Misařova starosvětská a bolestná poezie



 

Misař výřez přebalNa pohled útlá sbírka Aleše Misaře (*1984) Na dně rozednění (nakl. Kampe) v sobě skrývá velkou poezii. Jsou tu shromážděny verše z let 2011‒2016, rozdělené do pěti (tematicky odlišných) oddílů. 

 

 

Misařovy básně jsou doslova prosáknuty Rilkem, jehož Sonety Orfeovi jsou autorovým zatím posledním překladatelským počinem. Rilke poznamenal nejen Misařovu poetiku, z níž dýchá poněkud starosvětský duch, ale také formální stránku básní – objevuje se tu tradiční sonetová forma, která se podílí i na onom dojmu „starosvětskosti“: pravidelné jambické verše, archaický slovosled, rozmáchlá patetická gesta, to vše symbolizuje první oddíl s příznačným názvem Milostná snítka.



Je to milostná poezie starého střihu, ovšem nikoliv poezie zpátečnická, anachronistická. Jejím inspiračním pramenem jsou staří lyričtí klasici – vedle nepřehlédnutelného rilkovského vlivu i další velikáni jako například Goethe (Misař se k němu explicitně doznává básní Variace na Goetha), v romantizujícím patosu, s nímž je nakládáno s tématem lásky, lze spatřit i Vrchlického. Podle autorky doslovu, básnířky Jarmily H. Čermákové (*1945), stopy vedou dokonce až do středověku: „Aleš Misař je současný truvér, potulný minnesänger, nad jeho verši slyším ozvěnu až z hlubin české gotiky.“ Ano, Misař skutečně ve své milostné lyrice zpívá; opěvuje ženu, její krásu, snaží se vyzpívat svou lásku k ní.Misař přebal Lyrický subjekt však nepromlouvá zjitřen erotickou vášní, ale své milé se tu takřka rytířsky dvoří: „Na počátku byly oči, / kterými jsem propadl.“ (báseň Z tvého pohledu), či jinde: „Chci s Tebou být, jako se svící bývá knot / Ty budeš zář, já žář a oba proti tmě: / Já budu v světle stát a Ty doběla žhnout, / ať táhne dým, viď, my se nerozdělíme?“ (báseň Píseň, svíce a psi).   

  
Při bližším pohledu ovšem dostává dojem lyrické harmonie jisté trhliny. Misařovy básně nejsou nekomplikovanými romantickými veršovánkami. Jsou výpovědí o dvojsečnosti lásky: milovat znamená nejen být opojen blažeností, ale také zažívat stesk, bolest z odloučení, nedosažitelnosti druhého. Básník si zde uvědomuje hořký fakt, že blízkost milované osoby nelze žádným způsobem zachytit, zafixovat; je vždy pouze prchavou chvílí. Tváří v tvář těmto pocitům jakési rádoby vznešené básnění neobstojí. Velmi výmluvnou je v tomto směru báseň Mé verše obejmout tě nemohou, kde Misař tuto frustraci jasně formuluje: „Hrom do srdce! / Tam zajdou v stoupě / mé verše. Obejmout tě nemohou!“    



Pouhé slovo, tato podivně amorfní, nehmotná materie, je v porovnání s tím, co člověk skutečně tělesně zažívá, něčím zanedbatelným. Je to ‒ Misařovými ústy ‒ existenciální postesknutí nad tím, že básníkovi se v situacích, které nemá ve svých rukou, často stává jedinou (byť chabou) útěchou napsat o nich verš. Zde konkrétně jde o vědomí toho, že milovat znamená být odsouzen k nostalgii (doslova bolesti z nepřítomného, již minulého), neboť milovanou osobu nelze žádným způsobem propojit s vlastním bytím: „V Tvých očích je žena / kterou mohu vyslovit, / ale nikdy ne má.“



Tento pocit uplývání, nedostižitelnosti něčeho, co člověku stále uniká, se u Misaře objevuje vícekrát. S podobným pocitem jakési nesdělitelnosti, neschopnosti rozumět světu kolem, se totiž autor potýká i v dalších částech své sbírky: „K nohám ti slétá tenký list / ochotná kořist do herbáře. / Co na něm psáno? Nic. / Ne zpověď, chvalozpěv, ne nářek. / Jen strohá mapa vlásečnic […], píše kupříkladu v básni Příhoda v parku.  

        

Misař také tematizuje jeden z klíčových motivů moderní poezie, totiž proces samotného psaní; také jeho verše jsou svého druhu metapoezií – reflektují nemožnost plně a přesně vyjádřit slovy to, co se odehrává v autorově nitru, či kolem něj.

 

Tyto vůdčí motivy sbírky se vzájemně propojují a zesilují tím svoji působivost. Básník donekonečna svádí boj se slovem, které ale – jak se básníkovi vyjevuje – vlastně nic reálně neznamená. Velká slova, mnohomluvná poezie, touha napsat slavné verše, to vše nabývá tímto momentem podoby pouhého povrchního pozlátka: „Jen si ševel, na papíře, ševel / lesem písmen, větrem významů si šum, / k hvězdné záři vyháníš svůj plevel, / kometám chceš připnout nový chvost.“ (báseň To básníci měli by si říci).  

     

Misař se tím tak trochu strefuje do vlastních řad, přičemž je třeba ocenit nejen jeho odvážnou (sebe)reflexi, ale také jistou bázeň, s níž k poezii přistupuje. Nepovažuje se za svrchovaného demiurga, ale je básníkem, pro něhož psát poezii znamená vystavit sebe sama značnému dyskomfortu.

 

 

Ukázka z knihy:

 

MÉ VERŠE OBEJMOUT TĚ NEMOHOU

Mé verše obejmout tě nemohou:
Ať nehty papír dřu a klečím
ti předem potrestaný u nohou,
stud činí hřích můj o dost těžším.



Své verše bezruké, ty věším
si na nos, na tu skobu ubohou,
dřív toužily tě obléct něčím,
co věčnost maskovalo oblohou.



A sotva mám tak jemnou dlaň,
abych tě nepomačkal, poupě,
v němž růži náruživě předvídám.

 


To psát je trapnou dřinou slohovou:
Hrom do srdce! Tam zajdou v stoupě
mé verše. Obejmout tě nemohou.  

*

 



PŘÍHODA V PARKU

K nohám ti slétá tenký list,
ochotná kořist herbáře.
Co na něm stojí psáno? Nic.
Ne zpověď, chvalozpěv, ne nářek.



Jen strohá mapa vlásečnic,
odňatá z čísi křehké tváře.
Který strom plakal na tvou líc?
Když slétal list, tím črtal zářez



a bral ti míru z pomíjení,
jak dlouho vichrem průsvitněl,
než slabý poryv řapík přetnul,



než vzal tvůj strach a strh jej k zemi.
Tak beze slov i v plném květnu
se táže smrt: Jsem nepřítel?

*

 

 


SONET NA SVÍCNECH

Nelíbán múzou svou, nanejvýš tísněn,
jak na útesech výkřik moře do pěny,
na ústech pěna od tichého křičení,
chci dobrý mys a naději a píseň.



Maják je vidět, třeba v ruinách zhroucený,
kdo stavěl věž ze suchých písků písmen?
Psával jsem verše, jež se staly svícnem
pro výboj krásy tvé, chytlavé duše v ní.



Kdo inkoustem chtěl přepsat oceán?
Velkému mlčení se učím od velryb
ve chvíli, kdy i kolibřík by zapěl líp.



Na svícnech písmen svých ty zkus mě vykřesat
a hned mě milosrdným dechem svaň,
jen dým, ten lehko do vzduchu směl psát.

 

 

 

Nakladatel: Kampe

Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Počet stran: 106

Vazba knihy: brožovaná

ISBN: 978-80-906895-2-7

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB