Ztracené iluze a žumpa žurnalistiky



Ztracené iluze Balzac rukopis„Vídám žurnalisty v divadelním foyeru a zdvíhá se mi z nich žaludek. Žurnalismus je peklo, bezedno nepravostí, lží a zrad a nikdo je nemůže překročit, nikdo z něho nemůže vyjít čist...,“ říká jedna z postav Balzakova románu Ztracené iluze (Illusions perdues - vlevo Balzakův rukopis). Nepříjemně živé i skoro po dvou stech letech. Tak přidáme ještě pár dalších citátů o novinářích.

 

„Mít v rukou moc, mít právo nad životem a smrtí duševních výtvorů by ti tak učarovalo, že by ses stal novinářem ve dvou měsících... Máš povahu až příliš žurnalistickou..., nikdy by sis nedokázal odepřít duchaplný vtip, i kdybys jím měl ublížit svému příteli.“ Lucien, hlavní postava románu je nucen vyslechnout od svých přátel řadu varování před nastoupením dráhy novináře, toho „nájemného vraha myšlenek“.

 

Novináře Balzac v románu líčí jako zkorumpované, bezohledné, bezostyšné, amorální, lačné, namyšlené, sobecké, pro vlastní úspěch, požitek a výdělek všehoschopné kreatury, které prodávají svůj často velký talent, protože ztratili veškeré iluze o společnost, v níž žijí. Nepřipouštějí si přitom, že to ovšem může být jen racionalizace jejich lenosti a neschopnosti překonávat překážky, jejich slabé vůle a ochoty nechat se svést snadnější cestou.

 

Jeden z nich říká: „Tehdejší moje nadšení, dnes již udušené, můj prvotní zápal, ty mi zakrývaly společenský mechanismus. Ale nebylo možno ho nespatřit, nenarazit na všechna jeho soukolí, neotlouci se o jeho čepy, neušpinit se v jeho oleji a neuslyšet skřípění jeho řetězů a setrvačníků. Tak jako já poznáte i vy, že za všemi těmi krásnými a vysněnými věcmi jsou lidé, jejich vášně a potřeby. Nevyhnutelně budete zapředen do strašlivých zápasů díla proti dílu, muže proti muži, strany proti straně a v tomto boji se budete muset důsledně bít, protože jinak by vás opustili i lidé vaši. V těchto nízkých bojích duše vystřízliví, srdce se zkazí a člověk se jenom darmo unaví...“

 

A jiný shrnuje: „Každé noviny jsou kramářská bouda, veřejnosti se v nich prodávají slova takové barvy, jaké si žádá. Kdyby existoval nějaký list hrbatých, ve dne v noci by dokazoval, jak jsou hrbatí krásní, dobří a potřební. Noviny nejsou k tomu, aby někoho vzdělávaly, ale aby se vlichocovaly nejrůznějším názorům. A tak po určité době upadnou všechny listy do podlosti, pokrytectví, bezectnosti, prolhanosti a zločinosti. Budou zabíjet myšlenky, systémy i lidi a tím budou právě vzkvétat.“

 

Jistě, Balzac popisoval stav novin v první třetině 19. století...

 

Ztracené iluze

Jeden ze základních románů Honoré de Balzaca nedávno znovu vyšel v českém překladu (Slovart, 2014) a je to úžasná kniha. Vůbec je příjemné vracet se ke klasikům s jistým odstupem a číst je bez příměsi té zbožné úcty, kterou alespoň u mě vzbuzovali v době studií. I u takových autorů jako je třeba právě Balzac nebo Dostojevskij je možné najít pasáže, o nichž lze s jistotou říci, že „střihač zjevně zaspal“, nebo ze kterých je patrné, že si spisovatelé psaním vydělávali a museli rychle navršit a odevzdat pěkných pár tisíc slov.

 

I tak Ztracené iluze, podobně jako právě Dostojevskij, nebo mí další oblíbenci, ke kterým se vracím pravidelně, jako například Dickens, Tolstoj, Hugo nebo Turgeněv, v konkurenci románových novinek obstojí. Často mají dokonce větší sílu, semknutost, jistotu jazyka, barvitost, naléhavost, jsou víc strhující, méně sebeironičtí a sebezpytní, přímočařeji atakují myšlenku a hluboké city, jsou suverénnější, sebevědomější, a tedy odvážnější, přičemž si nedělají tolik starostí s tím, zda odvaha spočívá ve formální inovaci.

 

Ztracené iluze mi při tomto aktuálním čtení nejvíc připomínají operu. Jsou přepjaté, ten dojem způsobuje možná i starší překlad – z roku 1959, kterému jsem dal přednost, jsou nabité vášněmi, jsou pompézní, obsahují dlouhé naléhavé monology, postavy jsou trochu nepřirozené a příliš vyhraněné... A celé to dohromady působí s mohutností skvěle sladěného orchestru a zpěvu, při níž se kritéria pro to, co je realistické a romantické, přirozené a strojené, typické a nadsazené... rozplývají a ztrácejí na významu.

 

Rozhodně doporučuji alespoň občas se vracet ke klasikům.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB