Honsova básnická trilogie



Hons výřez přebalKdyž mi bylo jedenáct let a byl jsem ještě mlád a šťasten (1975), zaujalo mě, že někdo v Československu může vydat rovnou pět knih za rok (Noční souboje, Byl tenkrát v zemi máj, Země zaslíbená, Zapečetěná holubice, Eva). Zaujalo mě to proto, že zvykem ni zlozvykem té svérázné doby to určitě nebylo. Ale obvyklé to není ani dnes, už čistě z komerčních důvodů.

 

 

Tenkrát se to stalo a já jako naivní hoch a panic skrz tu „příhodu“ poznal Václava Honse (*14. 6. 1938).

 

Aniž to dnes míním ve zlém (ale nemyslím to ani přespříliš v dobrém, vilný soudruhu), stal se mi symbolem normalizačního kariéristy. Tak například knížkou Lenin. Co to však, pánové a dámy, mění naHons tom, že se opravdu jedná o skutečného básníka?

 

Nic. - Posléze se etabloval i jako textař songů a nejznámější z nich se jmenuje Až se ti jednou bude zdát a recituje jej dodnes Jakub Smolík (ba uváděn bývá jako spoluautor toho textu). Ale toť dávná minulost. Zjara letošního roku se Václav Hons nenápadně dožil osmdesátky a loni vydal další knížky, a to Hodinovou věž a Vyženeš dveřmi stěhovavého ptáka, vrátí se oknem okřídlený šakal. Ale předchází je v čase obsáhlá trilogie. Názvy tří svazků zní Nu co (2015), Leda že (2016) a Tak jo (2016) a jde o sumář pěti set pětadvaceti básní včetně Mé závěti v úvodu Leda že.

 

Všechny ty sbírky jsou členěny do čtyř částí, i chcete-li, dá se celek považovat nejen za čtvero, ale nakrásně za tucet básnických sbírek, zveřejněných za pouhé dva roky.

 

Básnička pojmenovaná Nu co figuruje přitom jak v knize první, tak (v jiném znění!) ve sbírce závěrečné, kde k tomu, hola, najdeme ještě třetí její verzi s titulem Nu co 2.

 

A zatímco i poslední sbírka Tak jo obsahuje stejnojmenné titulní verše, uvnitř souboru Leda že se pražádná titulní báseň nevyskytuje. Nepřesnost „hodinek“? Ale ne. A ani žádná blamáž. Na polích básnických to právě takhle býti má.

 

 

 

 

Ukázky:

 

xxx

 

celé dějiny

jsou jen čekáním

na idiota

 

 

ale kam

přichází bartók

s dvěma bicími

padám na kolena

smrtelnosti

vezmi mě sebou

věřící biřici

hudba trhá

podlahu

už je stropem

ale co ten co

nemohu si pomoci

stal jsem se

rancem ran

zhudebněn

omilostněn

umilován

nebe nade mnou

hejno vran

valí se bludné

kameny

k bezejmenné

bezejmenný

od této chvíle

ale kam

 

 

týnejdžr v totáči

 

víc než charta

nás zajímala

svlečená marta

víc než špatný

krejčí bilak

přeříznutá míla

mezi ňadry hovět

jsme se chodili

učit k mladé vdově

politicky ví se

že kdysi dávno

semtam někdo visel

nám ale tedy ne

jémine

krize

opustil mě

i vlastní stín

platil jsem ho

totiž

čím dál míň

 

 

nic

 

nic o ničem

paklíč na klíče

pláč obklíčen

pláňata plavou

v neshledanou

budí tě

už jen úbytě

vzdorné otázky

zdatně ubité

nic nic jen

bouchání okenic

jediná cennost

vybydlenost

už klekánice

visí na klice

na dvoukoláku

břichatec v láku

vstoupí jen sťatí a hloupí

ale jen nic

nic v ničem nic

vím o třináctce

v komnatě

ručičky hodin

leží uťaté

první ňadro

ohlásí bezčasí

a nic a nic a nic

dožene jen to

utečené víc

růženka růžím

snad sto let

neublíží

neohlížím se

nikam nic

na obloze svítí

cizí půlměsíc

 

 

romanopisec

 

prožil nádherný život

se svými postavami

ale

na konci posledního

tlustého románu

už mu byla jeho rodina

docela cizí

a postavy

nechtěly žít bez něj

obklopily ho

věděl o nich všechno

nelhaly, nezradily

v jedné půlnoci

teče před koncem

příběhu krev

a hlavní hrdina

ztratí vizi

vypsaný fixní manžel

s hloučkem svých

románových postav

své vdově už navždy mizí

 

 

nu co (první verze ze stejnojmenné knihy)

 

bláznivě prší

na hladině

plno nedokončených

mršin

hnal jsem své

verše

až k jeho arše

ale starý noe

už se v sobě nenašel

ani jedno slovo

nevzal na palubu

a rozbil mi

nu co

 

 

desatero

 

ve velké tmě

vrzali viselci

na stromě

byl tam i jidáš

kdy se ty

příteli přidáš

kundera

z hlediska věčnosti

je to lhostejné

byl žil nebyl byl

možná že je

to asi není můj

život když

z cizího krev neteče

pomni že pomník

dereš se tam úpěnlivě

i když

zcela netečně

život je jinde napsals

ty kundero

 

 

nu co 2 (z knihy Tak jo)

 

máme ke slovu

jen jedinou

povinnost

znovu

jej vynalézt

a báseň

v otázce cha cha

 

 

že by

 

vymezuji své

meze

ale i jejich

žebříček

tam roste

ale k nebi

že by

 

 

modř

 

(janě)

den za oknem

přes tři ženy

překročen

jsem

jaký jsem

ale miluji

tu modř polibků

ráno

pod oknem

 

 

samotížky

 

to už znám

jenom malíček

mezi dveře

a jsem pak tam

dlouho sám

než všechny ty

samotížky

do jitra

spočítám

 

 

byla nóbl

 

mám ho

už jenom v hlavě

no právě

řekla

ta vysokohorská

kurva

byla nádherná

na řezu

tak černá

nóbl bulvár

tvůj listopad

už roky volám

ze dna

že tři jsou

jedna a jedna

dno dne

je stále už

zvrácené

na půlnoční

poledne

ty ztracené

klíče

od tvého

listopadu

už nikdo lásko

nezvedne

 

 

je to jedno

 

najednou

je všechno

jedno

tak jednou

jen

jedno

kůň s křídly

už jinde

bydlí

 

 

inspirace

 

ty chvíle

kdy nepřichází

správné slovo

jsou děsivé

kdyby trvaly

ještě chvíli

dýl

visel bych

na provaze

který by

nikde nekončil

 

 

street art

 

postav tmu

tam kde měla

stát

ke zdi

nebudu kvůli ní

pro pistoli

jezdit

šestnáctky

přišlo mi to

dost líto

že je to už

jen jejich svět

na každou

otázku

je marná

odpověď

pane bože

odestel mi

ještě jednou

veroničino lože

 

 

ničemu nerozumí

 

kdo ví

kde je ten obdivný

dopis který poslal

svhumann chopinovi

ani ho neotevřel

možná že

stále ještě leží

na klavíru té velké

noci

 

 

nunu

 

začal jsem psát

příběh i když

bůh námětu

se mnou vyběh

v jedné kapse

dvě pointy

v druhé čapek

v ranci s jointy

v půlce románu

zpátky doma

s malou nunu

podél nové

totalitní zdi

svého hada z ráje

mezi oběšenci

opatrně sunu

 

 

pro p. h.

 

jsi pro mě

mrtvý muž

pošli mi jen

místopisenku

abych mohl

jít na velkou

na tvůj

zapomenutý hrob

 

 

nový režim

 

nemám na to patent

jen vím

že je to

hovno platné

vzpoura cha cha

tak vejdi

kate

 

 

žne mě

 

rainer maria

to jsem si

mohl myslet

má křídla

tvého upíra

slovo od slova

pegas z olova

pod povříslem

letí svisle

sedmé nebe

v pekle spící

rainer maria

chce mluvit

s tvou ranní

večernicí

 

 

pohyb kapitálu

 

alláh

si koupil

naši oblohu

v nelítostné

dražbě

už nějaký

čas byla

zadlužená

anděla našli

na dlažbě

u kostela

začínáme

stavět

v akci zet

minaret

 

 

vladimíře č.

 

jsme v paříži

či v praze

tak

francouzsky

kráčíme

dlaň v dlani

přes most na kampu

barokní sochy

se chvějí

jakousi zvláštní

beznadějí

u lavičky

rozsvěcíme

pepíkovu lampu

velkých otázek

se na sebe

zeptáme

čáry v dlaních

nás s vesmírem

obeznámí

náš kůň obléká se

do podkov

hledáš po kapsách

černé

drahokamy slov

ty černoško

mých večerů a jiter

ach znovu

znovu tak mít tě

 

 

saint michael

 

dobříš obklíčili

blankytní obři

krásný omyl

dveře se botou

nedovřely

byl jsem v ní

se svým snem

celý

kolíčky na šňůře

tudy se

ke kalhotkám

nemůže

na břehu seiny

bezejmenný

modrá růže

na nebi

saint michael

hluboká rýha

vzpomínek

omyl nevyšel

 

 

jarmila

 

zase tolik listí

které už v dubnu

podzim tuší

cítím

chvějící se

strach stromů

takové jaro

ta bázeň

jít opět do slova

domů

 

 

Václav Hons: Nu co. Leda že. Tak jo

 

Ilustrovali Josef Velčovský a Jaroslav Valečka

Nakladatelství Radix. Praha 2015-2016.

ISBN 978-80-87573-14-3, 978-80-87573-24-2 a 978-80-875573-23-5.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB