: byl hudebník, psal písně, které zpívala řada interpretů včetně Johnnyho Cashe a za něž si vysloužil i cenu Grammy a dvě oscarové nominace; osm let mu také vycházely kreslené vtipy v Playboyi. Dnes je ale především znám jako kreslíř a básník pro děti. Obě poslední dovednosti ve svých knížkách mistrně spojuje: jeho ilustrace často doplňují text tak zásadně, že obojí tvoří jeden významový celek.

Silverstein  patří k moderním klasikům americké dětské literatury a je ve své vlasti nesmírně populární – milují ho jak děti, tak dospělí, jak pro jeho nápady a vtip, tak pro jakýsi podtón rebelie či rozcuchanosti, který jeho verše charakterizuje. U nás mu zatím vyšla jen krátká prozaická knížka O stromu, který dával. Kniha Jen jestli si nevymejšlíš ho v češtině poprvé představuje jako autora dětské poezie. Originál vyšel roku 1981 a vysloužil si řadu ocenění. Rekordně dlouho – 182 týdnů – se také udržel na seznamu beletristických bestsellerů deníku New York Times, z toho čtrnáct týdnů byl na prvním místě. To je na knížku dětských básniček opravdu mimořádný výkon.

Na převodu celkem 135 básní se podíleli tři překladatelé – Lukáš Novák, Stanislav Rubáš a Zuzana Šťastná. Mimo obvyklých překladatelských úskalí se museli vyrovnat také s již zmíněnou provázaností mezi textem básně a příslušným obrázkem. A všechny básničky dokázali přeložit – ba někdy velmi směle přetvořit – tak, aby v češtině skutečně fungovaly jako svižné, živé texty. Výsledek díky tomu rozhodně není „papírovým překladem“: má velmi reálnou šanci zařadit se mezi knížky, které si budou i u nás s trochu uličnickým úsměvem číst jak děti, tak i jejich rodiče.

 

 

DILIA Litera pro objev roku

Cena nemá odbornou porotu. Nominace přicházejí od jednotlivých odborných porot.

Alice Horáčková: Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale, Argo 2014, 416 str.

Asi největšího věhlasu dosáhla Vladimíra Čerepková (1946-2013) ještě jako teenager před polovinou šedesátých let. Žila divoce, často pobývala v domovech narušené mládeže, psala však uhrančivé verše, díky kterým patřila spolu s Inkou Machulkovou a Václavem Hrabětem k hvězdám poetické kavárny Viola. Od podzimu 1968 pobývala ve francouzském exilu. O jejím bohémsky neuspořádaném životě se v kruzích pařížské emigrace vyprávěly legendy, které často inspirovala vlastním sklonem k bájivosti. Novinářka Alice Horáčková s ní rok před její smrtí udělala dlouhý rozhovor, který však byl použitelný jen zčásti kvůli mnoha nejasnostem. Pustila se proto do rozsáhlého pátrání, vyhledávala svědky různých etap básnířčina života, čerpala z archivů institucí a poodkrývala přitom prapodivná zákoutí kulturních dějin. Výsledkem je nevšední kniha, která se jako kaleidoskop skládá z mnoha střípků, dokreslujících jeden nevšední osud na pozadí doby. Legendy nevyvrací, pouze je pokud možno doplňuje faktografií, která ovšem zůstává často mlhavá. I to – spolu s vynalézavou grafickou úpravou – činí z knihy jedinečné dílo, které lze číst jako monografické číslo náročné  literární revue i jako detektivku.

Alžběta Michalová: Zřetelně nevyprávíš

Básnická sbírka Alžběty Michalové (nar. 1991) Zřetelně nevyprávíš je zpovědí dospívající bytosti a současně dcery, směřující především k matce a biologickému otci. Je to intimní, osobní psaní, které provází komplikované hledání sebe sama uprostřed své rodiny. Jde o záznam prožívání každodennosti, přesto s přesahy do hloubek a prostor, o nichž rodič nemá ani tušení: „tak surově nevíš o strachu v podpostelí“. Sbírka je souborem momentů, uvízlých vzpomínek, nářků, výkřiků, přesně volených a zvažovaných slov, ať už napsaných či těch, která, přestože nevyřčena, pevně propojují jednotlivé básně. Autorka dokáže nemilosrdně odsoudit, vzdorovat i tnout, ale zároveň vnímáme její nevinnost, křehkost, pochopení i odpuštění, ve kterém je možné odepnout ty přepečlivě připjaté řemínky.

Matěj Hořava: Pálenka. Prózy z Banátu

Mladý český učitel utíká do drsného prostředí krajanské vesnice v rumunských horách, aby se zbavil trýznivých vzpomínek; marně, protože v tamním osamění vyvolávají zbystřené smysly někdejší vůně, pocity a situace ještě intenzivněji. Ve dvaačtyřiceti drobných prózách Hořavovy prvotiny se tak střídají dvě roviny: poetické, ale zároveň až dokumentárně přesné obrazy z míst, kde se zastavil čas, a střípky jednoho lidského příběhu. Díky pointám jednotlivých textů, promyšlené kompozici, tempu vyprávění (dlouhá souvětí rytmizovaná do strhujícího proudu), a hlavně práci s jazykem (opakování slov, využití archaismů a rumunismů, skvělé popisy fyzických vjemů) se autorovi podařilo vytvořit uhrančivý celek. Zároveň se dokázal vyhnout explicitní prvoplánové konfrontaci tradičních hodnot a moderní vykořeněnosti; tento konflikt přesto v jeho prózách zní jako všudypřítomný spodní tón.

 

FOTO:

Několik autorů nominovaných na Magnesii Literu (stojící zleva Hana Lundiaková, Michal Maršálek, Ondřej Horák a Alice Horáčková, sedící zleva Alžběta Michalová, Vratislav Maňák, Petr Stančík, Petr Pazdera Payne a Milena Slavická). Foto: Magnesia Litera

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB