Petra Hůlová: Příliš dlouhá Macocha


Hůlová Macocha PŘEBALPoslední kniha Petry Hůlové Macocha vyvolala mezi recenzenty rozporuplné reakce – někteří ji zařazují po bok autorčiny velice úspěšné prvotiny, jiní ji označují za „dno literární žumpy“. Sama autorka říká, že je to zatím její nejautobiografičtější kniha, ale víc se o ní bavit nechce.

Petra Hůlová (1979) to má u kritiků i čtenářů těžké – její debut Pamět´ mojí babičce vzbudil nadšení a stal se bestsellerem. Ve třiadvaceti se autorka chtě nechtě stala příslibem zrodu velké české spisovatelky a každá její další kniha byla s touto konstrukcí a s úspěchem prvotiny porovnávána. Navíc autorský styl Petry Hůlové sám o sobě čtenáře rozděluje – některé strhává, jiné irituje. 

Je to tak i u kritiků – někteří mají její knihy zjevně rádi (třeba Petr Fischer), jiní (například Kateřina Kadlecová) jí naopak vyčítají kdeco. A možná v tvrdosti kritiky hraje někdy roli i to, nač nedávno upozornili tři mladí spisovatelé ve svých „12 odstavcích o próze“ v týdeníku Respekt, že totiž „se recenze na překladovou prózu píší pro čtenáře, ale na tu českou proti autorům“. Jinými slovy řečeno, že si na domácích autorech čeští recenzenti víc „smlsnou“, podrobněji je sledují, předhazují jim vysoká očekávání, odpovědnost za kvalitu tuzemské literatury... Má to samozřejmě svoje logické důvody. Jedním z nich může být to, že mezi těmi domácími autory, o nichž stojí za to psát, si zase nelze tak moc vybírat, kdežto z překladové prózy lze vcelku bez problémů volit knihy, které lze čtenářům vřele doporučit.
Ale zpět k Macoše: Ta kniha vážně není moc dobrá.

 

Záplava slov
Petra Hůlová má nepochybně velký talent. Umí chrlit slova, obrazy, příměry s takovou lehkostí a vynalézavostí, že jí někdy recenzenti přirovnávají k Bohumilu Hrabalovi a Josef Chuchma – který nyní v souvislosti s Macochou mluví o „dnu literární žumpy“ – dokonce autorku po jejím debutu přirovnával k „božskému drzounovi Rimbaudovi“.
Macocha je také takovým básnickým proudem slov, který zčásti připomíná „automatický“ text. Jsou tam překvapivá spojení, mistrovské obraty, skvělá zachycení situací i psychických stavů. Ale 160 stran to neutáhne. Je tam také spousta zbytečných slov a autorské exhibice.
Možná bude ta kniha někoho přitahovat ohlášenou „autobiografičností“. Čtenář může přemýšlet o tom, co jsou opravdu boje a myšlenky Petry Hůlové a kdo je předobrazem slavného spisovatele T. K. Mně osobně je to lhostejné. Ať je to více či méně osobní zpověď nebo je to spíš literární konstrukce, je to příliš dlouhé a řídké. Což je škoda. Zkrátil bych to, být to autorkou, tak na čtvrtinu.

 

Doporučení:
Předpokládám, že pro ty, kdo sledují tvorbu Petry Hůlové nebo se obecně víc zajímají o kvalitní současnou českou prózu, je Macocha téměř povinnou literaturou. Já ji s klidným svědomím doporučit nemohu. Nanejvýš na zkoušku: Možná se chytnete, budete ten proud slov vnímat jinak než já a necháte se jím unést až do konce. Možná ale zjistíte, že je tak slabý, že vámi z místa nepohne.

 

(Rozhovor s Petrou Hůlovou přinesly Literární noviny, které vyšly ve čtvrtek 10.4. 2014, ukázku z rozhovoru najdete zde)

Petra Hůlová: Macocha. Torst, 168 stran, ISBN 978-80-7215-470-8.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB