Básníci všech věků se sešli k poradě




Lucemburská zahrada foto youtubePetr Skarlant Nezval v Lucemburské zahradě, Akropolis 2017
Dnešní doba Poésii šíří jinak, (…). Nová věčnost se už brzy vynoří.
Petr Skarlant

 

 

 

Básníka a prozaika Petra Skarlanta není třeba českým čtenářům představovat, patří jako nejstarší k devíti nejznámějším „pětatřicátníkům“, kteří si získali jméno a hlavně čtenáře počínaje sedmdesátými léty minulého století. A jen pro úplnost dodávám, že Petr Skarlant je zatím jediný, kdo přeložil celá slavná Prévertova Slova, a básnický překlad je často neméně obtížný než tvorba původní.  

  
Lucemburská zahrada na křižovatce boulevardu Saint-Michel odjakživa přitahuje umělce všeho druhu, básníky i prozaiky, a nejeden z nich na ni napsal svůj chvalozpěv, nejeden z nich vetkal její jméno do názvu svého díla; jen namátkou uvádím Michala Ajvaze a jeho román Lucemburská zahrada, André Billy své paměti pojmenoval Lucemburské terasy asvůj hold jí vzdává i Stefan Zweig ve svém Světě včerejška. Lucemburská zahrada se svou pestrostí anglických zahrad, se svými milenci na lavičkách, studenty z nedaleké Sorbonny a dětmi u jezírka, okouzlila i Petra Skarlanta, který svoji zatím poslední básnickou sbírku pojmenoval Nezval v Lucemburské zahradě (Akropolis, 2017). Co se děje v Lucemburské zahradě? / básnící všech věků se tu sešli k poradě/(…).

 

Autor má pravdu, nejen básníci, ale i Sigmund Freud tady přemítal o příčinách hysterie, chodíval tu i encyklopedista Diderot, a dokonce i hlavní postavy Milana Kundery ve Svátku bezvýznamnosti zde korzují po promenádních cestách a debatují o světě i životě, vymýšlejí si a drsně žertují… Zahradu si oblíbil i slavný filmový herec Gérard Philipe se svojí ženou Anne, významnou spisovatelkou; ta ve své útlé knížce Kratší než vzdech po předčasné smrti svého muže napsala: Chodím po Lucemburské zahradě, po týchž cestách jako před dvěma léty. Tenkrát bylo ještě časně. Židličky opuštěné. Prošlo tu ve spěchu jen pár školáků. Vodotrysk stříkal do perlového ranního světla (…). I básník Petr Skarlant v Lucemburské zahradě zamyšleně konstatuje: V zahradě se touhou tetelím a chvěji, /vždycky jenom jeden je na tahu. A na dalším místě evokuje pocity žárlivosti, touhy i zklamání, počáteční optimismus se pomalu proměňuje v tragično: Víš, co léčí nemoci a rány děsné?/ (…) jen mou lásku s touhou neléčí, tu ne,/stane se, že básník v citu utone, / (…). Zatímco Kunderův Alain uvažuje, který z erotických bodů na ženském těle muž nejraději vyhledává, Skarlant  se zde svěřuje Nezvalovi, s kterým zde má také své rendez-vous  a který svoji lásku k Lucemburské zahradě ztvárnil už v knize Ulice Gît-le-cœur; svěřuje se tomu, kdo mu rozumí nejlépe, neboť říká: Víte, letos je mi JEN sto šestnáct roků, / nemohu mít bezpohlavní přátelství, / je Noc, mladík buší, ozvěna mých kroků, / (…).


A tak se Lucemburská zahrada stává společným jmenovatelem mnoha slavných, je místem úvah, meditací, ale i bolestných poznání…  V závěrečné básni Soud času jde Paříží nechává autor procházet po ulicích města lásky Jaroslava Seiferta s Karlem Tomanem: Paříž; ulice města staly se románem / o dějinách moderního světa (…) / Co v dlažbu tvoje kroky vetkaly?/ Kde jsou plány a proč shořely?/ I zpěv drtí soud!  Ta báseň navozuje pocit, že sbírka Nezval v Lucemburské zahradě je nejen bilanční, ale že je jakýmsi básnickým dokumentem o současné Paříži, plné protikladů více než kdy jindy, a to vše hravě, v pravidelném i volném verši a často bez interpunkce.  A já už jen dodávám, že jsem knížku dočetla v parných dnech letošního léta, právě v okamžiku, kdy se už stmívalo, Lucemburskou zahradou se rozléhaly zvuky signálních píšťalek a dozorci zamykali její brány… 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB