Sylvie Richterová: Slyšet obrazy



 

Richterová výřez přebalSbírka veršů Sylvie Richterové nazvaná Slyšet obrazy sestává z dvanácti skladeb věnovaných dvanácti malířům. Časový oblouk je široký, cyklus začíná středověkým Giottem a končí současným českým malířem Mikulášem Rachlíkem. (Dalšími zastoupenými malíři jsou Caravaggio, Gaugin, Alexander Calder, Frida Kahlo, Eva Fuková, Adriena Šimotová, Fernando Botero, Dmitrij Prygov, Banksy, Pavel Pepperštejn).

 

 

Verše nepopisují obrazy, nesnaží se je interpretovat, nezabývají se malířským stylem, nezakládají se ani na subjektivním zážitku. Jsou jako básně samostatné a k četbě není zapotřebí dotyčné obrazyRichterová přebalznát. Základem každé skladby je zápis pořízený přímo na výstavě (datum a místo jsou uvedeny v závěru textu jako jeho součást). Přímým popudem ke vzniku veršů je podle autorky zážitek slova spojeného s tím kterým obrazem, s otázkami, které klade, s pozorováním, které probouzí. Dalo by se mluvit o zvláštním druhu synestezie, či vnímání více smysly naráz.

 

„Čtenář drží v ruce knihu Obrazů, sbírku básní, které se zrodily z autorčiných toulek galeriemi, když byla zasažena obrazy milovaných umělců, když byla proniknuta viděním. Autorka, která se celý život nebojí ve svém velkém díle zkoumat radikální otázky dobra a zla, pravdy a lži, estetiky, etiky a noetiky, se tentokrát nechala pohltit jiným uměním, nežli je jí vlastní umění slovesné, a metoda, jíž pro své zkoumání zvolila, je básnická, lyrická. Ostatně nejlepší kritiky výtvarného umění byly často psány jazykem na rozhraní poezie (ať už mám na mysli právě Ruskinovy impresionistické evokace, Baudelairovy sugestivní kritiky nebo vizionářské vhledy našeho Jindřicha Chalupeckého).

 

V této knize nalézáme unikátní dialog dvou umění – umění výtvarného obrazu a umění obrazu básnického. Aby tento dialog mohl nastat, musí být ale autor schopen právě onoho hlubokého vidění, pronikající imaginace, která dokáže vnímat plně detaily díla, ale současně je uchopovat jako celek. Tento proces vyžaduje kázeň ducha, trpělivost a oddanost vůči zkoumané látce, vyžaduje pokoru a schopnost vnitřního ticha, soustředění a umění umlčet své já. Především ale vyžaduje cit, hluboký cit, překračující pouhé logické konstrukce, cit, který dokáže být osloven a proto oslovit.“

(z doslovu Adama Borziče)

 

Sylvie Richterová (*1945) vystudovala obor tlumočnictví (francouzština, ruština), v roce 1971 emigrovala do Itálie, kde nejprve působila jako lektorka českého jazyka a badatelka v Ústavu slovanské filologie, roku 1987 se stala profesorkou českého jazyka a literatury a přednášela na několika italských univerzitách. Počátky její literární tvorby sahají do konce 70. let, u nás však mohly její prózy, básně a eseje oficiálně vycházet až po roce 1989. Za své prózy (např. Slabikář otcovského jazyka, Rozptýlené podoby, Druhé loučení) získala v roce 1994 Výroční cenu Nadace Český literární fond. V roce 2014 na ně navázala románem Každá věc ať dospěje na své místo. Za knihu Eseje o české literatuře (2015) obdržela Cenu Toma Stopparda. Žije střídavě v Čechách a v Itálii.

 

Ukázka z knihy:

 

FRIDA KAHLO

 

Frida Kahlo, 1907–1954

Řím, Scuderie del Quirinale, 4. 4. 2014

 

VIDĚT BOLEST

 

Kam se dívají ženy

z portrétů Fridy?

Nehledí na diváky

neviditelnou bolest vidí

Proč bych měla trpět pro sebe

když můžu plakat s Fridou Kahlo

a s ženami na rudém i hnědém pozadí

 

 

A pak jsou tu autoportréty

Frida říká: zde stojím

a to je moje láska

Průhled do vnitřností

Frida a potrat

Vidět – to už světlo je

nevidět je tma

Diego Rivera je otylý

Frida drobná štíhlá

sedí na posteli v nabírané sukni

je jí třicet ale

panenku posadila vedle sebe

 

 

Následuje autoportrét s copem

který se za chvíli změní v hada

Kromě hada Frida

na sobě nic nemá

Namaluje se s opicí

i se dvěma opicemi

a konečně s kolibříkem

a s trnovým

náhrdelníkem

Kolibřík je mrtvý visí na krku

trnový náhrdelník obrůstá hruď

a bují

v krunýř

 

 

Trockij žil na bytě v Coyoacán u rodičů Fridy

Mluvila o něm jako o panu profesorovi

I jeho revoluce vyzařovala libido které

už nevidíme

Prý se jí chvíli i líbil

Diego přece odešel z New Yorku

když mu nedovolili provést v murales

nadživotního Lenina

uprostřed Rockefellerova centra

Jak ho to mohlo napadnout

taková revoluce

Sádrový korzet se srpem kladivem a embryem

namalovaným také

v syté barvě

 

 

Jako by barvy mohly Fridu zachránit

maluje Mojžíše a sluneční jádro

nebe i peklo

Diego s třetím okem spočine

ve Fridině náručí

jak velké tučné nemluvně

Oba spočívají v náručí Xolotlavy

a všichni tři ještě také

v náručí noci-dne

či luny-slunce   S kořeny v zemi

tvářemi v oblacích

Frida je krásná Diego ošklivý

 

 

Trockij vypadá stejně v Mexiko City jako v Moskvě

na jeho tváři se ani sval nepohnul k lepšímu

nebo k horšímu   Až se konečně Frida znovu

podívala na tvář Diega

a uviděla anděla

kterým se mohl stát

a nestal

 

 

Barvy jsou syté jako na obrázcích které v tržnici

prodávají malé Mexičanky   Nejčastěji zobrazují svatby

Ale to všechno to všechno bledne

když úplně na konci výstavy spatříme

kresby sotva znatelné

na kterých konečně svobodně

i když neviditelně

křičí o život

šílenství

její bolesti

 

 

nakladatelství Malvern, 2018

ISBN: 978-80-7530-132-1

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 03 Říjen 2018 07:28 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB