Anketa: 25 let, plus minus

Email Tisk PDF

 Kantůrková Eva přebal knihy Jsem-osoba-vzdorovitá-a-neposlušnáLiteraturu nelze striktně měřit časem společenských proměn. Ale společenské proměny se do literatury a literárního života nutně promítají. I s tímto vědomím jsme oslovili spisovatele, literární badatele a kritiky, editory i nakladatele se třemi otázkami, které se pokoušejí obhlédnout literární dění posledního – plus minus – čtvrtstoletí.

Níže uvedený názor spisovatelky Evy Kantůrkové navazuje na již publikovanou anketu "Literatura po roce 1989".

 

.

1 V jaké kondici zastihujeme (podle vašeho názoru) českou literaturu v roce, kdy uplyne čtvrtstoletí od proměny společenského zřízení?


2 Naplnila se – podle vaší zkušenosti – po roce 1989 představa o „jediné“ české literatuře, do níž se propojí proudy oficiální, „šedý“, neoficiální i exilový?


3 Které knihy pro vás osobně nejlépe reprezentují uplynulých 25 let české literatury? A která kniha z té doby neprávem zapadla?

 

 

1 Předně si myslím, že si literatura užívá svobody, a současně je svou svobodou vnitřně i jinak proměňována. Nejde mi o nevídané množství titulů, které každoročně spíš stoupá, než klesá, množství vlastně už nevstřebatelné, myslím na postavení literatury a její vnitřní utváření.

 

Získaná svoboda mimo jiné spočívá v tom, že na literaturu není kladena, pokud se tak nerozhodne sám autor, jakákoli společenská čili vnější povinnost, například vysvětlovat a hájit panující režim, nebo, jako režimní kritika, být „svědomím národa“.  V otevřené společnosti literatura ztratila svou démonickou povahu soudce světa a z ideologického věrozvěsta nebo ze zakazovaného buřiče se proměnila ve svědectví.

 

A tak nejenže se za knihy nezavírá, nejenže cenzurní úřad nehází vydané knihy do stoupy, ale jako dobový svědek literatura získala obrovskou výhodu vnitřní: může se utvářet jako nezávislý příběh, složitý příběh světa i člověka, příběh komponovaný motivy pro i proti. Příběh, čím barvitější, tím bližší pravdě, ať literární nebo skutečnostní. Volně volený a utvářený příběh dává literatuře příležitost nedusit se uvnitř soudobých poměrů a systémů, ať jako sympatizant nebo kritik, může pozorovat svět s odstupem a s nadhledem, být na něm nezávislá a stát se sama sebou. A o nejsilnějších popisech, o dílech pronikavých a vystihujících hlubší smysl jejich příběhů, se dá říci, že svou dobu i utvářejí.

 

Chtivě užívaná svoboda ale literaturu poznamenává i jinak.

 

Tak předně, s uvolněnými poměry literatura přichází o některá působivá a dramatická témata, přirozeně nabízená v dobách minulých; a dochází k paradoxu, kdy poskytovaná svoboda ctižádostivému autorovi umožňuje i ho nutí vracet se k tématům dob nesvobody, ale nejen proto, aby se s minulostí vyrovnal, ale taky protože v současné realitě silná témata nenachází. Když sáhne po kritice poměrů, ta se průběhem psaní mění v krimi, když zatouží po dramatu, například milostném, to se mění v legrácku nebo selanku, a když chce hodně prudce vyjádřit občanskou nebo jinou lidskou nespokojenost, dílo mu vypoví uměleckou poslušnost. Paradox svobodného psaní a volného podnikání činí literaturu její masovostí a tematickým zprůměrováním tak trochu nudnou.  

 

A za druhé, protože soudobé a volně použitelné technické prostředky to dovolují, a patrně protože literatura neposkytuje potřebnou míru čtenářské sebereflexi, vzniká vedle ní, a téměř početnější, pouhé psaní. Někteří spisovatelé trochu uraženě tvrdí, že víc lidí píše, než čte, a mají to za syndrom zpovrchnělé a přístupnou technikou příliš zdemokratizované doby. Někdy je opravdu až strach sestoupit do suterénu různých blogů a anonymních reflexí a diskusí a grafomanských textů.

 

Ty můžeme z počítačů lehce vymazat, ale tendence psát namísto tvořit je nebezpečná i pro literaturu samu. Degraduje ji, že k pouhému psaní, ve snaze vyjít vstříc nenasytnému trhu, se uchylují i někteří profesionální autoři, a že ani někteří kritici či nakladatelé příliš nerozlišují mezi jím a literními díly. Vzniká neurčitá, rozmazaná hranice, na níž psaní skutečně až nebezpečně rozmělňuje sám charakter literatury. Ta, jako mnoho jiných společenských fenoménů, jako by čekala na svou definici.

 

Psát tedy její pětadvacetiletý příběh, řekla bych, že nejrůznějšími fasetami, díly vynikajícími, pokleslými, ne-díly, díly spotřebitelskými, zábavnými, díly hodně nudnými i provokativními, pomlouvačnými, zneužitými, ale také oním pouhým psaním, které se časem rozptýlí jak dým, nemohla než nebýt součástí doby vnější svobodou tak rozplizlé, že snad ani nelze realitu i samu sebe uchopit v hlubinné zkratce velkého příběhu. Neříkám, že nevznikají velká díla, ale jsou to tematické jednotliviny, jak je přinesly čas a příležitost, bez oné síly, jakou se prosadil například Milan Kundera v Paříži, protože souzněl a zosobnil tamější myšlení a životní pocit. Opravdu nevidím – a možná jen neznám – taková zobecňující díla, postihující hlubinné rysy doby, jako byl Švejk, Bloudění, Doznání, Proutěná křesla, Studené slunce, Příběh inženýra lidských duší, Postřižiny, Žert, Český snář, Horečka či Dotazník. Náš rozplizlý svět jako by nebyl schopen ze sebe takovou zkratku vydat, on jako by žádnou pozoruhodnou hlubinu ani neměl, a my jako bychom povinně ve značné části literatury prožívali jakýsi obnovený biedermeier, selanku vkusu i myšlení. A skutečnost, v níž žijeme, jako by zatím jen hledala jiné paradigma, než je to, které uctívá, a literatura jako by na to zatím jen trpělivě čekala.

 

2 Představa usjednocení oněch tří proudů literatury, vzniklých režimními tlaky a možnostmi, byla dobře míněná, ale příliš instrukční a dobově podmíněná. Logicky se po převratu na trh vevalila díla autorů předchozím režimem zakázaných a zastínila díla a autory „povolené“, tím spíš, že některými pomstychtivými kritiky ostrakizované. Z tohoto důvodu, ale i z důvodů vlastních, se představě vytvořit z literatury jedno společné kulturní a i občanské prostředí značná část autorů přímo vzepřela, rozhodli se, i byli donuceni, svou otřesenou pozici budovat od znova a zcela stranou vládnoucích poměrů.
V duchu sjednotitelské ideje byla založena i Obec spisovatelů, už žádná převodová ideová páka režimu, ale suverénní, přísně apolitická a neideologická profesní organizace spisovatelů; avšak už s jejím vznikem se vedle ní anebo jako její antipód ustavovaly spolky a organizace další, a s léty se ve sporu právě o ně i Obec vnitřně rozpadla. Vznikla tak historicky a kulturně přirozená diferenciace, platící dodneška, diferenciace organizační, duchovní, taky ideologická, místy až mocensky založená; a své možnosti utvářet se v tematických a stylových odlišnostech si prosadila sama literatura.

 

Když odmyslím holé psaní, velkou část literární produkce, abych se vyjádřila odpovídajícím termínem, tvoří literatura spotřebitelská, psaná a vydávaná pro zábavu a poučení;  jako odlesk starých dobrých literárních časů, zejména těch z šedesátých let, ale i z časů disidentských, nadále vznikají díla s posláním; a jako výraz složité rozplizlosti doby, ale i jako schopnost literatury uhájit poslání vlastní, se někteří autoři odvažují psát literaturu pro ni samu. Dovolím si jedno konkrétní srovnání.

 

Zaujalo mě, jak dva autoři různým literárním pojetím vyjádřili jedno téma. Mám na mysli Havlovo Odcházení a Prouzův román Psychiatr. Téma odcházení je vrcholně aktuální a šířeji platné, neboť v proměňovaných poměrech stále něco končí a vždy znovu vzniká dobově typická situace nějakého vynuceného odchodu. V Havlově hře je to odchod z vysoké státní funkce, kolem kterého se rozpoutá poněkud směšné drama o ztrátě nejen vlivu, ale zejména vily k funkci patřící, v Prouzově románu šetřivý úřad zavře vynikající psychiatrickou léčebnu a autor jejího šéfa vystaví starosti o jiné umístění náhle bezdomoveckých a péči potřebujících pacientů. A zatímco Havlova ironická hříčka stupňuje situace rozmíšek spíš bezvýznamných a melodramaticky směšných až do nezodpovězeného konce, kam vlastně a s kým odcházející kancléř uchýlí svou vily zbavenou existenci, Prouzův psychiatr se nejen o své vyhozené pacienty postará, ale v neodmítnutelné odpovědnosti za ně a v lidském vztahu k nim sám zahyne. V jednom tématu tu stojí proti sobě jiskřivý Havlův text psaný pro text, a Prouzův eticky založený román, kniha s posláním. Havlova ironie nás netíží, i jemu je lhostejné, kam se všechny ty jeho postavičky uchýlí, on pouze s velkou chutí popsal rej odcházení a vychutnal si půvab neuzavřeného paradoxu; kdežto Prouza napsal psychologicky vystavěné dobové drama, jehož vrchol, psychiatrova mimoděčná oběť, nás svou naléhavostí zaskočí.

 

Literární různorodost, hledání a vynalézání nečekaných postupů a situací, jsou osvobodivé svou podstatou, a jako čtenář i jako v soudobých poměrech uvízlý autor bych řekla, že přes vnější vlivy a tlaky literatura nachází nebo už našla nezávislou tvář a pozici kulturního fenoménu, bez kterého, ať jej podporuje nebo utlumuje, se společnost neobejde.

 

3 Jako literární historik neobstojím, čtu jen to, co mě zajímá, a čtu oním nesnesitelným způsobem profesionála, kterého víc zajímá „jak“ než „co“, a zejména hledám knihy a díla, která v sobě vědomě soustřeďují unikající souvislosti, historické, názorové, duchovní či prostě lidské. Za taková považuji většinu studií Pavla Kosatíka a z poslední doby mimořádné dílo Martina C. Putny o Václavu Havlovi. Z beletrie nebo poezie bych nerada vybírala, jednak je neznám do té šíře, abych mohla porovnávat, a také se chci vyhnout možnosti být svým vkusem osobní.

 

Jiná je ovšem otázka po dílech, která neprávem zapadla. Zase nebudu popisovat jednotlivé knihy, i když se to nabízí; popíšu ale směr, kterým se zapadání děl ubírá: je to mlčení. Vystopovatelné a vědomé mlčení o knihách a autorech, vybraných podle ideologické nebo jiné šablony, a použité jako způsob dodatečné cenzury. Je to mýcení, tiché mýcení ve vzrostlých hájích.

 

Způsob cenzury je to zbabělý, je ale účinný, protože je neprokazatelný a svobodnou volbou kritika psát si, co chci, i obhajitelný.

 

Když pominu, že v některých novinách nebo časopisech se jejich věrný čtenář o některých dílech vůbec nedozví, nemohu pominout okolnost důležitější: že pro samu literaturu je toto mýcení princip likvidační. Brání konfrontaci a poměřování uvnitř literatury, systemizaci a formulaci literárních hodnot a objevů, vřazování děl do širších kontextů. Systém – ano, je to systém – se vytvořil mimoděk, tak jako mnoho jiných neduhů naší společnosti, v literárním provozu je to výraz i toho, jak vzaly zasvé romantické popřevratové představy o otevřené společnosti.

 

Ztráta vyššího obzoru, než je úspěch, otevřené fandění středoproudé literatuře, která zaujme i pobaví i vydělá, a taky různá ideologická zaujetí svazují velké části běžné denní literární kritice názor i ochotu ve sporu riskovat. A pokud se nějaký spor vyvalí, je to obvykle spor posvěcený smečkou. Ano, moje formulace jsou troufalé. Je to proto, že znám knížky a některé autory, které literární kritika vymazává z obrazu literatury, a kteří prožívají to podobné, co prožívali zakázaní autoři v minulém režimu. S tím rozdílem, že ti o tom, že jsou na seznamu zakázaných, věděli.

 

Jistěže jsou výjimky, téměř podobné panu profesorovi, který ve Slávii potáhl z cigarety, udělal nad našimi hlavami bělavý kroužek a pronesl krutou výtku třeba i proti Českému snáři. Napadá mě Jiří Peňás, který na celou sobotní stránku Lidových novin zdůvodnil, proč jsem neměla jednu knihu vůbec vydat, nestyděl se za to, že jeho rozčilení diktuje srdce bijící doprava, a mně umožnil nad knihou znovu zapřemýšlet i se s ním pak nad názorovými rozdíly zasmát. Rozhodně ale ve mně nevyvolal pocit odstrčenosti, jakým někteří autoři trpí.

 

Povzbudivé a literatuře prospěšné ale je, že se může uchýlit do koutků různých nakladatelů a nakladatelství, koutků útulných i když nevýdělečných; literatura, jak to má v povaze, přemáhá i obchází svatá neoliberální pravidla zisku, a ani našemu způsobu svobody nedovolí, že by některá její díla nevyšla. Byť jim hrozí, že budou oficiální kritikou zamlčena; anebo právě vzdor tomu.

 

EVA KANTŮRKOVÁ, SPISOVATELKA

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 30 Prosinec 2014 13:02 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz