Modiano, autor, kterého jsme znávali


Modiano Patrick foto twitterPatrick Modiano, francouzský prozaik, kterého Švédská akademie dnes vyhlásila za 111. držitele Nobelovy ceny za literaturu, se českým čtenářům poprvé představil v roce 1982 románem Rodný list.

 

Českých překladů knih Patricka Modiana není mnoho. Po Rodném listu, jímž ho k nám uvedl Odeon, následovaly prózy Ulice temných krámků (Mladá fronta 1983), Takoví hodní hoši, Mládí (Svoboda 1986),MODIANO-Patrick-photo-C.Hélie-Gallimard-COUL-1-01.10 nověji pak Dora Bruderová (Barrister Principal 2007). Slovensky pak v Tatranu vyšla Vila Triste (1980). Modiano (1945) má na svém autorském kontě ovšem tři desítky knih – a navíc desítky filmových scénářů a také množství písňových textů – , budeme mít co dohánět – tedy, pokud budou mít naši nakladatelé chuť a prostředky.

 

Na stránkách Literárních novin se Modianově tvorbě věnoval před nedávnem Josef Brož. V článku Románové přízraky obhlédl dílo „nepřehlédnutelné postavy francouzského románu", jak se jeví z velkého výboru, do něhož Modiano svých deset výjimečných opusů. V prestižní edici Quarto ji loni vydalo pařížské nakladatelství Gallimard. Přesto, že Modiano píše úsporně, má svazek 1082 stran.

 

Ocitujme si ze studie Románové přízraky podstatné pasáže:
»Říkají to mnozí spisovatelé, a říká to i Patrick Modiano: spisovatelé píšou stále stejnou knihu. „Každá nová kniha vymazává tu předchozí, jako by byla zasažena zapomněním, ale vzápětí se stále stejné scény vrací. Je to jako vlnobití, vlny bez ustání..." řekl před třemi lety v rozhovoru pro týdeník L´Express. A opakuje to i nyní v předmluvě k výběru ze své tvorby. (...)

 

Modianovo dílo by se dalo přirovnat ke tkané tapisérii: jakýkoliv román totiž otevřete, jako kdybyste začali s novou osnovou, přesto (podobně jako u antického dramatu) víte, že k tragédii se schyluje už od počátku. Nevyhnutelně, nenápadně a příznačně.

 

Spisovatel Patrick Modiano, nepřehlédnutelná postava současného francouzského románu, je především mistrem ve vytváření atmosféry – v níž jeho postavy utkané ze vzpomínek zvláštního, obskurního a nedořečeného ladění – se vynořují jako přízraky z řeky zapomnění.

 

Ty postavy mají různá jména, stejně jako má vždy jiné jméno vypravěč, jenž je podobný detektivu (v románu Ulice temných krámků tuto profesi i vykonává), reprezentuje typ neidentifikovatelného muže své doby, protože přišel, jak říká v jedné pasáži – když už „bylo po všem". Přesto je ale od první stránky zasažen potřebou zjistit, jaký ten život „ještě předtím" byl a kdo byli ti lidé, díky nimž je nyní na světě. Týká se to velmi intimně jeho otce, matky, nejbližších příbuzných. Ale nejen...

 

Jména, ale i typologie postav tvoří rámec té hluboké řeky, jejímž průvodním znamením je „čas, který neléčí"... pouze proměňuje vztahy a jejich dřívější význam.

 

Modianovy romány se podobají dokumentárním filmům, jež mají svou vizualitu, ale i pravidelný estetický topos; místa, kde se odehrávají – a jejich příběhy, jsou často „obskurní", nikoliv pouze „příšeřím", ale jde i jejich podloudnou a vlastně podezřelou kvalitou: pololegální, často i kolaborantským prostředím míst a lidí s dvojakou tváří na hraně zločinu.

 

Polo-temno je obvykle i v mysli mnoha postav a vypravěče, který v jednom opusu dokonce ztratil paměť („Nejsem ničím. Ničím jiným než světlou siluetou tohoto večera na terase jedné kavárny" – Ulice temných krámků), a neví si tedy rady ani s tím, kdo vlastně je, a co ve skutečnosti prožil: pátrá po svém vlastním osudu, a osudu těch, kteří bývali jeho druhy a nejbližšími. Marně...

 

Často to bývá fotografie, útržek papíru, jež slouží autorovi jako východisko; vypravěč není schopen rozeznat obvykle skutečná jména postav, ani jejich rukopis. Pokud se už k tomu dopracuje, chybí datace a nakonec chybí vlastně i to, co „bylo poté".

 

Zapomnění a likvidaci podléhají fatálně i místa, jako je tomu v enigmatickém románu Villa triste, v níž vypravěč popisuje, co vlastně zůstalo z míst, jež kdysi navštívil. O tom, kam zmizela ta překrásná dívka Yvonne, se už nikdy nedozví... (román byl mimochodem dosti nešťastně zfilmován pod názvem Le Parfum d´Yvonne režisérem Patricem Lecontem v roce 1994).

 

Místa mizejí jako lidé, kteří své skutky proměňují za drobné mince daného okamžiku. Nejen za nacistické okupace Francie, ale i v čase téměř neviditelné alžírské války. (...)

 

Některé postavy se přemisťují z jednoho románu do druhého, nebo mají přibližně stejnou charakteristiku, jen jiná jména. Nechybí herci, kuplíři, prostitutky, legionáři, šlechtici, džokejové, ale ani snílci. (...)

 

Máte-li sílu a nasazení pustit se po té modianovské řece, nemusíte být pouze dědici neodvolatelných životních ztrát, ale budete paradoxně odměněni i nálezy, jež jsou mimořádnými dary na pomezí života a smrti. To křehké vlákno, které Modiano kdysi navlékl do svého stavu, se zdá být s postupujícím časem stále jemnější – úměrně s odstupem, úměrně s časem, jímž prošel kdysi nadějný mladík, jenž nyní stanul, zdá se mi, na prahu skutečné životní moudrosti.«

 

A doplňme ještě slova, jimiž se o svůj dojem z četby Modianovy románové prvotiny Place de l´Étoile podělila se čtenáři Literárních novin Radka Denemarková – kniha v originále vyšla roku 1968, spisovatelka a překladatelka ji četla o mnoho let později:

 

„Napsal ji ... mladý, ve dvaadvaceti letech. Ale podařilo se mu zachytit stav chaotické mysli i stav chaotické existence. A to v době, kdy v šedesátých letech vládlo mlčení a nejisté odkašlávání, přišla-li řeč na téma okupované Francie. Modiano stvořil absurdní, groteskní svět, skvostnou parodii antisemitismu. Jako bych měla horečku a ležela s knihou v posteli. Všechno z dosavadního autorova života se tu nezadržitelně vyvalilo literární formou, v kůži hlavní hrdiny, kterým je kosmopolitní Žid Šlemovič. Sympatická je kuráž, s jakou je kniha napsána, zvláště v kontrastu s následujícími „umírněnými" autorovými knihami. Knize nechybí ani hravost, imituje Prousta a imituje Célina. A nad textem otazník, co stojí za antisemitismem (Modianův otec byl Žid), co stojí za diskriminací celé skupiny osob, aniž je jasné, co se jim vlastně předhazuje za vinu. Modiano text v dalších vydáních uhladil (nebylo už nutné například bojovně srážet stalinistu Louise Aragona, to obstarali studenti v květnu 1968). Atmosféra knihy je horečnatá, v centru stojí kati, nikoliv oběti, jako by popisoval jakousi černou díru mezi nimi. Luštění hádanek, i to je svět literatury.«

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB