Recenze: Hrozivý smutek líného Egypťana



Cossery přebal„Albert Cossery byl žijící legendou... Jednou z posledních spojnic s dobou, kdy byla Paříž hlavním městem světové kultury,“ napsal britský list The Guardian krátce po spisovatelově smrti před šesti lety. Pro české čtenáře byl ale tento vyjímečný spisovatel donedávna prakticky neznámý – v roce 1949 vyšel v češtině jeho román Dům jisté smrti a nyní vychází sbírka povídek Bohem zapomenutí lidé. 

 

Cossery opustil v roce 1945 rodnou Káhiru a zbytek života prožil v Paříži, po celou dobu v jediném hotelu v Saint-Germain-des-Prés. Získal proslulost jako propagátor „filosofie lenosti“, podle níž je zahálka důležitým předpokladem toho, aby člověk mohl skutečně hluboce přemýšlet o sobě a o světě. Jako bohém, který se přátelil a sdílel noční život s nejvlivnějšími umělci své doby – Sartrem, Camusem, Tzarou, Vianem... Jako milenec, který tvrdil, že měl za svého života 3000 žen. A samozřejmě i jako spisovatel, byť v duchu své filosofie napsal během dlouhého života (1913-2008) jen několik útlých knížek.

 

Bída jako protest

Mimořádnou pozornost vzbudila už jeho první knížka Bohem zapomenutí lidé (Les hommes oubliés de Dieu, 1940), o níž spisovatel Henry Miller řekl: „Žádný z žijících spisovatelů nepopsal tak drásavým a nemilosrdným způsobem život těch, kteří v lidském pokolení tvoří onen zástup požíraných... Tato kniha ve mně vyvolala naprostý úžas. Byla pro mě první svého druhu od děl velkých ruských klasiků.“

Lidé na okraji společnosti, chudáci, žebráci, zkrachovalí intelektuálové a vizionáři... jsou typickými postavami všech Cosseryho knížek, jejichž děj je zasazen zpravidla do Káhiry nebo do nějaké fiktivní arabské země. Takto Cosseryho hrdiny charakterizoval v časopise A2 filosof Jiří Přibáň: „...v žádném případě se nenamáhají zapojit do pracovního procesu, stát se spořádanými občany a chodit do úřadu nebo vyučovat na univerzitě, i když mají to nejlepší vzdělání a znalosti. Raději bydlí v polorozpadlém domě na posteli z balíků starých novin, než by se stali třeba jen malým kolečkem obrovského soukolí společnosti s její mocenskou tyranií a zkorumpovanými způsoby.“

Ostatně, tento článek je jedním z pěti, které podle mediálního archivu v českých médiích Cosseryho za posledních 15 let zmiňují. Tři z těch článků přitom přebíraly agenturní informaci o spisovatelově smrti.

 

Budoucnost jako latrína

„Je den jako každý jiný: líný, krutý a dychtivý lidských obětí. Nikdo nesvede říci, k jakým hrůzám se schyluje, ani přesně popsat druh nových katastrof, jež ohrožují životy lidí. Je to už dlouho, co chlad započal své zhoubné dílo. V tuto chvíli však jediné znepokojení vyvolávají hustá mračna, ztěžka táhnoucí nebem, za nimiž se zcela ztratilo slunce.“ V takové atmosféře se odehrává diskuse mezi učitelem žebrání Abú Šawalím a zkrachovalým učencem Tewfikem Gadem. 

Učitel čeká na intelektuála nedaleko jeho chtrče, protože ví, že Gad dříve či později vyběhne směrem k veřejným latrínám – jako učenec nedokáže vykonávat potřebu u své chatrče, jak to dělají ostatní. Nesnese pohledy sousedů a přitom trpí průjmem. Šawalí chce probrat zásadní věc: podle něj Gad ničí  způsob žebrání. Přišel totiž s myšlenkou, že žebrající by neměli vystavovat svoji odpornost a ubohost, protože tak bohaté lidi spíš vystraší a vyděsí a přimějí k odvrácení hlavy, ne-li přímo útěku. Měli by spíš vzbuzovat sympatie. Učitel žebrání naproti tomu sází na tradici a realismus: žebráci mají ukazovat svoje boláky, nosit v náručí polomrtvé kojence, chodit v nejrozpadlejších a nejsmrdutějších hadrech. Žebrání podle něj nesnese žádné experimenty.

Je to překvapivě moderní diskuse, jejíž obdoba dnes možná probíhá v nejedné kanceláři pracovníků „fundraisingu“, kteří zvažují, zda katastrofické scénáře potenciální dárce spíše motivují či odradí,  nakolik je lepší předvádět spíš pozitivní podmanivý příběh a vzbudit naději. Nicméně u Cosseryho se debata mezi učitelem žebrání a učencem  koná na cestě k latrínám. Gad je trochu zmatený a je pod tlakem. Musí přejít do běhu a nevnímá Šawalího téma s takovou naléhavostí. Tomu odpovídá i vyústění rozhovoru:

„Nevím, co nám budoucnost chystá,“ vzdychá Abú Šawalí.

„Budoucnost,“ říká Gad, „je na konci téhle cesty, v budce, kterou támhle vidíš.“

Abú Šawalí hledí na konec cesty. To, co vidí, není zrovna místo, kde by se budoucnost měla ukrývat. „Ale to jsou přece veřejné latríny,“ odtuší zděšeně.

„Přesně tak, učiteli. Budoucnost sídlí v těchto veřejných latrínách, alespoň pro tuto chvíli.“

Pro Cosseryho je to typické: Na prostoru krátké povídky se střídají velice naléhavé silné popisy, ironie, nadsázka, absurdita, vtip... A smutek. Popis smutku malého chlapce v povídce Holič zabil svou ženu je jednou z nejintenzivnějších věcí, které jsem kdy četl... A otec mu vysvětluje: „Když Bůh na někoho zapomene, synku, je to navěky.“

 

Doporučení

Doporučuju všem, je to mimořádná kniha a má ostatně jen málo přes 120 stránek, takže případné riziko je malé.

Albert Cossery: Bohem zapomenutí lidé (Rubato, 2014), přeložil Petr Janus, 124 stran

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 22 Prosinec 2014 10:56 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB