Seamus Heaney: Lidský řetěz



Heaney výřez přebalLidský řetěz (2010) je poslední básnická sbírka Seamuse Heaneyho, irského laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Mísí se v ní vzpomínky na rodiče, elegie na přátele, variace na Vergiliovu Aeneidu či na středověkou irskou a moderní francouzskou poezii – básníkův hlas ustavičně rozmlouvá s jinými hlasy a básně dávají prostor životům druhých. Věcnými popisy přitom stále znovu prokmitávají závratnější světla a hlubší stíny. Významové roviny se prolínají, severoirská řeka se proměňuje ve Vergiliovu Léthé a ze stárnoucího básníka se na okamžik stává nedočkavý plavčík vyplouvající za prvním dobrodružstvím. Úžas z obzorů a péče o konkrétno – ve střídání těchto dvou momentů spočívá Heaneyho vidění.

 

 

Seamus Heaney (1939–2013) patří k nejvýznamnějším moderním anglofonním básníkům. Ve své první sbírce Přírodozpytcova smrt (Death of a Naturalist, 1966) líčí především vlastní dětství na farmě v severoirském hrabství Derry. Ve sbírkách ze 70. a 80. let se mimo jiné vyrovnává s probíhajícím sektářským násilím mezi severoirskými katolíky a protestanty. Tematický záběr Heaneyho poezie se postupně rozevíral, až obsáhl téměř celou západní básnickou tradici od Vergilia po současnost. Přitom si jeho poezie uchovala svébytně intimní ráz a obrazy z evropské kultury či irských dějin se v ní střídají s osobními vzpomínkami. Vedle dvanácti básnických sbírek jsou podstatnou součástí Heaneyho díla také překlady a eseje. Roku 1995 Heaney získal Nobelovu cenu za literaturu. Česky dosud vyšlaHeaney přebal dvojice výborů z jeho básnické tvorby – Jasanová hůl (přel. Ivana Bozděchová a Ewald Osers) a Přezimování pod širým nebem (přel. Zdeněk Hron).

 

Ukázka z knihy:

 

„NEBÝT VZHŮRU“

Nebýt vzhůru, byl bych o to přišel,

vítr, co se zvedl a vířil, až střechu

rozdrnčelo čilé listí z platanu,

a já se vzbudil, celý rozdrnčený,

živý a tikavý jak elektrický plot;

nebýt vzhůru, byl bych o to přišel,

proběhlo to tak nečekaně

a skoro jako nebezpečně,

vrátilo se to jak zvíře do domu,

sdělné zadutí, co se tehdy a tam

vymklo obvyklému. Ale pak už

nikdy. A teď taky ne.

 

*

 

ZÁZRAK

Ne ten, který bere své lůžko a jde,

ale ti, kdo ho znali celou dobu

a přinášejí ho –

ramena ztuhlá, bolest a shrbení

zaseklé v zádech, držadla nosítek

kluzká potem. A nepolevit,

než je připoután, připraven na náklon, zdvižen

na střechu z tašek a spuštěn k uzdravení.

Všímej si, jak tam stojí a čekají, až jim

zchladnou ruce popálené z odvinutých lan,

až jejich mírná závrať a nevěřícnost

přejde – těch, kdo ho znali celou dobu.

 

*

 

LIDSKÝ ŘETĚZ

Terenci Brownovi

 

Když jsem v detailu viděl vaky s jídlem

jít z ruky do ruky lidí od charity

a vojáky střílet nad dav, zas mě vzpružil

stisk na dvou rozích pytle,

dvou hrstech obilí, z nichž jsem si připravil

výhodný úchop, připravil se na zdvih –

a tváří v tvář, ráz dva, ráz dva, nahoru

na přívěs, pak se shrbeně, ztahaně vléct

pro nový náklad. Nic nepřekonalo

tu náhlou úlevu, plnou splátku lopoty.

Odlehčení, jaké už znovu nepřijde.

Anebo ano, jednou. Provždycky.

 

*

 

PŘÍZRAKY

Ciaranu Carsonovi

 

 

I. Sidhe

 

Vzala mě do země, do přesně ostře

obrytého vnitřku výkopu

určeného pro telata.

Po zemi hnůj, v hliněné stěně

vlhké jasy a vrásy písku

jak bílé zlato, v střeše prasklá vlákna.

Stáli jsme pod horou, mimo světlo dne,

ale čelem k němu, drželi se za ruce,

vdechovali odkopaný svah.

Zaostři nad naše ramena –

tunelový záběr, co zrychluje a blikne.

Objev nás tam v záhadné záři. Střih.

 

 

II. Parkoviště

 

Odpoledne jsme byli přízraky.

Autobus zastavil. Nebyly tam lavičky,

budka ani čekárna, jen parkoviště

nad městem, otevřené jak hradisko,

širokoúhlé nebe a mírný vítr.

Jeli jsme tam, kde se mluví irsky,

mezi jazyky, napůl v zajetí touhy,

napůl se za ni styděli – tu z jezera

na slunném obzoru blesklo už poznané

a vešlo do nás, když jsme lomozně lezli

zpět po těch kovových schodech s pražci

a zas se rozsadili, znovuzrození.

 

 

III. Bílé noci

 

Dříči brázd v kamaších a střevících

s přezkami chovají měchy, zdvihají

opentlené borduny, jejich zručné prsty,

zvyklé kroutit krky, mačkají chantery

a kapela v síni začíná zkoušet

skvostný a smělý pochod. Mezitím

o jedno letní pole a živý plot dál

čekáme na žáka, který se opozdí,

hraje hned pauzy, hned začátky,

ta zraněná hudba je tu jen pro nás –

časné spáče, absentéry v bílé noci,

s ušima dodnes otevřenýma.

 

 

přeložil Daniel Soukup

nakladatelství Argo, 2018

ISBN: 978-80-257-2582-5

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB