Petr Žantovský: Zakázané květiny



 

Žantovský výřez přebalSbírka Zakázané květiny (Kmen 2016) shrnuje autorovu básnickou tvorbu z období posledních pěti let. Oproti předchozí - žánrově a stylově pestré - sbírce Tady bydlím (2012), která byla výborem z textů pokrývajících bezmála 30 let, jsou Zakázané květiny kompaktní básnickou výpovědí a obrazem dnešního autorova poetického světa.

 

 

Nejsou to texty "na dobrou noc", prochází jimi reflexe dnešního komplikovaného světa a našeho tápání v něm, rozbíjených vztahů a "zakazovaných květin". Autor sám se - co se poetického genu týče - přiznává ke své náchylnosti k autorům Kainarova nebo Holanova typu - litanickým hledačům smyslu věcí ve slovech a jejich skládání v často překvapivou a někdy až děsivou mozaiku. Sbírka Zakázané květiny obdržela v minulých dnech výroční Prémii Slovenského centra Pen-klubu.

 

Básník Vladimír Janovic k básním Žantovského pro Literární noviny napsal: „Žantovského poetika nese stopy dvou protichůdných poetik – Kolářova civilismu, Žantovský květiny přebalopřeného o hovorový jazyk, a Holanovy metaforické posedlosti, odkrývající metafyziku každodennosti… Nesouřadnost básníka Zakázaných květin není jednoduchá, je takříkajíc trojrozměrná: probíhá jako spor se sebou, s dobou i jako nejednou rouhavý, nicméně vášnivý zápas s Bohem, a možná o Boha.“

 

Další básník Lubomír Brožek píšeme ke svému kolegovi: „V porovnání s básnickou prvotinou je Žantovského druhá sbírka sevřenější. Myšlenkově i formálně. Můžeme se v ní setkat s mnoha autorovými milovanými básníky slova od Shakespeara až po Halase, Mikuláška či Skácela…, ale i s básníky tónů, jakým byl třeba Chopin, anebo básníky barev jako Chagall či Dalí, neb (řečeno s Baudelairem) barvy, tóny a vůně jedno jsou. Tito básníci jsou znovu vyvoláváni jménem nejenom proto, aby jimi autor definoval svůj svět, ale i proto, aby připomněl, že tam kde selhává paměť, nesmrtelné nahrazují simulakrální efeméry a svět se stává pustinou, mediálně kýčovitou reklamou na festival marnosti."

 

Ukázka ze sbírky:

 

AŽ I.

 

(Na téma z Francoise Villona)

Když tě smrt už párkrát navštívila

co jí řekneš nového až vejde do dveří?

Že je bílá – sama ví  A že krásně – sotva ti uvěří

Snad že je vytržená z básně výtržníka Villona

A nežli spadne opona můžeš jí odříkat Baladu ze soutěže

Vleže Jak jinak se na život smí odvykat

Já u pramene jsem – jenomže jakého?

Dva metry nalevo bliká ti lampa noční služby

Nevěsta v bílém je – leč kde nechala družby?

Sesedlí ze zvyku na chodbě poutníků

Čekárna jako seřadiště – Kdo ví? Tedy snad až příště…

A tak řekneš Lidi Lidi moji

Jak já vás rád vidím – teprv v předpokoji

Jenomže když přijde na věc nevěsta tě chytí za ruku

Vleče tě za zvuků trumpety Satchmovy

A žádá záruku: Co odpovíš až zeptá se tě čípak jsi?

Říkáš: jsem štěstí přitažené za vlasy

A ránu pěstí chystám si To jen tak pro pořádek

až krk můj pozná oč je těžší zadek

 

 

AŽ IV.

 

Fantasii posíliv půllitrem šnapsu

vyšel z Rodokapsu přerodil se v báseň

celý z papíru Jeho ruce nohy oči rty

Ano i ty se staly strofami troufalými

jako když jsme sami Máme víru leda na míru

a bohy po záruce

Spatřiv totiž Boha Bohu nepatřil A ze všech chvil

si vybíral tu srdcervoucí Saň snovou v celé její pýše

Pavouci mu stáli stráž když slyšel ze všech stran

Umíráš Tak se braň a dopij aspoň tuhle sklenku

Kartu přihoď

V truhle bude těsno Venku zase příliš

lidu čumícího

Učí se žít s představou že přijde smrt a bude jeho milá

Jediná mu zbyla nežli odplavou všechny ty zlaté rybky

z potoka kde přál si zůstat němý

mezi kapradím a bršlicemi chutnat rozkoš ticha

Až se ho zeptají jak se mu dýchá odpoví že slaně

Tvář na tvář Dlaně o dlaně s tou holkou která čeká

tu svou vartu oddaně jak pes

než jednou provždy vejde

Třeba už dnes? Co na tom sejde

 

 

Petr Žantovský

Nar. 1962. Vystudoval žurnalistiku, mediální teorii a historii. Působí jako novinář a vysokoškolský pedagog. Žurnalistické texty publikuje především v Českém rozhlase a na zpravodajském portálu Parlamentní listy.

 

V 90. letech vedl nakladatelství Melantrich a Votobia Praha.

 

Před rokem 1989 vycházela jeho poesie v neoficiálních publikacích jako Antagon, Sborník, Runa, Zup atd.

 

Po roce 1990 publikoval několik povídek v literární příloze Českého týdeníku.

 

Verše publikuje jen zřídka (např. v časopisech Divoké víno či Literatura - umění - kultura).

 

Zúčastnil se několika almanachů české poesie – Ptáci z podzemí (2013), Pastýři noci (2014), Rybáři odlivu (2015), Řezbáři stínů (2016) a Řeka úsvitu (2017), které vydalo nakladatelství Milan Hodek.

 

První samostatnou knihou poesie byl výbor z textů z let 1982 – 2012, který vyšel pod názvem Tady bydlím v Pražském klubu spisovatelů a nakladatelství Gemmapress v roce 2012.

 

Rozsáhlou povídkou Nouzový východ se zúčastnil Almanachu Kmene 2015 s podtitulem Od války k válce. Do Almanachu Kmene 2016 s podtitulem Hej Slované přispěl beletristickým esejem Mé Rusko.

 

V Ottově nakladatelství vydal knihu Otevřené dopisy (2016), které adresuje mimořádným osobnostem minulosti i současnosti - od politiků přes vědce po básníky a výtvarníky - s nadčasovými úvahami o smyslu dějin a našem místě v nich.

 

V nejbližší době mu vyjde v nakladatelství Kmen kniha Příběhy s otevřeným koncem, série padesáti esejistických úvah nad historickými událostmi a jejich smysl pro dnešek a hlavně zítřek.

 

Spolu s manželkou Irenou Žantovskou, divadelní režisérkou, básnířkou a pedagožkou, vydává v těchto dnech na Slovensku v nakladatelství Eterna Press společnou sbírku Príbehy a iné pokušeniaa účastní se také básnického almanachu Slovenského centra Pen-klubu, jehož je členem už od roku 2008, kdy vydal, společně se slovenským spisovatelem Gustávem Murínem, knihu Dualóg.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 02 Prosinec 2017 09:40 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB