Alan Spence: Nechte oči otevřené

 

Spence AlanVýchodní a západní civilizace s jejich odlišnými společenskými, kulturními a duchovními zvyklostmi nás vedou po dvou stranách stejné řeky života, přes kterou je zapotřebí budovat mosty úcty, naslouchání a porozumění. Jak se tyto dva světy mohou snoubit například v literární tvorbě? ALAN SPENCE (vlevo na snímku) je skotský básník, spisovatel, dramaturg, zakladatel literárního festivalu Word a nynější edinburský „Makar“, čestný titul, jenž mu propůjčil Edinburgh, první z kreativních měst literatury. Jedním z jeho nejoblíbenějších tvůrčích žánrů je však poezie ve formě japonských haiku. 

 

 

Píšete poezii. Jaké vnímáte pocity a nálady, když tvoříte?

Zaměřuji se na básně haiku. Tyto básně jsou sice krátké, ale o to intenzivněji zachycují emoce. Snažíte se být si plně vědom toho, co je okolo vás. Jste plně ponořen do přítomnosti. V tu chvíli bývám spíše melancholický. Japonci o tom hovoří jako o pronikání věcmi, pronikání skutečností. Haiku se snaží zachytit přítomný okamžik. V básních haiku nenalezneme přímou emoci, jako „jsem velmi šťastný“, ale z básní je to patrné.

 

 

Haiku je tedy tradiční podoba japonské poezie. Existuje nějaké hlavní téma, které se v haiku vyskytuje? Z čeho čerpáte inspiraci?

Hlavním tématem bývá většinou příroda, přesněji příroda v určité době během roku. Napsal jsem hodně básní o sněhu, možná proto, že jsem se narodil v Glasgow, kde hodně sněží a prší. Například má báseň „Zvuk deště. Zvuk deště. Zvuk deště“. je o tomto fenoménu.

 

Jedna z věcí, která mě na haiku fascinuje, je ta, že si můžete přečíst báseň, která je stará přes pět set let a stále rozeznat emoci, kterou do ní autor vložil. Můžete z toho vidět, že ti lidé byli úplně stejní jako my teď a měli také stejné vnímání. To je základ toho, o čem vlastně psaní je. Předání pocitů, příběhů, dalším lidem a generacím.

 

 

Jaká byla vaše první kniha?

Má první kniha byla soubor haiku. Tato kniha byla velmi krátká. Má první delší kniha byla kolekce příběhů, kterou kritici přijali velmi pozitivně. Lidé mě začali přirovnávat k Dostojevskému. Rozhodně jsem tím necítil žádný tlak na mou další tvorbu (smích). Jeden skotský kritik mi tehdy řekl, že jsem měl veliké štěstí, protože mě literární obec okamžitě přijala mezi sebe. Mohl jsem psát vlastně úplně cokoliv (smích). Stává se, že pokud získá vaše první kniha určitý okruh čtenářů, pak tito fanoušci předpokládají, že vaše další knihy budou ve stejném žánru.

 

 

Odkud přicházejí vaše básně?

Již dlouho se věnuji meditaci. Je dobré mít v sobě klid a mír, když píšu. Často se mi stává, že když si po sobě něco přečtu, jsem příjemně překvapený a říkám si, odkud to přišlo. V takovýchto případech vychází má tvorba ze stejného místa jako má meditace. Je to kreativní místo uvnitř nás. Můj učitel meditace o tomto místě mluvil jako o srdečním centru, o srdeční čakře. Při mé tvorbě musí jít mysl stranou.

 

 

Psal jste již předtím, než jste začal meditovat? Změnila se případně pak vaše tvorba?

Předtím, než jsem začal meditovat, jsem napsal pár krátkých příběhů a sbírku haiku básní. Než jsem potkal Sri Chinmoye, četl jsem hodně zenovou literaturu. Dostal se ke mně jeden příběh o mladém talentovaném muži, který se všeho vzdal, když začal žít duchovním životem. Cítil, že ho jeho tvorba odvádí od skutečné duchovnosti a vnitřního míru, který tolik hledal. Příběh mě velice zasáhl a i já začal uvažovat o tom, že přestanu psát. Měl jsem ale to štěstí, že jsem se mohl zeptat svého učitele, čemu se mám věnovat a co je důležité pro můj duchovní rozvoj. On mi na to odpověděl: „Bůh ti dal talent, musíš ho využít.“ A tím skončilo dilema. Má tvorba byla v tu chvíli požehnána. I můj učitel byl úžasný básník. Pocházel z hinduistické rodiny a kultury. Jak víme, indická kultura je bohatá a pestrá. Dalo by se říct, že je to přesný opak zenové tradice. Většina jeho básní patří svým rozsahem do této kultury, avšak některé jsou opravdu zenové.

 

 

Jsou vám tedy blízké?

Ano, spousta z nich. O jedné básni jsem nedávno mluvil na přednášce na filozofické fakultě v Praze. Je to tato: „Nemusíte rozumět, jen věřte. Nemusíte věřit, jen nechte své oči doširoka otevřené“. Každodenní život může být velice poetický. Stačí mít opravdu jen oči doširoka otevřené a umět poslouchat.

 

 

Je pro vás tedy každodenní život také inspirací?

Velice. Má první sbírka příběhů čerpala inspiraci právě z každodenního života. Přesněji mého dětství, dospívání, rodiny. Vyrůstal jsem během 50. a 60. let, kdy se udála spousta změn jak na politické, tak na kulturní úrovni. Společnost byla otevřená novým věcem. Mnozí lidé se tehdy zajímali o východní filozofické směry. Bylo opravdu vzrušující být toho součástí. Mohl jsem si vybrat, co jsem chtěl dělat. Byla v tom ohromná svoboda. 

 

 

Když před sebou něco vidíte, jak poznáte, o čem stojí za to napsat? Většina lidí například nevidí v každodenním životě nic poetického.

Myslím si, že se dokážu zaměřit na podstatné věci. Jako bych odstranil vše okolo a zaměřil se pouze na objekt mého zájmu.

 

 

Jaký je váš oblíbený spisovatel? Ovlivnil někdo z autorů směr vaší tvorby?

Od velmi útlého věku mě přitahovala východní kultura, zejména japonská a indická. Největší inspirací byl a stále je Sri Chinmoy. Dále pak někteří japonští autoři haiku. Nejvíce jeden japonský básník, který měl velice těžký životní osud. Jeho žena zemřela velmi mladá, stejně jako jejich dítě. Celý život byl pro něj jedním velkým utrpením, ale jeho poezie byla plná radosti. Jedna z jeho básní zní: „Šnek leze na horu Fuji. Pomalu. Pomalu.“ Můžete cítit, jak vám tato báseň vyrazí dech. Nepoměr mezi něčím tak malým a tak velkým. Tak jednoduché a tak krásné zároveň.

 

Jeden skotský básník, který získal Nobelovu cenu za literaturu, řekl, že by se poezie měla chovat adekvátně k realitě. Danteho Božská komedie je skvělým příkladem této adekvátnosti. Avšak podle tohoto básníka by celou myšlenku Danteho komedie mohla vyjádřit jedna báseň haiku. Dante si tedy mohl ušetřit spoustu práce (smích). V čase mého dospívání mě inspiroval Dylan Thomas. Spisovatel z Walesu. Dalším byl Neil Gunn, skotský spisovatel. A samozřejmě Shakespeare.

 

 

Jednou jste měl přednášku ve skotském parlamentu. Bylo pro vás těžké vybrat téma, na které budete hovořit?

Skotský parlament má jednou za týden program nazvaný Čas k zamyšlení. Každou středu v parlamentu vystoupí nějaký duchovní člověk, spisovatel nebo někdo, kdo může přispět pozitivní myšlenkou. Nezáleží na národnosti, ani vyznání toho člověka. Je to velmi multikulturní záležitost. Byl jsem pozván na tuto událost. Bylo to těsně po vyhlášení výsledků amerických voleb. Z výsledků jsem se vzpamatovával celý jeden den. V tu chvíli jsem cítil, že jediné, co mohu členům parlamentu nabídnout, je přednáška o naději, ve které jsem citoval i několik vět z básnické sbírky mého učitele. Myslím, že tím byli velmi dojatí. Snad to pomohlo.

 

 

Nedávno jste si otevřel knihkupectví.

Ano, většina z knih, které prodávám, jsou knihy z druhé ruky. Vlastně jsem knihkupectví otevřít musel, protože jsem se stěhoval z mé kanceláře na univerzitě. Neměl jsem kam dát všechny ty knihy. Jsem totiž již dva roky v důchodu a ta spousta knih se mi do mého malého bytu nevešla. Z knihkupectví se stalo místo setkávání milovníků poezie a také spisovatelé a muzikanti přichází na kus řeči. Dělá mi to ohromnou radost.

 

 

Píšete teď nějakou knihu?

Píšu novelu zasazenou do japonského prostředí. Děj pojednává o anglickém spisovateli, který přivezl zenový styl na Západ. Spousta lidí objevila zen díky jeho dílu. Je to velice zajímavá postava. Byl učitelem dětí japonského vládce. Sám vládce chtěl, aby pro něho napsal kapitulační řeč. Díky tomu nastolil mír, což byla velice důležitá událost v japonské historii. Spisovatel byl veliký pacifista a vegetarián. Vždycky jsem byl fascinovaný lidmi, kteří dokázali spojit Východ a Západ. Stejně jako Sri Chinmoy, který přikládal velkou důležitost spojení mysli Západu a srdce Východu. Hovořil také o potřebě spojení dynamiky Západu s duchovností Východu.

 

 

Jaká byla vaše návštěva v Praze?

Toto byla již moje třetí návštěva Prahy a pokaždé se do ní znovu zamiluji. Byl jsem opět poctěn pozváním na literární festival Den poezie, který pořádá skvělá Bernie Higgins. V rámci festivalu jsem měl možnost společně s Jiřím Dědečkem předčítat svou tvorbu. Mou poezii přeložil do češtiny Tomáš Míka. Jaká radost! Dále jsem přednášel studentům na Karlově univerzitě o mé práci a obecně také o skotské literatuře. Setkal jsem se s Kateřinou Bajo, hlavní koordinátorkou projektu Praha, města literatury, která mi ukázala Muzeum Franze Kafky. Diskutovali jsme také o možném budoucím rezidenčním pobytu v Praze. Dále jsem měl přednášku o umění meditace. Za těch pár dní se toho hodně událo!

 

 

Co byste na závěr řekl o Praze – jaké pocity ve vás vzbuzuje? 

Když jsem Prahu poprvé navštívil, měl jsem to privilegium, že byl mým průvodcem Ivan Klíma. Viděl jsem město jeho očima. Byl to pro mě opravdu nevšední zážitek, který se mi vryl do paměti. Praha je krásné, inspirující město – práh mezi kulturami, mezi světy. Magie.

 

 

Alan Spence   

je skotský básník, spisovatel, dramaturg a zakladatel literárního festivalu Word. Jeho oblíbeným tvůrčím žánrem je poezie ve formě japonských haiku. Spence hodně cestuje, na svém putování usiluje o propojení východní a západní civilizace nejen v literární tvorbě. Prahu už navštívil třikrát.

 

zářivě žlutý tulipán –

kalich naplněný po okraj

svým vlastním světlem

měsíc se pohybuje s námi,

když kráčíme,

pluje od stromu k stromu

venkovská silnice

taková tma, že květiny nevidíš

jejich vůně však je žlutá

pastva pro tuto mouchu,

drobečky z mého chleba –

podívej, jak si mne ruce!

zničehonic jaro – 

mé srdce i řeka

praská ve švech

japonské krajiny

ve vlhké skvrně

na stropě

samota –

sníh sněží bez konce

sám na sebe

první jarní teplo – 

mám pocit,

jako kdybych spal

byl takhle velký!

říká dítě matce

do telefonu

Text básní: Alan Spence, přeložil Tomáš Míka

 

 

Otázky pro překladatele Tomáše Míku

Alanovy básně jsme mohli slyšet při autorském čtení na loňském festivalu Den poezie. A to nejen v originální skotské angličtině, ale také v českém překladu Tomáše Míky, proto pár otázek i pro něj:

 

Jste známý překladatel mnoha literárních děl z anglického jazyka, navíc jste začal spolupracovat také s Alanem na překladu jeho haiku básní. Co vás na haiku oslovuje?

Haiku jako útvar mám rád, dalo by se říci, od dětství. Snad někdy v patnácti letech se ke mně donesla báseň autora Šigedži Cuboi v překladu Miroslava Nováka a Jana Vladislava, kterou jsem dlouho považoval za haiku, ač přísně vzato jím nejspíš není:

 

Celý den

jsem hleděl na nebe

Na nebi

bylo jen nebe

 

Na gymnáziu se mi pak dostala do ruky kniha haiku od Jacka Kerouaca a vzápětí jsem objevil mistra Bašó. Tyto kratičké útvary mě už tehdy velmi oslovovaly stejně jako zen-buddhistické kóany, které mi poprvé zpřístupnil můj tehdejší oblíbenec J. D. Salinger. Přes beatniky jsem se dostal k indické a čínské filozofii, k Lao’c’ a Čuangovi a zkrátka úsporné vyjadřování a meditativní duch, které jsou pro haiku typické, mě oslovují dodnes.

 

Mimo Filozofické fakulty Karlovy univerzity jste vyučoval také na Texaské univerzitě ve Spojených státech, jak vnímáte odlišnost literární tvorby západního světa od východních zemí, které přinášejí například právě básně ve formě haiku, Alan se často zmiňuje také o zenové literatuře? Co je pro vás osobně více inspirující?

 

Jak jsem už zmínil, zenová literatura je mi velmi blízká od dob mého dospívání. Velmi mě ovlivnily texty, které na téma zenu vyšly v časopise Světová literatura v šedesátých letech, které jsem tehdy objevil v knihovně svých rodičů. Odlišnost literární tvorby na Západě od té na Východě samozřejmě vnímám. Je dána jiným historickým vývojem, jinými filozofickými a náboženskými východisky. Nemohu říct, že bych upřednostňoval pouze literaturu východní. Mám rád i díla vzniklá na Západě – konec konců, člověk těžko změní kontext, do kterého se narodil, v němž celý život žil a který ho dlouhá léta formoval. Nicméně, jak jsem již řekl, texty z Východu – zenové, taoistické,... jsou pro mě nesmírně důležité a obohacující.

 

Jaké bylo vaše setkání s Alanem?

S Alanem jsem se poprvé setkal v jeho básních před festivalem Den poezie na podzim roku 2016. Básně bylo potřeba přeložit pro jeho čtení a mně byly tak blízké, že jsem se do překladu s radostí pustil. Měl jsem se s ním tehdy i setkat osobně, ale nějak to nevyšlo, potkali jsme se tedy až na Dnu poezie roku 2017 při čtení v kavárně v Řetězové. Mezitím jsem přeložil pár dalších jeho básní. Setkání s Alanem bylo takové jako s jeho básněmi – velmi milé a příjemné. Zdálo se mi, když jsme spolu promluvili první věty, že se vlastně nepotkávám s někým neznámým. Cítil jsem z něj, pochopitelně, stejnou energii, stejnou vlídnost, stejný pohled na svět, který jsem znal už z jeho básní.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 04 Červen 2018 06:39 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB