Básničky (nejen žižkovského) ticha

Email Tisk PDF

Fencl výřez přebalOndřej Fencl (nar. 1981) je klavírista, kytarista, zpěvák, textař a hudební publicista, přes dvacet let frontman folk-rockové skupiny Hromosvod, od roku 2007 kapelník, klávesista a manažer 5P Luboše Pospíšila a také kytarista a manažer Schodiště aneb dřívějšího Nahoru po schodišti dolů bandu. Od roku 2011 koncertně a manažersky spolupracuje s Vladimírem Mertou a Janem Hrubým, jako muzikant participoval rovněž na nedávném comebacku skupiny Marsyas. Vystudoval mediální studia a žurnalistiku na FSV UK, je hudebním publicistou (Lidové noviny, iDnes), píše také písňové texty (Lenka Dusilová, Olympic,  L. Pospíšil).

 

 

Tak tohle o něm píše nakladatel dr. Houdek (Galén) na obálce nenápadné, ale půvabné sbírky s mnohovýznamovým názvem Všetečky, která vyšla na sklonku uplynulého roku. Podle autora samého jde o verše zaznamenané zpravidla do starého tlačítkového telefonu v nočních tramvajích či vlacích na cestách z koncertů domů. Přičemž slovo „domů“ je zde docela důležité. Až donedávna bydlel Fencl na Žižkově, v tomto prazvláštním pražském Bronxu, multikulturní enklávě s mnoha stigmaty, historickými, kulturními, a třebas i architektonickými (kdo by si nevzpomněl na stavitele Nedobyla z Neffových Sňatků z rozumu…). Konec konců této čtvrti věnoval Fencl i zatím poslední album své kapely Hromosvod s názvem Divoký ticho Žižkova. Už předchozí album Zimní čas z roku 2010 ukázalo svébytné směřování Hromosvodu a okouzlilo zejména velmi naléhavým zvukem houslí v té někdy lyrické, někdy až dosti „od podlahy“ rubané muzice – v tomto Fencl přebalsmyslu je asi nejsilnějším, a taky nejspíš i nejpolitičtějším (ovšem nikoli prvoplánově) kouskem dosavadní tvorby kapely skladba Záhada hlavolamu.

 

Nicméně tato recenze se chce zastavit u knížky Fenclovy poezie, byť bez onoho připomenutého hudebního zázemí se prostě nelze obejít. Když jsem se do ní začetl poprvé, reagoval jsem na to slovy, zaslanými hned mailem autorovi. Zněla takto: „Má svojskou poetiku, je zpěvná, a to je dnes málokterá poesie, jako by z ní čouhal ten Hrubínův dráp (a ovšem Nezvalův, Seifertův atd.). Určitě je na světě mnohem víc intelektuálněji zahloubané a dušezpytné poesie, ale tohle jsou jen takový básničky, na nic si nehrajou, nepředstíraj´...“

 

A tím bych skoro mohl tuhle recenzi ukončit. Všetečky, všetečně hravé průhledy do nevšedních všedností i lásek často nepříliš laskavých, jsou možná jen přetištěným zápisníkem toulavého nočňátka (jak se říkávalo podobným individuím za časů Josefa Škvoreckého). Ale je to poesie, která není vychtěná a vykotlaná z touhy po exhibici, po předvedení toho, kolik zná autor zaumných slovních spojení a jak je o kilometr nad svým čtenářem, jemuž ukapává drobky své velikosti a očekává za to potlesk a jiné milodary. Už jsme si odvykli číst takové zdánlivě prosté fragmenty pocitů poskládané do jednoduchých, většinou nedlouhých a většinou rýmovaných několikaverší. Měl-li bych dát k dobrému aspoň jedno typické, možná by se hodilo tohle:

 

„Touhy se roztoužily / vlily se do Botiče / dny obnažily žíly / noc horké tepny chtíče… / Vrní mi v meziduší  / protéká krev tou černí… / listopad touhám sluší / zas zůstaneme věrní.“

 

Jak zřejmo, knížka je i roztomilou poetickou vedutou, většinou pragensií, ale nikoli výhradně. A k tomu připojme chvalozpěv na příhodně vybrané doprovodné černobílé fotografie Kateřiny Smid a Mii Feres, a máme v rukou adepta na tiché večery s dobrou sklenkou Merlotu a zvukem houslí.

 

Dobrou chuť!

 

 

Vydal: Galén 2017,

ISBN 978-80-7492-338-8

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB