Básník Antonín Bartušek: Jediné, čeho je třeba se bát, je strach


Celkový pohled na baziliku sv. Prokopa v Třebíči Foto: Frettie, Wikipedia, CC BY 3.0Antonín Bartušek byl historikem umění a osobností české poezie druhé poloviny 20. století. Nebylo mu však souzeno rozvinout docela profesní záměry a tvůrčí plány. Dožil se pouhých padesáti tří let. Mezi Bartuškovy výroky zapsané do uznaných empirií patří: Jediné, čeho je třeba se bát, je strach.

 Antonín Bartušek (11. ledna 1921 v Želetavě na Třebíčsku – 22. dubna 1974 v Praze) v roce 1941 maturoval na gymnáziu v Třebíči. V témže vzdělávacím ústavu, kde o dvaadvacet let dříve absolvoval Vítězslav Nezval, o patnáct let dříve Jan Zahradníček a o tři roky později Ladislav Novák. Po válce našel uplatnění v literárním oddělení Československého rozhlasu a souběžně studoval na Univerzitě Karlově literární historii a dějiny srovnávacích literatur, později dějiny výtvarného umění a historii. Devětadvacetiletý, v roce 1950, získal doktorát filozofie.

Už nikdy nedopustíme, aby ředitelem muzea byl doktor

Antonín Bartušek: Královská procházka, přední strana obálky, nakladatelství Práce, Praha, 1971. Foto: Jan Dočekal V první půlce 50. let působil ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody a v Ústavu pro teorii a dějiny umění Československé akademie věd. Prahu miloval, ale toužil po návratu do rodného kraje. V roce 1956 se chápe nabídky, stává se ředitelem třebíčského Západomoravského muzea (dnešní Muzeum Vysočiny Třebíč). Po pěti letech však už není s to unést tíhu poměrů maloměsta.

Nepřízeň nadřízených je tak velká, že ho neváhají zlovolně nařknout z krádeže cenného uměleckého předmětu z muzejních sbírek. Řešení spočívá v jediném, v odchodu z Třebíče. Bartušek později vzpomínal na prohlášení činovníka Okresního národního výboru Třebíč (úřad byl zřizovatelem Západomoravského muzea): „Už nikdy nedopustíme, aby ředitelem muzea byl doktor.“ Takové moudrosti skáčou „rovnýma nohama“ přímo do dějin. Bartušek se vrací do Prahy. Je odborným pracovníkem ve Scénografickém ústavu, výtvarným teoretikem Národního divadla a od roku 1964, až do konce života, působí znovu ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody.

Bartušek se trvale zabýval historií rodného kraje. Napsal řadu kulturně historických publikací a bezpočet odborných statí. Je například spoluautorem Dějin Žďáru nad Sázavou a Uměleckých památek Jihlavy. V roce 1969 vyšly v brněnském Bloku jeho Umělecké památky Třebíče. K jejich doplnění a dopracování do tvaru, který původně zamýšlel, se již nedostal. Do výčtu Bartuškova díla patří hojná překladatelská práce z francouzské a anglické literatury (S. de Beauvoirová, E. Roblés, E.Ó.Neill, J.Arden). Je rovněž autorem četných prací z teorie a dějin výtvarného umění a scénografie.

Kultivovaný básník

Antonín Bartušek: Změna krajiny, přední strana obálky, nakladatelství Blok v Brně, 1977. Foto: Jan Dočekal Již v čase gymnazijních studií psal Antonín Bartušek verše. Rané básně uveřejnil v třebíčském Studentském časopise. V roce 1945 vydal první sbírku s názvem Fragmenty. O dva roky později druhou, s titulem Sudba. Obě obsahují meditativní lyriku mladého kultivovaného básníka. Dějinný zlom února 1948 však přinesl Bartuškovi – básníkovi nedobrovolné odmlčení. Trvalo osmnáct let. Ve Švédsku vyšla v roce 1956 jeho sbírka Atomový věk pod pseudonymem A. D. Martin, ale v Praze vydal další knížku veršů až v roce 1965. Má název Oxymóron. Je výsledkem zásadní formové proměny Bartuškovy tvorby směrem k experimentální poezii. V témže duchu je sbírka Červené jahody z roku 1967.

Následující dvě knihy veršů vydané v roce 1969. Mají názvy Tanec ptáka Emu a Antihvězda. Jsou ovlivněny politickou situací po srpnu 1968 a osobními traumaty a obsahují filozofické verše s motivy smrti a nesvobody, témata marnosti, smutku, opuštěnosti. Poslední sbírkou vydanou za básníkova života je Královská procházka z roku 1971. Ve sbírkách Období mohyl a Změna krajiny (vyšly až po básníkově smrti, v letech 1975 a 1977) se Bartušek vrátil k tématu dětství a rodného kraje. V Anglii vyšla v roce 1975 jeho sbírka The Aztec Calendar and othere Poems (Aztécký kalendář a jiné básně).

Antonín Bartušek: Daleko od léta, strojopisná prvotina, edice Vysočina, Třebíč, 1941. Foto: Jan DočekalV srpnu 2001 jsem dostal poštou obálku s pražským razítkem. Zásilka od pana Josefa Stehlíka obsahovala dva půlstoletí staré sešity básní z třebíčské edice Vysočina. První, s titulem Rosou, vytisknutý v roce 1945, od Miloše Václava Dočekala (1923–1986, byli jsme vzdálenými příbuznými), budoucího děkana baziliky sv. Prokopa v Třebíči.

Druhý, ve strojopisu, má název Daleko od léta a je od dvacetiletého Antonína Bartuška. Byl Dočekalovým gymnazijním spolužákem, spolu založili a vedli edici Vysočina, zprvu ilegální, Dočekal pod pseudonymem Vítězslav Zima. Bartuškova útlá sbírka zrcadlí planoucí srdce mladého básníka i temný rámec doby. Vyšla pravděpodobně jen v několika opisech. Je uvedena v přehledu Bartuškova díla na Wikipedii i v internetovém Slovníku českých spisovatelů od roku 1945. V tištěném Slovníku, vydaném v roce 1995, však zmíněna není.

Poznámka: Wikipedie a některé další internetové informační zdroje uvádějí datum úmrtí PhDr. Antonína Bartuška 24. dubna 1974. Ve Slovníku českých spisovatelů po roce 1945 je uveden 22. duben 1974. K tomuto datu se přikláním.

 

Antonín Bartušek: Dnes

 

Mlhavá jitra bouřlivé dny

a děsem bičované noci

zkalené vody běsnících řek

divého ptáka smrtelný skřek -

s dálkou splynout a nevnímat moci.

 

Prázdnota dnešků se utápí

v temnotách noci

probdělá noc den jasným snem

den nocí je a noc svým dnem

v dálky se vnořit a nevnímat moci

 
(Ze sbírky Daleko od léta, 1941)

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB