Maxim Bahdanovič: Přetržený náhrdelník (výbor z díla)



Bohdanović výřez přebalVýbor z díla Maxima Bahdanoviče vychází u příležitosti 100. výročí úmrtí tohoto běloruského básníka. Jde o první ucelený český překlad jeho básní, které jsou důležitým příspěvkem k pochopení složitého historického osudu Bělorusů v minulém století.

 

 

 

Maxim Bahdanovič (1891–1917) se dožil pouhých pětadvaceti let, za svého života vydal jedinou sbírku básní Vjanok (Věnec, 1913), přesto je považován za jednoho ze zakladatelů moderní běloruské literatury. V pěti letech ztratil matku, měl komplikovaný vztah k otci, v sedmnácti onemocněl tuberkulózou, neměl štěstí v lásce – o to výraznější a významnější básnické (ale i kritické, publicistické, překladatelské aj.) dílo zanechal. Ovlivnil všechny pozdější generace běloruských tvůrců a ze všech klasiků běloruského obrozeneckého období zůstává dodnes nejčtenější.

 

Výbor Bahdanovičovy poezie uspořádal, z běloruštiny přeložil a komentářem opatřil Max Ščur, do češtiny přebásnil Jan Frolík. Knihu vydala Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna ve Bohdanović přebalspolupráci s „Mezinárodním sdružením Občanské Bělorusko“.

 

 

Ukázka z knihy:

 

V CIZINĚ

Všude, kam pohlédnu, jen květy nápadné.
Procházím kolem nich sám a sám, když tu
modravou hlavičkou ze stínu vítá mne
chrpečka pro jiné rostoucí vskrytu.
„Zdravím tě, krajane!“ Kdo si jí povšimne?
Já ale zaslechl tu smutnou tóninu
jejích slov: „Vzpomeň si v bohaté cizině,
bratře můj, na chudou, vzdálenou otčinu.“

1908

 

---

MÁJOVÁ PÍSEŇ

De la musique avant toute chose.
P. Verlaine

 

Nad bělavým pýřím višní
létá, víří, třepá se
jak plamínek azurový
malý motýl modrásek.

 

Všude kolem svoje zlaté
struny slunce vzduchem tká:
na ně křídla rozkmitaná
vyzvánějí zlehounka.

 

Rozlévá se hymnus jara,
píseň srdce roznítí.
Nevnuká snad mému uchu
právě ono tóny ty?

 

Nebo je to zvučný vítr,
který hladí kytičky?
Nebo rákos suchý, dlouhý
tiše šumí u říčky?

 

Nikdy nelze pochopit to,
nelze poznat, domyslet
v přemýšlení překáží mi
chvění zvuků, cinkot, let.

 

Píseň proudí, do širého
světa volně uniká.
Kdo však sluchu dopřeje jí?
Snad jen duše Básníka.

 

 

1910, z cyklu V začarovaném království

 

---

***

Přetržený náhrdelník
pánu bohu spadl z prsou…
Po bezmezném modrém nebi
hvězdy rozkutálené jsou.
Pohlížejí smutně, s citem
na nešťastnou naši vlast.
Co tam dole slyší, vidí?
Proč se musí chvět a třást?

1910, z cyklu Úvahy

 

---

VEČER

Na nebesa kotouč luny
vzlétl nevysoko.
Rozzářil se rudožlutě
jako výří oko.
Jak když mému srdci milá
křídla vážky šelestí,
slyším hlas, co v dálce zpívá
o lásce a bolesti.
Přes pole se nese píseň
bor ji vrací vkrátku:
„Kde je pramen, co by dopřál
koupel holoubátku?“
Rozesmutněly mi srdce
prosté písničky
mojí malé běloruské
rodné vesničky.

1911, z cyklu Zvuky otčiny

 

---

SLUCKÉ TKADLENY

K panskému dvoru z rodných domů
nebohá, chudá děvčata
odvlekli a nutili k tomu
tkát umné pásy ze zlata.
A od té doby bez ustání,
aniž by snila dívčí sny,
nad plátnem den co den se sklání
a tkají perské ozdoby.
A za zdmi pole usmívá se,
nebesa září za oknem,
jaro tam kvete v plné kráse
a dívky v myšlenkách jdou ven,
kde slunce jiskří na pšenici,
v které se chrpy modrají,
kde pod pahorkem blýskající
peřeje v řece spěchají,
kde temné zuby cení bory…
A ruce dívek v mámení
ty okázalé perské vzory
v prostičké chrpy promění.

1912, z cyklu Staré Bělorusko

 

---

 

BIOGRAFIE

Běloruský básník Maxim Bahdanovič se narodil 9. prosince 1891 v Minsku. Dožil se pouhých pětadvaceti let, za svého života vydal jedinou sbírku básní Věnec (Vjanok, Vilno 1913), přesto je považován za jednoho ze zakladatelů moderní běloruské literatury. Významný dobový kritik Anton Navina (Luckevič) označil Bahdanoviče za „pěvce čisté krásy“, aby ho odlišil od většiny jeho současníků ze začátku 20. století – Kupaly, Kolase, Cjotki aj. –, v jejichž tvorbě převládaly motivy lidové a sociální. Právě kvůli svému údajnému „přehnanému estetismu“ byla Bahdanovičova poezie zpočátku považována za lidu cizí a nesrozumitelnou.


Výjimečnost Maxima Bahdanoviče jakožto básníka je patrná již v jeho osobitém přístupu k přírodní lyrice. Zatímco většina běloruských básníků té doby viděla v prosté a často pochmurné běloruské krajině symbol chudoby a utrpení lidu, dokázal v ní Bahdanovič rozeznat i nadčasovou krásu, kterou interpretoval pomocí obrazů starobylé předkřesťanské mytologie. V jeho básních najednou ožívají lesní duchové, vodníci, rusalky, pohanští bůžci, v nichž míval takové zalíbení romantismus. Nebyla to náhoda: Maximův otec Adam Jahoravič Bahdanovič byl významný etnograf a mimo jiné se věnoval zkoumání lidových pověr, magických rituálů a jiných „přežitků pohanství“ u Bělorusů. Podobně „pohansky“, jako živou bytost, nahlíží přírodu i Maxim Bahdanovič, jehož básně nejen zachycují její krásu, ale pokoušejí se ji napodobit i svým zvukomalebným řádem. V tom ho nejvíce ovlivnil ruský básník Afanasij Fet a Francouz Paul Verlaine, od nějž Bahdanovič přeložil do běloruštiny dvě desítky básní.


Maxim Bahdanovič žil a působil na přelomu 19. a 20. století, v době, kdy běloruský národ procházel obdobím politického a kulturního obrození. Celkové uvolnění poměrů v carské říši umožnilo běloruským intelektuálům založit v roce 1902 první běloruskou politickou stranu Revoluční (později Socialistický) svaz, první běloruské noviny Naša Dolja (Náš úděl, 1906), první běloruské profesionální divadlo (1907) aj. Tyto národně emancipační snahy nebyly vždy vítané s nadšením, dokonce je mnozí vzdělanější Bělorusové považovali za opožděné a zbytečné – patřil k nim paradoxně i otec Maxima Bahdanoviče Adam, na nějž naráží báseň Na lidské hřbety jste vylezli, pánové.


To u běloruských rolníků se kultuře v rodné řeči dostalo mnohem vřelejšího přijetí, což byl důvod, proč carská vláda s obavami nahlížela na šíření revolučních a obrozeneckých myšlenek v běloruštině. Po oficiálním zákazu novin Naša Dolja založili běloruští obrozenci umírněnější noviny Naša Niva (Náš lán), a právě v nich 19. července 1907 debutoval Maxim Bahdanovič jako prozaik s povídkou Hudebník a 1. ledna 1909 i jako básník. Navzdory tomu, že byl některými obrozenci označován za lidu vzdáleného dekadenta, ve skutečnosti se o politiku živě zajímal a stál na straně revolučních změn. Již v mládí byl ostatně ovlivněn anarchismem Kropotkina, Nožina, Stirnera a dalších. Některé Bahdanovičovy básně, jako Slucké tkadleny nebo Pahoňa, se staly živými symboly boje Bělorusů za sebeurčení a sociální osvobození.


Za svůj krátký život toho Maxim Bahdanovič stihl hodně, především jako básník, překladatel, kritik, publicista, prozaik i literární badatel – ne nadarmo si jako jeden z pseudonymů zvolil „Maxima Knižníka“. Nicméně těžká nemoc, rodinné okolnosti a snad i jeho ostýchavá povaha mu nedopřály štěstí v lásce. Byl několikrát zamilován a pokaždé to zanechalo hlubokou stopu v něm a v jeho tvorbě. První a nejdůležitější láskou Bahdanovičova života byla jeho vrstevnice, studentka Anna Kokujevová z Jaroslavle – ruského města na řece Volze, kde Bahdanovič žil a studoval v letech 1908 až 1916. Po skončení gymnázia roku 1911 odjela Anna na studia do Petrohradu, kam se za ní chystal i Maxim. Lékaři mu však cestu nedoporučili kvůli jeho onemocnění tuberkulózou, navíc otec mu vysloveně nařídil, aby místo Petrohradské univerzity šel studovat Jaroslavské právnické lyceum. Ostatně nezdá se, že by Anna Maximovy city opětovala.
Kromě Anny Kokujevové zmiňují Bahdanovičovi životopisci jména dalších básníkových „múz“: Hanny Hapanovičové, M. A. Kiticynové, Klaudie Saltykovové, Vandy Ljavické. Nevíme, zda se některá z těchto lásek naplnila a zda šlo o skutečné lásky nebo jen přátelství. Ovšem nejdůležitější ženou v Bahdanovičově životě zůstala jeho matka Marie, která zemřela mladá v roce 1896, když bylo Maximovi pouhých pět let. Ztráta milované maminky ho navždy poznamenala: přinejmenším jeho tvorba svědčí o takřka erotické fascinaci mateřstvím. Byl jedním z prvních běloruských básníků, jenž se pokoušel uchopit ono Goethovo „Das Ewig-Weibliche“ v každém neopakovatelném ženském osudu, a odtud pramení obzvláštní síla jeho básní napsaných jménem těhotné nebo zamilované ženy.


Literární vědci si dodnes nejsou jisti, ke kterému básnickému směru či škole mají Maxima Bahdanoviče přiřadit: K pozdním romantikům? Symbolistům? Nebo snad klasicistům? I když se v jeho tvorbě najdou důvody pro každé z těchto zařazení, ve skutečnosti je Bahdanovičova poezie především organickou syntézou mnoha různých vlivů: soudobých i historických, domácích i cizích, lidových i knižních. Svými znalostmi světové literatury mezi tehdejšími běloruskými tvůrci vynikal: četl v originále Anakreóna a Horatia, překládal Heina, Verhaerena a Verlaina, pod vlivem Umění básnického od Boileaua zavedl do běloruské poezie četné starobylé formy (znělku, triolet, rondel, oktávu) i mnohem současnější báseň v próze; psal ve stylu japonských tanka, perských rubáí, španělských coplas… K takové rozmanitosti inklinoval Bahdanovič zcela vědomě, byl to jeho záměr, ukázat, že běloruská poezie, jako každá jiná, snese jakkoli složitou formu a sebevíc exotický námět.


Pokud bychom hledali mezi Bahdanovičovými básněmi, která z nich by mohla být jeho vlastní Ars Poetica, pak by jí nejspíše byl Dopis panu Václavovi Lastouskému (běloruskému kritikovi a členovi redakce Naší Nivy), v němž uvažuje ve verších o Mozartovi a Salierim. Oproti Puškinovi, který ve své stejnojmenné hře hájí Mozartova génia, obhajuje Bahdanovič Salieriho „matematický“, racionální přístup k tvorbě. Ačkoli se svým životním osudem i dílem mnohem více podobal Mozartovi než Salierimu, dokázal v poezii docenit formální dokonalost, o niž usiloval i ve vlastních dílech. Vzhledem k tomu, že většinu života prožil mimo Bělorusko, je tento racionální přístup u Bahdanoviče pochopitelný: vždyť od začátku musel rodnou řeč dodatečně nastudovat z literatury a slovníků, aby se naučil vyjadřovat v ní své myšlenky a pocity v celé jejich komplexitě. O to pozoruhodnější je, nakolik přirozeně a aktuálně znějí i dnes Bahdanovičovy básně oproti básním mnohých jeho současníků, působícím již archaicky.


Smrt provázela Maxima Bahdanoviče po celý život: kromě časné smrti jeho matky to byla smrt mladší sestry Niny, o rok staršího bratra Vadzima, druhé otcovy manželky Alexandry Volžinové a jejich syna Alexandra. V roce 1908 byla i jemu, jako předtím matce a bratrovi, diagnostikována tuberkulóza, a od té doby nepochyboval, že je mu souzen podobně tragický osud. Vědomí těžké nemoci nemohlo neovlivnit Bahdanovičovu tvorbu, v níž jsou filozofické úvahy o smyslu lidské existence stěžejním tématem. Nejednou ovšem básník zdůrazňuje, že právě tvorba a aktivní podíl na boji o lepší úděl běloruského lidu byly tím, co ho po léta drželo při životě. Ještě několik měsíců před smrtí, během pobytu v Minsku v zimě 1916–1917, pracoval Bahdanovič ve výboru pomoci běloruským běžencům, kteří opouštěli svá území okupovaná německým vojskem. Na jaře revolučního roku 1917 se Bahdanovič podruhé vydal na zdravotní pobyt do krymské Jalty, kde se měl setkat s otcem. Ten si ovšem na syna čas nenašel: byl pověřen správou jedné z bank ve dvacet kilometrů vzdáleném Simferopolu a byl nucen svůj příjezd do Jalty odložit. Dne 25. května 1917 Maxim Bahdanovič umírá v naprostém osamění v jednom ze soukromých penzionů v Jaltě.

 

 

přebásnil Jan Frolík
Národní knihovna České republiky, 2017
ISBN: 978-80-705-0692-9

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 13 Únor 2018 11:08 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB