Hanusova volná hra s formou



Hanuš výřez přebalVe své třetí sbírce Volné verše nechává Ondřej Hanus poněkud za zády hlavní kotviště své poezie, totiž sonet, a vydává se na neklidné moře volného verše. Řád, pro pevnou sonetovou formu tolik zásadní, se zde pokouší hledat jinde než na povrchu. I přesto ovšem zůstává forma důležitou rovinou sbírky – Hanus totiž pracuje s žánrem elegie či svítáníčka, a ačkoliv je jejich interpretace ve Volných verších skutečně radikální, některé pozůstatky těchto tradičních básnických forem lze v Hanusově poezii stále rozpoznat.

 

 

Nejzřetelnější je to samozřejmě v případě elegie, která je i dnešnímu čtenáři dostatečně zpřítomňována prostřednictvím tvorby řady básnických velikánů, Hanus se k nim také sám přiznává – vždyť citát z Rilka vetknul do sbírky jako její motto. Přestože Hanus tu část sbírky, v níž elegii parafrázuje, nazval Nelegie, čímž se od původní formy viditelně distancoval, a zároveň dodal svému novému básnickému tvaru dostatečnou legitimitu, řeší tu vlastně shodná zásadní témata, jaká jsou typická například právě pro elegie rilkovské – smrt a lásku. Hanus se ovšem obejde Hanuš přebalbez romantického patosu a upejpavé vyhýbavosti, což mu umožňuje přístup k břitkým konstatováním. 



Ani z Hanusovy nelegie se ovšem nevytratila původní podstata elegie – stesk a smutek po minulém. Hanusova nostalgie ovšem směřuje do doby předcházející vlastnímu životu – k období strávenému v lůně matky; vždyť teprve svým narozením začne člověk umírat. Mateřské lůno tu funguje jako symbol bezpečí, domova a štěstí – je to topos vykazující charakteristiky Edenu, kde lidský život plyne ve své dokonalosti a veškeré jeho strasti odstartuje až okamžik, kdy je člověk z ráje vypuzen.

 

Přestože se Hanus odklonil od vázaného verše a ve své nové sbírce více experimentuje s tvarem básně, některé rysy jeho poetiky zůstávají přítomny i zde – jedná se zejména o Hanusův verbální rejstřík, jehož charakteristickou součástí je tu a tam prosakující terminologie z oblasti bohemistiky, která je Hanusovým vědním domovem. Nakonec se ukáže, že spojujícím tématem všech tří částí sbírky – vlastně tří různých přístupů k (básnickému) světu – je neméně závažné téma, totiž ohledávání vlastního bytí na tomto světě a snaha zformulovat a artikulovat jeho smysl.

 

Zajímavé kontrasty nabízí souboj, který mezi sebou svádí dvě protikladné polohy básnického subjektu; na jednu stranu se v básních zračí autorův (ne ovšem zcela neproblematický) vztah k Bohu a křesťanská tradice, vzápětí ovšem tento „svatý obraz“ mizí a silný magnetismus táhne básnický projev směrem k dekadenci – je tu smrt, zmar i erotika. Tyto dvě polohy Hanusovy poezie se ovšem nevylučují, spíše naopak: vykreslují v celé své komplexnosti autorův svět a jeho lidské klopýtání v něm.

 

 

Ukázka z knihy:

I

šedý kocour mě posadil na černého geparda
a zachránil mě tak před hadem ve skleníku

první verš rozhodne
holešovickým podchodem zpátky do Matky
vzduchotěsný spánek vyprávění plodí zarudlé mikronarativy
věk je ekfrází esence a esence je ekfrází Boha
toto je poslední uplatnění hmoty
a láhev vodky je matčin prs
nevědomí je močopudné jako šťovík
loukou neslyšně běží smečka šedých kocourů
pevné pohledy a tlamy pootevřené v očekávání
všechno je trochu menší než se zdá
syntax byla definitivně prohlášena za urážku na jazyce
a sen je to jediné co nelze ironizovat
takže lebku ti čistě proráží vhodně zvolený rampouch
a ty šetříš dechem někdo jiný ho bude potřebovat
jenže to nezjistíš dokud to nezjistíš



III

uprostřed lesa roste pohlaví
a z uší žalmů kapou vokativy
den má své usnesení
a započte mé kosti proti času

a ty mě přeskočíš jak povolená šlacha
ustálená přítěž tohoto věku
stažená uzda pod jazykem
tato propachtovaná buničina

pojď se mnou tam kde se nemluví
vždyť nejsi archiv naděje ale hrůzy
a ochočená úzkost je strašlivě silný soumar


šílený vlastní vahou a divokostí
napříště se probudím přímo v tobě
a nebudu tě obcházet ženami



IV

Branické skály

když se dáš od bordelu Starou cestou
nahoru, vlezeš Branickým skalám
na záda, pak projdi lesem, nejlíp ve
tmě, protože pod stromy tam roste
strach, a postav se čelem k Vltavě

jednou z těch skal skočím, ale možná ne, to
podle toho, jestli se mi bude chtít umřít, jenže
to mně se poslední dobou ani
nechce, možná se tam půjdeme
jen osahávat a koukat na tramvaje

 

 

Nakladatel: Host
Rok vydání: 2017 (1. vyd.)
Počet stran: 90
Vazba knihy: brožovaná
ISBN: 978-80-7577-188-9

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 11 Prosinec 2017 15:46 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB