Ztracené iluze a žumpa žurnalistiky


Ztracené iluze Balzac rukopis„Vídám žurnalisty v divadelním foyeru a zdvíhá se mi z nich žaludek. Žurnalismus je peklo, bezedno nepravostí, lží a zrad a nikdo je nemůže překročit, nikdo z něho nemůže vyjít čist...,“ říká jedna z postav Balzakova románu Ztracené iluze (Illusions perdues - vlevo Balzakův rukopis). Nepříjemně živé i skoro po dvou stech letech. Tak přidáme ještě pár dalších citátů o novinářích.

 

„Mít v rukou moc, mít právo nad životem a smrtí duševních výtvorů by ti tak učarovalo, že by ses stal novinářem ve dvou měsících... Máš povahu až příliš žurnalistickou..., nikdy by sis nedokázal odepřít duchaplný vtip, i kdybys jím měl ublížit svému příteli.“ Lucien, hlavní postava románu je nucen vyslechnout od svých přátel řadu varování před nastoupením dráhy novináře, toho „nájemného vraha myšlenek“.

 

Novináře Balzac v románu líčí jako zkorumpované, bezohledné, bezostyšné, amorální, lačné, namyšlené, sobecké, pro vlastní úspěch, požitek a výdělek všehoschopné kreatury, které prodávají svůj často velký talent, protože ztratili veškeré iluze o společnost, v níž žijí. Nepřipouštějí si přitom, že to ovšem může být jen racionalizace jejich lenosti a neschopnosti překonávat překážky, jejich slabé vůle a ochoty nechat se svést snadnější cestou.

 

Jeden z nich říká: „Tehdejší moje nadšení, dnes již udušené, můj prvotní zápal, ty mi zakrývaly společenský mechanismus. Ale nebylo možno ho nespatřit, nenarazit na všechna jeho soukolí, neotlouci se o jeho čepy, neušpinit se v jeho oleji a neuslyšet skřípění jeho řetězů a setrvačníků. Tak jako já poznáte i vy, že za všemi těmi krásnými a vysněnými věcmi jsou lidé, jejich vášně a potřeby. Nevyhnutelně budete zapředen do strašlivých zápasů díla proti dílu, muže proti muži, strany proti straně a v tomto boji se budete muset důsledně bít, protože jinak by vás opustili i lidé vaši. V těchto nízkých bojích duše vystřízliví, srdce se zkazí a člověk se jenom darmo unaví...“

 

A jiný shrnuje: „Každé noviny jsou kramářská bouda, veřejnosti se v nich prodávají slova takové barvy, jaké si žádá. Kdyby existoval nějaký list hrbatých, ve dne v noci by dokazoval, jak jsou hrbatí krásní, dobří a potřební. Noviny nejsou k tomu, aby někoho vzdělávaly, ale aby se vlichocovaly nejrůznějším názorům. A tak po určité době upadnou všechny listy do podlosti, pokrytectví, bezectnosti, prolhanosti a zločinosti. Budou zabíjet myšlenky, systémy i lidi a tím budou právě vzkvétat.“

 

Jistě, Balzac popisoval stav novin v první třetině 19. století...

 

Ztracené iluze

Jeden ze základních románů Honoré de Balzaca nedávno znovu vyšel v českém překladu (Slovart, 2014) a je to úžasná kniha. Vůbec je příjemné vracet se ke klasikům s jistým odstupem a číst je bez příměsi té zbožné úcty, kterou alespoň u mě vzbuzovali v době studií. I u takových autorů jako je třeba právě Balzac nebo Dostojevskij je možné najít pasáže, o nichž lze s jistotou říci, že „střihač zjevně zaspal“, nebo ze kterých je patrné, že si spisovatelé psaním vydělávali a museli rychle navršit a odevzdat pěkných pár tisíc slov.

 

I tak Ztracené iluze, podobně jako právě Dostojevskij, nebo mí další oblíbenci, ke kterým se vracím pravidelně, jako například Dickens, Tolstoj, Hugo nebo Turgeněv, v konkurenci románových novinek obstojí. Často mají dokonce větší sílu, semknutost, jistotu jazyka, barvitost, naléhavost, jsou víc strhující, méně sebeironičtí a sebezpytní, přímočařeji atakují myšlenku a hluboké city, jsou suverénnější, sebevědomější, a tedy odvážnější, přičemž si nedělají tolik starostí s tím, zda odvaha spočívá ve formální inovaci.

 

Ztracené iluze mi při tomto aktuálním čtení nejvíc připomínají operu. Jsou přepjaté, ten dojem způsobuje možná i starší překlad – z roku 1959, kterému jsem dal přednost, jsou nabité vášněmi, jsou pompézní, obsahují dlouhé naléhavé monology, postavy jsou trochu nepřirozené a příliš vyhraněné... A celé to dohromady působí s mohutností skvěle sladěného orchestru a zpěvu, při níž se kritéria pro to, co je realistické a romantické, přirozené a strojené, typické a nadsazené... rozplývají a ztrácejí na významu.

 

Rozhodně doporučuji alespoň občas se vracet ke klasikům.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB